Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 169/95Nález ÚS ze dne 23.04.1996K postupu pozemkových úřadů a soudů po zrušení podmínky trvalého pobytu i pro případ restitucí zemědělského majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
občanství
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/5 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.169.95
Datum podání22.06.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 4 odst.2, § 6 odst.2, § 7 odst.2

243/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 169/95 ze dne 23. 4. 1996

N 32/5 SbNU 267

K postupu pozemkových úřadů a soudů po zrušení podmínky trvalého pobytu i pro případ restitucí zemědělského majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 23. dubna 1996

v senátě věci ústavní stížnosti A. J. proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995, čj. 22 Ca 535/94-25, za účasti

Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995, čj.

22 Ca 535/94-25, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí

Okresního úřadu v Přerově, okresního pozemkového úřadu, ze dne

13. 7. 1994, čj. PÚ 4408/92-201/4-Pt, jímž stěžovateli nebylo

přiznáno vlastnictví k nemovitostem, ve výroku tohoto rozhodnutí

blíže označeným, s tím, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona č. 243/1992 Sb., v platném

znění, stěžovatel uvádí, že při výkladu pojmu osoba "trvale žijící

na území České republiky", použitém v napadených rozhodnutích, byl

zákon aplikován diskriminačně a také nahodile v tom směru, že

z okruhu oprávněných osob bez jakéhokoliv opodstatněného důvodu

byly vyňaty fyzické osoby, které z různých důvodů, a mnohdy pod

nátlakem, byly nuceny opustit území České republiky. Tak tomu bylo

zjevně i u stěžovatelových rodičů, neboť jeho matce nebyl přiznán

důchod a otci pouze v takové výši, že nebyl schopen pokrýt ani

základní životní potřeby rodiny. Taková interpretace zákona je

v rozporu s článkem 1 Ústavy ČR, dále s článkem 1, článkem 3 odst.

1, článkem 4, odst. 2, 3, článkem 11 odst. 2 a článkem 14 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod. Z uvedených důvodů navrhuje proto

zrušení napadeného rozsudku.

Účastník Krajský soud v Ostravě, jakož i vedlejší účastníci

město H. a Podnik bytového hospodářství, s. p., H., se k podané

ústavní stížnosti nevyjádřili.

Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Vedlejší účastník Okresní úřad v Přerově, okresní pozemkový

úřad, ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 1996 poukázal na to, že

v projednávané věci původní vlastníci nesplňovali podmínku

občanství ČR, proto nemohli být oprávněnými osobami a proto touto

osobou následně nemůže být ani stěžovatel.

Z obsahu spisů Okresního úřadu v Přerově, okresního

pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 4408/92, a Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 535/94, Ústavní soud zjistil, že

stěžovatel uplatnil nárok na vydání konfiskovaných nemovitostí

podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů,

a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

93/1992 Sb. Původním vlastníkům, jejichž majetek přešel do

vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb.

a dekretu č. 12/1945 Sb., bylo v roce 1950 vráceno československé

státní občanství podle ustanovení § 3 dekretu č. 33/1945 Sb.,

původní vlastníci se však později vystěhovali a zemřeli v bývalé

NSR. Stěžovateli bylo uděleno československé státní občanství

rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR z 2. 7. 1992. Okresní úřad

v Přerově, okresní pozemkový úřad, v napadeném zamítavém

rozhodnutí uvedl, že žádosti stěžovatele není možno vyhovět, neboť

není splněna základní podmínka pro vrácení konfiskovaného majetku,

tj. trvalý pobyt původních vlastníků. Stěžovatel navíc ke dni

účinnosti zákona ČNR č. 243/1992 Sb. neměl československé státní

občanství, které nabyl teprve dnem 24. 7. 1992. Krajský soud

v Ostravě ve svém rozhodnutí, jímž potvrdil uvedené rozhodnutí

Okresního úřadu v Přerově, dospěl ke shodnému závěru, totiž že

podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění novely, nelze

stěžovatele považovat za oprávněnou osobu, protože původní

spoluvlastníci nemovitostí nežili trvale na území bývalé ČSFR

a nesplňují tak jeden ze zákonných znaků oprávněné osoby dle

ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Krajský soud se však

neztotožnil s právním názorem Okresního úřadu v Přerově, že osoba,

uplatňující restituční nárok, je povinna splňovat zákonné podmínky

státního občanství a trvalého pobytu na území České republiky ke

dni účinnosti zákona ČNR č. 243/1992 Sb.

V projednávané věci došlo ke změně právní úpravy, a to

nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, publikovaným

v částce 11 pod č. 29/1996 Sbírky zákonů České republiky. Tímto

nálezem byla dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, jež byla rozeslána

dne 9. 2. 1996, zrušena mimo jiné ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty

za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území, a",

ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý

pobyt na jejím území", ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve

slovech "kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské

Federativní Republiky a", ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve

slovech "trvale žijících na území České republiky", ustanovení §

2 odst. 1 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale žijící na území

České republiky", ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ve slovech

"a trvale žijí v České republice". Uvedenou změnou právní úpravy

došlo tedy ke zrušení podmínky trvalého pobytu, jež byla

v podstatě důvodem, jenž krajský soud vedl k potvrzení zamítavého

rozhodnutí Okresního úřadu v Přerově. Tento fakt vyplývá

z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského

soudu, zejména z části, v níž krajský soud dospívá ke stejnému

závěru s Okresním úřadem v Přerově v otázce nutnosti naplnění

podmínky trvalého pobytu původních vlastníků. Okresní úřad

v Přerově se právními aspekty otázky státního občanství původních

vlastníků po jejich vystěhování nezabýval vůbec a ani Krajský soud

v Ostravě se s ní skutkově a právně blížeji nevyrovnával, což

v projednávané věci s ohledem na tehdy platnou právní úpravu ani

činit nemusel.

Krajskému soudu v Ostravě nelze tedy vytknout porušení

stěžovatelových práv, neboť své rozhodnutí vydal za zcela jiné

právní situace, nicméně s ohledem na podanou ústavní stížnost

nemůže Ústavní soud již konstatovanou právní změnu, související

s citovaným nálezem Ústavního soudu ČR, z hlediska článku 36 odst.

1 Listiny, zaručujícího právo na soudní a jinou právní ochranu,

jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, zakotvujícího vázanost soudce

při rozhodování zákonem, pominout.

Z uvedených důvodů rozhodl proto Ústavní soud tak, že ústavní

stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru