Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1687/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
výpověď
Dovolání
žaloba/na určení
Pracovní poměr
neplatnost
Škoda
Pracovní kázeň
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1687.15.1
Datum podání05.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.g

99/1963 Sb., § 132, § 220 odst.1 písm.a, § 236


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1687/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Kratochvila, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 224/2015-181 ze dne 25. března 2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 153/2014-152 ze dne 20. května 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 11. 2011 č. j. 19 C 59/2012-118 tak, že se žaloba stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 10. 2011 zamítá.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). Porušení pracovní kázně spočívalo v tom, že stěžovatel, jako pracovník příjmu zboží, do jehož pracovní náplně spadal mimo jiné i výdej transportních a manipulačních jednotek, nedodržel povinnost kontrolovat počet přivezených a vydaných palet na rampě a jejich výměnu v poměru 1:1, přičemž jeho nedbalostí došlo k tomu, že řidič odvezl více palet, než přivezl, čímž způsobil zaměstnavateli škodu ve výši 24 300 Kč. Soud I. stupně žalobě vyhověl s tím, že stěžovatel se sice dopustil vytýkaného jednání, nicméně porušení povinnosti nebylo tak intenzivní, aby umožňovalo použití ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

Odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl v řízení obsáhlé dokazování, správně zjistil skutkový stav a posoudil porušení pracovních povinností stěžovatele, avšak neztotožnil se soudem I. stupně v hodnocení intenzity porušení pracovních povinností z hlediska posouzení, zda došlo k naplnění žalovanou uplatněného důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Uvedl, že porušení uvedené povinnosti nelze jakkoliv paušálně bagatelizovat. Navíc se nejednalo o jednotlivé a zcela ojedinělé selhání, ale prohřešek, který se v rozmezí čtrnácti dnů opakoval. Za tohoto stavu, byť se podezření žalované, zda snad žalobce neumožnil krádež palet vědomě, neprokázalo, je ze strany žalované pochopitelná ztráta elementární důvěry v žalobce, ve vzájemných vztazích zaměstnavatele a zaměstnance zcela nezbytné.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

II.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvedl, že vychází z toho, že Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodů, které závisí na jeho uvážení, jak má na mysli ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Současně stěžovatel vychází ze subsidiarity ústavní stížnosti, a proto, i kdyby objektivně bylo jím podané dovolání nepřípustné, byl by nucen obrátit se nejdříve na Nejvyšší soud, aby se mohl následně obracet na Ústavní soud. Samotné dovolání je koncipováno tak, že napadá především procesní postup odvolacího soudu, totiž skutečnost, že odvolací soud bez dalšího změnil rozhodnutí soudu prvního stupně za situace, kdy skutkové závěry odvolacího soudu neměly oporu v obsahu spisu.

Stěžovatel dále shledává závěry nalézacího i odvolacího soudu, podle nichž se dopustil závažného porušení pracovních povinností, za zjevně nelogické a chybné. Stejně je chybný i právní závěr krajského soudu spočívající v tom, že se dopustil porušení svých povinností v intenzitě zakládající důvod k výpovědi z pracovního poměru. Je přesvědčen, že se žádného porušení povinností nedopustil a byl propuštěn svévolně, tj. v rozporu se zákoníkem práce, v podstatě exemplárně na výstrahu ostatním zaměstnancům.

III.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

IV.

Ústavní soud především konstatuje, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodů, které závisí na jeho uvážení. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že stěžovatel zpochybňoval pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasil s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil a předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.

Za účelem přezkoumání ústavnosti daného postupu Nejvyššího soudu si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis Okresního soudu Praha-východ. Z obsahu dovolání zjistil, že stěžovatel dovolání založil na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že se odvolací soud odchýlil od dosavadní praxe, když bez dalšího změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. V dovolání dále polemizoval s provedeným dokazováním, jeho vedením, hodnocením důkazů a se skutkovými závěry obou soudů. Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že odvolací soud vycházel z dokazování a skutkových zjištění soudu prvního stupně, pouze jinak hodnotil intenzitu porušení pracovních povinností, tedy postupoval v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Za daného stavu nelze hodnotit závěr Nejvyššího soudu, podle něhož byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, za ústavně rozporný. V postupu Nejvyššího soudu, který rozhodnutí sice stručně, nicméně adekvátně k argumentaci stěžovatele odůvodnil, tak nebylo zjištěno extrémní vybočení z ústavních kautel soudního řízení.

V.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Princip subsidiarity ústavní stížnosti však není naplněn podáním i nepřípustného dovolání, jak se domnívá stěžovatel, ale je nutné, aby dovolání bylo řádně podáno a odůvodněno, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1496/14 II. ÚS 810/15, II. ÚS 4031/13 , II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14 II. ÚS 2194/14, III. ÚS 3099/14, II. ÚS 3385/14, III. ÚS 2617/14 a další).

S ohledem na argumentaci stěžovatele vztahující se k rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací činnosti akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci by nebyl oprávněn k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí a přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž se stěžovatel dopustil porušení pracovních povinností v intenzitě, jež opravňovala zaměstnavatele k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru