Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1686/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1686.15.1
Datum podání05.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 260, § 259


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1686/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti jrprojekt s.r.o., IČ: 29004161, se sídlem Praha 5 - Slivenec, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova 505/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 1 Afs 256/2014-28 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2014 č. j. 15 Af 428/2012-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. června 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. prosince 2014 č. j. 15 Af 428/2012-35 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 12170/12-1200-506919, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti šesti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně, jimiž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) [dále jen "solární odvod"]. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. března 2015 č. j. 1 Afs 256/2014-28, v němž v souladu s právními závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 uvedl, že v předmětném řízení, ve kterém se podle § 237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce tohoto odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být (po doplnění zákonné úpravy) posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle § 259 daňového řádu. Za stávající právní úpravy pak přichází v úvahu rozhodnutí ministra financí podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, kterým zcela nebo částečně promine daň nebo příslušenství daně z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, eventuálně uplatnění institutu posečkání daně podle § 156 a § 157 daňového řádu.

3. Stěžovatelka se podrobně seznámila s obsahem nálezů ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a ze dne 13. ledna 2015 č. j. II. ÚS 2216/14, v nichž je řešena otázka ústavnosti a aplikace zákonné úpravy solárního odvodu, a ve své ústavní stížnosti polemizuje se správností některých závěrů uvedených zejména ve druhém z nich. Předně nesouhlasí se závěrem, podle něhož v současné době, kdy ještě neuplynula garantovaná doba návratnosti investice, nelze objektivně stanovit míru zásahu do jejích práv. Již v řízení před krajským soudem tvrdila a hodlala připravenými důkazními prostředky prokázat, že v jejím konkrétním případě v uvedené době nedojde k návratnosti její investice. Krajský soud však tyto důkazy odmítl provést. Stěžovatelka dále zpochybňuje ústavnost zákonné úpravy solárního odvodu, jež má ve vztahu k ní působit likvidačně. Soudy podle jejího názoru nedostály povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Není přitom ochotna akceptovat jejich postup a hrubě zjednodušující argumentaci, podle níž je za stávající právní úpravy nejpřiléhavějším (a v podstatě jediným) prostředkem k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu institut prominutí daně, jehož využití v tomto případě navíc zákon neumožňuje. Závěrem své ústavní stížnosti namítá nesoulad zákonné úpravy solárního odvodu rovněž s primárním i sekundárním právem Evropské unie. Má jít o diskriminační opatření, které odporuje zásadám legitimního očekávání a právní jistoty.

II.

Vlastní posouzení

4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky a obsahem napadeného rozhodnutí však Ústavní soud zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Právě o tento případ se přitom jedná i v projednávané věci.

7. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, na který ve své ústavní stížnosti poukazuje i stěžovatelka, podrobně vysvětlil důvody, pro které nelze v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně posuzovat tvrzené likvidační dopady zákonné úpravy solárního odvodu na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 či usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna citovaná rozhodnutí jsou veřejně přístupná na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Tyto závěry se v plném rozsahu uplatní i v projednávané věci, přičemž Ústavní soud v dané věci neshledal žádný důvod, pro který by se od nich měl odchýlit. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu. Pakliže za této situace krajský soud odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy, z nichž měl vyplynout možný likvidační účinek solárního odvodu, nelze jeho postupu nic vytknout, neboť pro konstatování takovéhoto účinku nebyl v předmětném řízení žádný prostor. Pokud jde o otázku ústavnosti zákonné úpravy solárního odvodu, Ústavní soud se jí zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž neshledal její rozpor s ústavním pořádkem. K námitce nesouladu této úpravy s právem Evropské unie je pak třeba uvést, že se s ní ve svém odůvodnění dostatečným způsobem vypořádává již napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož právním závěrům v tomto směru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

8. Protože napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru