Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1686/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1686.10.1
Datum podání10.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.3, § 241a odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1686/10 ze dne 14. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, AK se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 33 Cdo 693/2008-428, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 č. j. 29 Co 30/2007-381 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 967/2002-342 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanovením čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Konkrétní námitky uplatnila stěžovatelka toliko proti usnesení Nejvyššího soudu, zatímco rozhodnutí soudů nižších instancí napadla pouze "z procesní opatrnosti", neboť dle jejího názoru senáty Ústavního soudu nahlížejí na včasnost ústavních stížností v obdobných případech různě.

Za porušení svého ústavně garantovaného práva považovala stěžovatelka fakt, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné a neprojednal jej meritorně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že stěžovatelka, ač tvrdila opak, neuplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Takový postup, v rámci něhož si dovolací soud sám kvalifikuje uplatněný dovolací důvod a nepřihlíží k jeho explicitní kvalifikaci obsažené v dovolání, označila stěžovatelka za nepřípustný.

Celá věc dle stěžovatelčina názoru meritorně posouzena být měla; stěžovatelka v dovolání popsala, kolika ručitelskými závazky byla pohledávka vedlejšího účastníka zajištěna a upozornila na skutečnost, že přes vysoký počet ručitelských závazků byli žalováni jen někteří z ručitelů (mezi nimi stěžovatelka). Takový postup pokládala stěžovatelka za projev zlé vůle, rozporný s dobrými mravy i zásadami poctivého obchodního styku. To stěžovatelka podle svého názoru v dovolání dostatečně podložila poukazem na personální propojení věřitele a dlužníka či věřitele a jednoho z ručitelů.

II.

Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda otázka zásadního právního významu byla dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.

Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Proti skutečnosti, že stěžovatelčin dovolací důvod právně kvalifikoval podle jeho skutečného obsahu a nikoliv podle toho, jak jej stěžovatelka sama označila, nelze mít žádných (tím méně pak ústavněprávních) námitek. Stejně tak nelze z ústavního hlediska oponovat závěru, podle něhož byl uplatněný dovolací důvod toliko skutkovou polemikou a nikoliv právní otázkou.

Určité výhrady lze mít vůči citaci Ústavním i Nejvyšším soudem překonané judikatury, podle níž je způsobilým dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Užití této citace v odůvodnění napadeného rozhodnutí však samo o sobě jeho protiústavnost nezakládá již proto, že v projednávané věci bylo pro posouzení přípustnosti dovolání klíčové rozlišení mezi otázkami skutkovými (podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) a právními, nikoliv mezi otázkami procesněprávními a hmotněprávními.

Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího napadla stěžovatelka pouze "z procesní opatrnosti", aniž by vůči nim vznesla konkrétní výhrady. Přesto Ústavní soud přezkoumal i tato rozhodnutí. Po provedení tohoto přezkumu mu však nezbylo než konstatovat, že i rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jsou ústavně konformní a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná i v rozsahu, v němž brojí proti nim.

Soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se všemi stěžovatelčinými námitkami (včetně námitky o údajném rozporu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku) a jejich postup při zjišťování skutkového stavu i při vyvozování právních závěrů byl zcela souladný s kautelami obsaženými v hlavě páté Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru