Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1675/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - notář - pověřený soudní komisař OS Praha 10 - Kuklík Michal
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
odůvodnění
advokát/odměna
advokát/zvolený
Dědické řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1675.17.1
Datum podání30.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 140 odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1675/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Hany Klímové se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, zastoupené prof. et Doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 24 Co 222/2016-556, a Obvodního soudu pro Prahu 10 - pověřeného soudního komisaře JUDr. Michala Kulíka, notáře v Praze, se sídlem kanceláře v Praze 1, Dušní 10, ze dne 2. 9. 2016, č. j. 27 D 2065/2004-538, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Paní Annelies Schmid-Jelinek (dále jen "pozůstalá manželka") byla manželkou zůstavitele Václava Jelínka zemřelého dne 18. 10. 2004, o jehož dědictví rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10 - pověřený soudní komisař JUDr. Michal Kulík. V rámci projednávání dědictví se jeho účastníci nedohodli na platnosti důvodu vydědění; pozůstalá manželka trvala na platnosti vydědění potomků zůstavitele. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. 9. 2007, č. j. 27 D 2065/2004-289, Nd 255/2004, proto odkázal pozůstalou manželku, aby podala žalobu o určení, že je jedinou dědičkou ze závěti; jinak bude pokračovat v dědickém řízení i s potomky zůstavitele jako jeho zákonnými dědici.

Následně ustanovil Obvodní soud pro Prahu 10 pověřeným soudním komisařem usnesením ze dne 9. 12. 2011, č. j. 27 D 2065/2044-413, podle § 30 o. s. ř. pozůstalé manželce k ochraně jejích zájmů v této věci zástupkyni, advokátku JUDr. Hanu Klímovou (stěžovatelku).

Stěžovatelka podala dne 27. 1. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že pozůstalá manželka je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele. V prvním stupni byla žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 15. 1. 2013, č. j. 6 C 9/2012-97, ve druhém stupni potvrdil Městský soud v Praze rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, č. j. 19 Co 218/2013-182. Stěžovatelka zastupovala pozůstalou manželku chybně v tomto sporném řízení na základě výše uvedeného usnesení o ustanovení zástupce vydaného jen pro dědické řízení. Obecné soudy však v rámci zkoumání podmínek řízení (§ 103 o. s. ř.) neučinily žádné úkony, jimiž by odstranily jejich nedostatek, potažmo tento nedostatek v průběhu řízení neshledaly. Soudy proto nevyzvaly ani pozůstalou manželku a stěžovatelku, aby doložily soudu plnou moc nebo k návrhu rozhodly o ustanovení zástupce; se stěžovatelkou tak po celou dobu řízení jednaly jako s řádnou zástupkyní. Nejvyšší soud dovolání, k jehož podání byla stěžovatelka zvlášť smluvně zmocněna, zamítl usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 235/2014-243. Ústavní soud poté odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3012/15, stěžovatelka však pozůstalou manželku v tomto řízení nezastupovala.

V pravomocně skončeném nalézacím a odvolacím řízení o určení dědice, v němž stěžovatelka na základě usnesení pověřeného soudního komisaře (viz výše) zastupovala pozůstalou manželku, vyúčtovala odměnu za právní zastoupení; účet ze dne 27. 2. 2014 je založený ve spise sp. zn. 27 D 2065/2004 na č. l. 439. Stěžovatelka požadovala podle § 140 odst. 2 o. s. ř.: a) přiznání odměny advokáta za 13 úkonů právní služby á 2 100 Kč (tj. 27 300 Kč) podle vyhlášky Ministerstva spravedlnost č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); b) náhradu hotových výdajů za 13 úkonů právní služby á 300 Kč (tj. 3 900 Kč); c) daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (tj. 6 552 Kč). Celkem tedy stěžovatelka vyúčtovala 37 752 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 10 přiznal pověřeným soudním komisařem JUDr. Michalem Kulíkem usnesením ze dne 20. 11. 2015, č. j. 27 D 2065/2004-489, stěžovatelce jako ustanovené zástupkyni celkem 15 246 Kč s odůvodněním, že v dědických věcech se za tarifní hodnotu považuje obvyklá cena zůstavitelova majetku odpovídající výši dědického podílu zastoupeného. Protože v době rozhodování nebyla známa výše hodnoty věci ani ji nebylo možné jinak určit, soud považoval podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu za tarifní hodnotu částku 10 000 Kč, a dále zohlednil, že stěžovatelka byla jako zástupkyně ustanovena rozhodnutím soudu, takže sazbu mimosmluvní odměny snížil o 20 % na 1 200 Kč za úkon právní služby. Tři účtované úkony právní služby soudní komisař neuznal jako účelně vynaložené, a proto přiznal stěžovatelce jen 15 246 Kč.

Městský soud v Praze rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24 Co 26/2016-513; dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží odměna za právní úkony učiněné pouze v rámci dědického řízení, nikoliv za úkony učiněné v řízení o určení dědice, které bylo zahájeno samostatnou žalobou podle § 175k odst. 2 o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 10 přiznal následně pověřeným soudním komisařem usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 27 D 2065/2004-538, nově stěžovatelce celkem 4 901 Kč za tři úkony právní služby (1x ustanovení - převzetí věci, 2x porada s klientem).

Městský soud v Praze rozhodnutí změnil usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 24 Co 222/2016-556, a stěžovatelce přiznal celkem 6 534 Kč, jelikož navíc zohlednil i podání žaloby ze dne 25. 1. 2012.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení svých ústavních práv, zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na získávání prostředků pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly předpisy o odměňování advokátů, oddělily dědické řízení od sporného řízení o dědické žalobě a nepřiznaly jí odměnu za úkony právní služby učiněné ve sporném řízení. Podle stěžovatelky z rozhodnutí o ustanovení zástupce jednoznačně vyplývá její povinnost sporné řízení zahájit a vést; proto po jeho skončení řádně vyúčtovala provedené úkony právní služby a očekávala, že jí budou zaplaceny státem podle § 140 odst. 2 o. s. ř. V důsledku výše uvedených skutečností je stěžovatelka přesvědčena, že bylo nepřímo porušeno právo na účinnou právní pomoc pozůstalé manželky podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud připojil soudní spisy vedené Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 2065/2010 a sp. zn. 6 C 9/2012; dále vyžádal vyjádření soudního komisaře JUDr. Michala Kulíka, jenž na výzvu nereagoval, a Městského soudu v Praze, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát, který se de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Stát tak má povinnost zaplatit advokátovi jeho odměnu, hotové výdaje a daň z přidané hodnoty. Advokát proto může legitimně očekávat, že nabude majetek ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny (srovnej nález ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 763/05). V tomto smyslu také obecné soudy přiznaly stěžovatelce odměnu za právní úkony učiněné v dědickém řízení.

Ústavní soud s ohledem na to, že stěžovatelka je advokátka a napadená usnesení se dotýkají jejího legitimního očekávání nabytí majetku - práva na odměnu za poskytnuté právní služby, přezkoumal napadená usnesení; uzavřel, že obecné soudy učiněné závěry o výši odměny stěžovatelky odůvodnily způsobem, který sice není zcela bezvadný, ale nevykazuje takové vady, které by představovaly porušení ústavně chráněných práv. Ačkoliv obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že v dědickém řízení nelze přiznat odměnu ustanoveného advokáta za úkony právní služby učiněné ve sporném řízení o určení dědice, nesprávně stěžovatelce přiznaly odměnu za úkon právní služby - podání žaloby, neboť jde o úkon, jímž je zahájeno nové sporné řízení, a jen stěží může být posledním úkonem, na který se vztahovalo usnesení o ustanovení zástupce vydané v rámci řízení dědického. Uvedená vada však nezasahuje do ústavních práv stěžovatelky. Obecné soudy však měly stěžovatelku poučit o procesním právu ve smyslu § 5 ve spojení s § 140 odst. 2 o. s. ř. a odkázat ji se zbytkem jejího požadavku na náhradu nákladů na řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 9/2012, aby zbývající část odměny vyúčtovala v tomto řízení, neboť v něm byly úkony právní služby učiněny a v rámci něj vzniklo stěžovatelce právo na odměnu za poskytování právních služeb. S ohledem na výše uvedené by situaci stěžovatelky nezměnilo, ani kdyby Ústavní soud vydal kasační nález, neboť obecné soudy by v rámci dědického řízení nemohly rozhodnout jinak - zbývající nepřiznané úkony právní služby spadají do jiného řízení (viz výše).

Stěžovatelka tak zjevně nebyla dotčena na svých ústavních právech, neboť odměnu, kterou legitimně očekávala, již částečně získala a její zbývající část má možnost uplatnit v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 9/2012. V tomto řízení jí má být odměna přiznána a obecné soudy nepostupovaly procesně správně, pokud se stěžovatelkou (advokátkou) po celou dobu sporného řízení jednaly de facto jako se soudem ustanovenou zástupkyní podle § 30 o. s. ř. Obecné soudy měly ex offo zkoumat, zda je splněna jedna z podmínek řízení - řádného zastoupení žalobkyně (§ 103 o. s. ř), a pokud tak neučinily a nevyzvaly stěžovatelku k doložení plné moci, fakticky akceptovaly usnesení o ustanovení zástupce vydané pověřeným soudním komisařem v dědickém řízení, nelze negativní důsledky vadného procesního postupu přenášet na stěžovatelku, která poskytovala právní služby v dobré víře v celém průběhu nalézacího a odvolacího řízení, čímž zajistila realizaci ústavního práva pozůstalé manželky (žalobkyně) na účinnou právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud také zohlednil, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala odměny advokáta ve výši 37 752 Kč, což z pohledu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje tzv. bagatelní věc a již sama tato skutečnost činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť v bagatelních věcech, u nichž procesní úprava nepřipouští dovolání [§ 238 odst. 1 c) o. s. ř.], tedy ve věcech, jako je nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srovnej např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04).

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru