Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1675/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1675.10.1
Datum podání09.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., § 8, § 19a, § 6, § 17, § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1675/10 ze dne 27. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky TDS Brno - SMS, s. r. o., se sídlem Mariánské náměstí 617/1, Brno, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, Brno, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2010 č. j. 1 Cmo 44/2009-155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo dle jejího názoru porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 25 Cm 187/2006, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 2. 2009 č. j. 25 Cm 187/2006-97 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu dobré pověsti právnické osoby a o zaplacení zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč. Vrchní soud následně rozsudkem ze dne 10. 3. 2010 č. j. 1 Cmo 44/2009-155 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce uhradit každému ze tří žalovaných, a to Technickému dozorčímu spolku Brno, Ing. J. N. a Ing. P. Š. (dále jen "vedlejší účastníci") náklady odvolacího řízení ve výši 17.300,- Kč (výrok II.).

Posledně uvedené rozhodnutí vrchního soudu, resp. jeho výrok II., napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že vrchní soud při výpočtu náhrady nákladů odvolacího řízení neměl aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 bod 4., § 8 a § 17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), nýbrž měl postupovat dle § 6 a § 19a téhož předpisu. Nerespektováním výše uvedených kogentních ustanovení bylo dle stěžovatelky neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož nedílnou součástí je i právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení. Porušení principu rovnosti účastníků řízení pak spatřovala stěžovatelka v tom, že vedlejší účastníci byli přiznáním vyšších nákladů řízení neoprávněně zvýhodněni. Na podporu své argumentace odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/00 a III. ÚS 269/99 a navrhla, aby Ústavní soud výrok II. rozhodnutí vrchního soudu ze dne 10. 3. 2010 č. j. 1 Cmo 44/2009-155 nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že výpočet nákladů odvolacího řízení provedený v napadeném rozhodnutí považuje za věcně správný. Dle jeho názoru se § 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. nepoužije, neboť se v něm výslovně hovoří o osobnostních právech a tato má pouze fyzická osoba. Ustanovení §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. na předmětnou věc rovněž nedopadalo, neboť v řízení, z nějž vzešlo napadené rozhodnutí, byly projednávány samostatné nároky stěžovatelky vůči jednotlivým vedlejším účastníkům (žalovaným), což je ostatně patrné i z toho, že důvody zamítnutí žaloby byly u jednotlivých vedlejších účastníků různé.

Vedlejší účastníci měli, shodně s vrchním soudem, za to, že napadený výrok odpovídal ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb. a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy nedošlo. Vedlejší účastníci provedli vlastní propočet nákladů, dle nějž by každému z nich náleželo 18.330,- Kč, tedy více než jim bylo vrchním soudem přiznáno. V této souvislosti dále podotkli, že pokud by došlo ke zrušení napadeného výroku, vrchní soud by při výpočtu náhrady nákladů řízení pravděpodobně postupoval obdobně. Kromě toho by soud nebyl vzhledem k okolnostem případu vyhláškou č. 484/2000 Sb. vázán, jak plyne z ustanovení § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka reagovala na vyjádření účastníků replikou, v níž uvedla, že právo na ochranu dobré pověsti právnické osoby odpovídá svým obsahem právu na ochranu osobnosti fyzických osob a je tedy podřaditelné pod ustanovení § 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Opačný výklad by zakládal ústavněprávně neakceptovatelnou nerovnost fyzických a právnických osob při uplatňování jejich procesních práv. Stěžovatelka dále uvedla, že ustanovení § 17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. se nemohlo uplatnit, neboť v řízení před obecnými soudy nedošlo k vydání usnesení o spojení věcí. Dle názoru stěžovatelky nebylo významné, že mohla teoreticky žalovat každého z účastníků zvlášť, nýbrž to, jak skutečně postupovala. Totožnost věci je dána skutkovými tvrzeními, přičemž stěžovatelka se vůči všem vedlejším účastníkům domáhala vydání stejného výroku, jednalo se tedy o "stejnou věc" ve smyslu § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. Žaloba byla podána jak proti právnické osobě, tak proti jejím statutárním orgánům, neboť nebylo zřejmé, zda se statutární orgány nedopustily excesu, což by mohlo v případě, že by na straně žalované vystupovala pouze právnická osoba, vést k neúspěchu stěžovatelky ve sporu. Závěrem stěžovatelka podotkla, že argumentace vrchního soudu fakticky nabádá k umělému štěpení žalob a zvyšování advokátských přísudků, což je v rozporu se zásadou procesní ekonomie.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení, tj. problematika ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružná, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení jednoduchého práva ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

V nyní projednávané věci Ústavní soud zjistil, že vrchní soud odůvodnil výši nákladů řízení ve vztahu k žalobě na ochranu dobré pověsti právnické osoby použitím ustanovení § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., dle níž na každého ze žalovaných připadla částka ve výši 9.000 Kč, a ve vztahu k žalobě o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ustanovením § 3 odst. 1 bodu 4. ve spojení s § 17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy na každého ze žalovaných připadla částka 8.100,- Kč. Spolu s třetinou náhrady režijních paušálů stanovil vrchní soud celkovou výši nákladů řízení pro každého ze žalovaných částkou 17.300,- Kč, tzn. v souhrnu 51.900,- Kč. Stěžovatelka naproti tomu měla za to, že mělo být použito ustanovení § 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť ochranu dobré pověsti právnické osoby lze výkladem podřadit pod pojem osobnostních práv dle citovaného ustanovení, a dále § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť vedlejší účastníci byli v odvolacím řízení zastoupeni týmž advokátem. Dle stěžovatelky měl tedy vrchní soud dospět u náhrady nákladů odvolacího řízení (včetně režijních paušálů) k celkové částce pro všechny žalované ve výši 33.100 Kč.

Jak již bylo uvedeno výše, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ani případné pochybení, k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace jednoduchého práva, nemůže zpravidla mít charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nepříslušelo posuzovat správnost postupu vrchního soudu z hlediska "jednoduchého" práva, nýbrž toliko určit, zda jím provedenou interpretaci příslušných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. lze považovat za ústavně konformní. Jelikož vrchní soud výrok o nákladech řízení dostatečně odůvodnil, přičemž jeho argumentace byla založena na racionálních důvodech a nebylo ji možno označit za svévolnou či formalistickou, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem vrchního soudu neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem vrchního soudu v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto, s ohledem na vymezené mantinely přezkumu, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru