Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 167/96Nález ÚS ze dne 07.10.1996K procesnímu institutu "důkazní břemeno" (ve vztahu ke zpochybnění pravosti podpisu v závěti)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Závěť
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 93/6 SbNU 183
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.167.96
Datum podání20.06.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 543

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996

N 93/6 SbNU 183

K procesnímu institutu "důkazní břemeno" (ve vztahu ke zpochybnění pravosti podpisu v závěti)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 7. října 1996

v senátě ve věci ústavní stížnosti L. Š. proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 31. 1. 1996, čj. 12 Co 703/94-66,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 1996, čj. 12 Co

703/94-66, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu ve věci samé

rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. 4. 1994, čj.

4 C 527/92-42, o tom, že závěť zůstavitele V. Š. ze dne 31. 1.

1959 je neplatná, stěžovatel poukazuje na to, že důkazní břemeno

je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka,

v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného

práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu,

aby ji soud uznal za pravdivou. Jestliže tedy v dané věci byla

předložena listina odpovídající závěti pořízené v souladu

s předpoklady vyplývajícími z hmotného práva platného v době

pořízení závěti a jedinou výhradou je pravost podpisu zůstavitele,

nemůže v žádném případě v řízení o určení neplatnosti závěti

stíhat důkazní břemeno stranu, která závěť předkládá. Existenci

závěti, resp. pravost podpisu zůstavitele, jímž je závěť zjevně

opatřena, popírá strana žalující. Ta musí tvrdit a prokázat, že

podpis na listině, jež má jinak všechny náležitosti závěti, není

podpisem zůstavitele. Opačné stanovisko by znamenalo, že při každé

holografní závěti by její předkladatel ještě musel dokazovat, že

jde o závěť psanou a podepsanou zůstavitelem a při alografní

závěti dokonce prokazovat, že ji skutečně podepsali svědci, kteří

tak i potvrzují, že zůstavitel v jejich přítomnosti závěť

vlastnoručně podepsal. Akceptace takovéhoto stanoviska je logickým

popřením smyslu a účelu závěti jako jednostranného právního úkonu.

Ještě daleko závažnější pochybení krajského soudu však spočívá

v tom, že odmítá jakkoli přihlédnout ke skutečnostem vyplývajícím

z toho, co u soudu uvedla paní M. M. Jestliže i krajský soud

v odůvodnění svého rozsudku uznává, že skutečnosti vyplývající

z její výpovědi by jinak měly zásadní význam, potom nemohl tyto

skutečnosti pominout jen proto, že nevyplývají z důkazu

provedeného v souladu s procesními předpisy. To by totiž

znamenalo, že soud přihlíží jen k tomu, co plyne z provedených

důkazů, což ovšem nemá oporu v ustanovení § 132 o. s. ř. Jestliže

tedy soud nepostupoval bezvýhradně a bezvýjimečně v souladu

s procesními předpisy, nejednal jako nestranný a nezávislý soud,

a tím porušil právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a současně porušil povinnost

plynoucí z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel navrhuje proto

z uvedených důvodů zrušení napadeného rozsudku.

Krajský soud v Brně ve vyjádření předsedy senátu JUDr. J. B.

z 30. 9. 1996 zdůraznil, že důkazní břemeno nelze v občanském

soudním řízení chápat strnule, a to vzhledem k jeho relativně

dynamickému charakteru. Jinými slovy, povinnost prokázat konkrétní

skutečnosti významné pro posouzení důvodnosti podané žaloby může

v odlišném časovém údobí probíhajícího řízení zatěžovat v dané

konkrétní souvislosti kteréhokoliv účastníka. Uvažováno z tohoto

pohledu, pouze v takovém případě, kdy předkládaná závěť je

opatřena nijak nepoškozeným podpisem, lze požadovat na žalobci,

aby prokázal, že tento podpis není podpisem zůstavitele. Takovým

důkazem nelze však zatěžovat žalobce naopak v případě, kdy tento

písemný projev je tak zásadně poškozen (odtržením části listiny,

jiným pozdějším písemným projevem či jiným způsobem), že pravostí

tohoto písemného projevu není již možno se zabývat ani na základě

odborného posouzení. Stejně tak neobstojí ani stěžovatelova

interpretace ustanovení § 132 o. s. ř., neboť povinnost soudu

vyplývající z citovaného ustanovení nemůže jít na úkor zásady

rovnosti stran účastníků v občanském soudním řízení. Vzhledem

k uvedeným skutečnostem navrhuje proto Krajský soud v Brně

zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník J. S. poukázal ve svém vyjádření z 22. 8.

1996 na to, že v ústavní stížnosti jsou uváděny skutečnosti, se

kterými se řádně vypořádaly již obecné soudy. Ústavní soud pak

není dalším odvolacím orgánem a nepřísluší mu posuzovat hodnocení

důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, když se s tímto

hodnocením neztotožňuje. V projednávané věci nedošlo tedy

k tvrzenému porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv,

a vedlejší účastník navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní

soud z obsahu spisu 4 C 527/92 Okresního soudu Brno - venkov, že

dne 31. 1. 1959 byla sepsána závěť, kterou původní vlastník

ustanovil dědicem domu čp. 210 v B. n. S. stěžovatele, a to ke

dvěma ideálním třetinám, zatímco k jedné ideální třetině svou

manželku R. Š. Jde o závěť alografní podle ustanovení § 543

občanského zákoníku z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.),

podepsanou jejím pisatelem a dále dvěma svědky. Závěť obsahuje

také podpis "V. Š.", jehož pravost však v důsledku provedených

zásahů dnes již není možno posoudit. Vycházeje z těchto zjištění,

založil Krajský soud v Brně své rozhodnutí v podstatě na tom, že

zatížil důkazním břemenem stěžovatele, který však podle jeho

názoru pravost zůstavitelova podpisu neprokázal. Jak výslovně

uvedl krajský soud, za situace, kdy dojde k zásadnímu zpochybnění

toho, zda k podpisu závěti jejím pořizovatelem vůbec došlo

(důkazním břemenem je v tomto smyslu zatížen nepochybně ten, kdo

takovou skutečnost tvrdí), přesouvá se důkazní břemeno na

žalovaného, tedy stěžovatele, jehož postoj k podané žalobě vychází

z přesvědčení o platnosti sporné závěti, a to s tím, že je na něm,

aby odpovídajícím způsobem prokázal pravost podpisu. Krajský soud

při svém rozhodování také nevzal v úvahu výpověď svědkyně

M. M., a to z toho důvodu, že o provedení tohoto důkazu nebyl

předem informován právní zástupce vedlejších účastníků, který se

proto jednání nezúčastnil.

Také Ústavní soud je si vědom důležitosti institutu důkazního

břemene, neboť umožňuje soudu rozhodovati i v případě, kdy se

skutkový stav nepodaří zcela objasnit. Rovněž tento institut je

však podřízen určitému procesně právnímu rámci, jak jej vymezují

především principy nestranného a spravedlivého procesu,

vyplývající z článku 90 Ústavy ČR, jakož i z článku 36 odst. 1

Listiny. To, mimo jiné, znamená, že soud nemůže některou

z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího

a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních

okolností případu. V projednávané věci je mimo jakoukoli

pochybnost, že předmětná závěť skutečně sepsána byla, neboť ji

podepsal nejen její pisatel, ale také dva přítomní svědkové

"poslední vůle". Z textu závěti je dále patrno, že ji za

přítomnosti jím dožádaných svědků vlastnoručně podepsal také V. Š.

Jakkoli tedy v současnosti není jasno v otázce pravosti

zůstavitelova podpisu vzhledem k zásahům, jež do něj byly učiněny,

bylo podle názoru Ústavního soudu v řízení před obecnými soudy

naopak na vedlejších účastnících, zpochybňujících pravost tohoto

podpisu, aby své tvrzení, že V. Š. závěť nepodepsal, prokázali.

Přístup, jaký zvolil krajský soud, je zde navíc v extrémním

nesouladu s celkovou konstrukcí, členěním a logikou tohoto typu

závěti, uvedeného v ustanovení § 543 občanského zákoníku z roku

1950 (zákon č. 141/1950 Sb.), podle něhož závěť, kterou nenapsal

pořizovatel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a přede

dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina

obsahuje jeho poslední vůli. Svědkové se musí na závěť podepsat.

Vypovídají-li totiž podpisy dožádaných svědků zůstavitelovy vůle

o jejich přítomnosti při tomto aktu, potom sotva lze pochybovat

o tom, že závěť byla sepsána při splnění již konstatované podmínky

zůstavitelova podpisu a jeho výslovného prohlášení, že listina

obsahuje jeho poslední vůli.

Tím, že v projednávané věci jednostranně zatížil důkazním

břemenem stěžovatele a rozhodoval přitom v rozporu s logikou věci

jen na základě vadného uplatnění tohoto formálního pravidla, upřel

krajský soud stěžovateli právo na nestranný a spravedlivý proces,

čímž porušil článek 36 odst. 1 Listiny a současně i povinnost

vyplývající z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud proto,

aniž by považoval za nutné se zabývat dalšími stěžovatelovými

argumenty, z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru