Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 167/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkDokazování
opravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
právní úkon/neplatný
Dovolání
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.167.18.1
Datum podání12.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 35 odst.2, § 631

513/1991 Sb., § 536

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 157 odst.3, § 241a odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 167/18 ze dne 31. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Miloše Lišky, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, adresa pro doručování nám. 1 máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 1795/2017-211, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2016 č. j. 14 Co 793/2015-178, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. května 2015 č. j. 117 C 16/2013-128, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. června 2015 č. j. 117 C 16/2013-133, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3. Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a za účasti Romana Kozlovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 12. ledna 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Miloš Liška (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že:

1) Před Okresním soudem v Teplicích (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 117 C 16/2013 soukromoprávní spor, v němž se Roman Kozlovský (dále také jen "žalobce") domáhal vůči Miloši Liškovi (žalovanému) zaplacení částky 123 567 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny provedeného díla - solárního systému na ohřev teplé užitkové vody a vytápění. Žalovaný ve sporu tvrdil, že s žalobcem smlouvu o dílo uzavřel, avšak cena byla sjednána toliko ve výši 82 747,50 Kč (z čehož již zaplatil zálohu ve výši 40 000 Kč), s navýšením ceny díla nikdy nesouhlasil a dílo navíc vykazovalo zásadní vady.

2) Rozsudkem ze dne 26. května 2015 č. j. 117 C 16/2013-128, okresní soud žalovanému uložil zaplatit žalobci žalovanou částku a současně zamítl vzájemný návrh žalovaného, podle něhož by byl žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 40 000 Kč a žalovaný povinen žalobci vydat demontované zařízení solárního systému. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla sice uzavřena písemná smlouva o dílo s dohodnutou cenou díla 82 747,50 Kč, nicméně následně došlo ústně k uzavření nové smlouvy, jejímž předmětem bylo jiné dílo zhotovené právě za částku 163 567 Kč. Okresní soud zdůraznil, že tento závěr podporuje i skutečnost, že žalovaný požádal Státní fond životního prostředí České republiky o dotaci z programu Zelená úsporám, přičemž k této žádosti doložil cenovou kalkulaci díla v celkové ceně 163 567 Kč a zároveň svým podpisem stvrdil předávací protokol ohledně díla, v němž neuvedl, že by v době jeho předání trpělo vadami. Protože žalovaný žalobci dosud uhradil toliko zálohu ve výši 40 000 Kč, rozhodl okresní soud tak, že žalobě vyhověl.

3) K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. října 2016 č. j. 14 Co 793/2015-178 napadený rozsudek okresního soudu změnil co do určení výše úroků z prodlení, jinak jej v meritu věci potvrdil. Krajský soud - po částečném zopakování dříve provedených důkazů - skutkovým i právním závěrům okresního soudu stran posouzení nároku žalobce na zaplacení částky 123 567 Kč plně přitakal s tím rozdílem, že dřívější písemnou smlouvu o dílo posoudil jako neplatnou.

4) Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 1795/2017-211, odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí, od nichž se dle názoru dovolatele měl krajský soud při posouzení dané věci odchýlit, řešila výklad § 536 obch. zák., avšak v projednávané věci šlo čistě o občanskoprávní spor. Dále dovolací soud připomenul, že žalovaný v dovolání při zpochybnění právního posouzení krajského soudu vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl krajským soudem zjištěn, přičemž hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. V neposlední řadě dovolací soud připomenul, že námitkami žalovaného stran nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu se v případě nepřípustného dovolání nemohl zabývat.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rozporuje závěry dovolacího soudu ohledně přípustnosti jeho dovolání, neboť je přesvědčen, že v něm popsal hned několik právních otázek, při jejichž řešení se krajský soud údajně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž na příslušná rozhodnutí i odkázal.

V tomto směru stěžovatel předkládá argumenty na podporu tvrzení ohledně platnosti první smlouvy o dílo. Dále je stěžovatel přesvědčen, že rovněž dostatečně formuloval otázku případného porušení § 132 o. s. ř. soudy nižších stupňů, neboť jejich skutková zjištění prý neměla oporu v provedeném dokazování. K tomu stěžovatel poukazuje také na své předchozí výhrady ohledně pravdivosti předávacího protokolu. K odmítnutí jeho argumentace dovolacím soudem s poukazem na to, že jím uváděná judikatura se týká obchodněprávní vztahů, zdůrazňuje, že o takový (obchodněprávní) vztah šlo i v projednávané věci. Konečně stěžovatel namítá, že ve svém dovolání vycházel z téhož skutkového stavu, jaký byl zjištěn odvolacím soudem, pročež usnesení dovolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se formalistického přístupu dovolacího soudu při posuzování obsahu dovolání, přičemž má za to, že o takový případ jde i v projednávané věci.

Stran procesních pochybení krajského soudu stěžovatel tvrdí, že dovolací soud je povinen se ve smyslu § 237 o. s. ř. zabývat i otázkami procesního práva, přičemž dovolání poukazovalo na chybnou aplikaci § 132 o. s. ř.

Rozhodnutí okresního a krajského soudu označuje stěžovatel za chybná a trpící zásadními logickými a procesními vadami. V tomto směru především stěžovatel vyzdvihuje, že v řízení nebyly prokázány podstatné náležitosti údajné ústní smlouvy, včetně jejího uzavření. Naopak předchozí písemnou smlouvu považuje stěžovatel za dostatečně určitou. Konečně stěžovatel namítá i opomenutí některých provedených důkazů a nezkoumání možnosti rozšíření předmětu díla v původní písemné smlouvě, namísto uzavírání smlouvy nové.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele představuje zčásti pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, ve zbytku pak nesouhlas se způsobem, jakým dovolací soud rozhodl o jeho dovolání. Přitom v projednávané věci jde především o výklad podústavního práva, a ústavněprávní dimenzi stěžovatel spatřuje především v procesu hodnocení důkazů a údajně formalistickém a svévolném posuzování jeho mimořádného opravného prostředku.

Za této situace je prostor pro případný kasační zásah Ústavního soudu vymezen právě těmito námitkami, jimiž stěžovatel podporuje své tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto ve světle své dosavadní rozhodovací praxe ohledně ústavní konformity soudního rozhodovací přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, a konstatuje, že stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základního práva neshledal.

Ústavní soud předně připomíná závěr své ustálené rozhodovací praxe, dle které právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo na úspěch v řízení před soudem, nýbrž právo, aby soudní řízení proběhlo podle předem stanovených pravidel a účastníkům řízení byla zachována jejich veškerá procesní práva, včetně opravných prostředků (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. září 1995 sp. zn. I. ÚS 11/95, ze dne 26. března 1996 sp. zn. I. ÚS 28/94, anebo ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 515/01, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3034/15).

Již ve svých nálezech ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 Ústavní soud uvedl, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídala kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva zároveň v tomto směru plyne, že právo na spravedlivý proces není právem absolutním. Pokud článek 6 odst. 1 Úmluvy ukládá soudům povinnost odůvodňovat svá rozhodnutí, nelze to chápat tak, že by byla vždy vyžadována podrobná odpověď na každou námitku účastníka (rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. dubna 1994, č. stížnosti 16034/90). Rozsah odůvodňovací povinnosti se liší i podle povahy rozhodnutí.

V poměrech projednávané věci je třeba říci, že jak okresní tak krajský soud se jednotlivými námitkami stěžovatele podrobně a dostatečně přesvědčivě zabývaly. Z hlediska dokazování byl pak rozhodný především obsah smlouvy o poskytnutí dotace z programu Zelená úsporám, uzavřené mezi Státním fondem životního prostředí a stěžovatelem, z níž plyne, že stěžovatel ve svém domě instaloval solárně-technický systém na přípravu teplé vody a přitápění, který byl ve smlouvě blíže specifikován a že celkové investiční náklady činily 163 567 Kč. Stěžovatel rovněž prohlásil, že celé dílo bylo dokončeno a jeho technické parametry jsou odpovídající, jakož i to, že dílo bylo realizováno v souladu s projektem. Stěžovatel dále svým podpisem předávacího protokolu ze dne 20. prosince 2011 stvrdil, že mu dílo bylo vedlejším účastníkem předáno řádně a bez vad. Před krajským soudem sám stěžovatel uvedl, že v prosinci roku 2011 byl již systém zapojený, avšak nefungoval. Tvrzení o tom, že dílo nebylo v dané době dokončené, tak vyvrátil sám stěžovatel. Na druhou stranu tvrzení o tom, že dílo vykazovalo vady, nepovažovaly obecné soudy za prokázané, mimo jiné i vzhledem k tomu, že stěžovatel vady díla začal vytýkat vedlejšímu účastníku až zhruba jedenáct měsíců po podpisu předávacího protokolu.

Protože se výsledné dílo neshodovalo s předmětem díla vymezeným v původní písemné smlouvě a rovněž jeho cena byla stanovena odlišně, jakož i proto, že danou písemnou smlouvu shledaly okresní i krajský soud pro absenci bližšího označení jednoho z jejích účastníků, místa a času zhotovení díla, jako neplatnou, dospěly tyto soudy k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena ústně smlouva nová - s náležitostmi odpovídajícími údajům uvedeným v žádosti o dotaci.

Ústavní soud konstatuje, že takové právní posouzení obecných soudů vychází ze zjištěného skutkového stavu, přičemž mu nepřísluší - s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů - do hodnocení obecných soudů jakkoliv zasahovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Námitky stran hodnocení důkazů - svědeckých výpovědí svědkyně Feketové a svědka Pirny, jakož i obsahu SMS zpráv neshledal Ústavní soud jako důvodné, neboť s těmito důkazy se řádně vypořádal jak okresní soud (strany 6 a 7 jeho rozsudku) tak i krajský soud (strana 13 jeho rozsudku). Skutečnost, že stěžovatel z těchto důkazů dovozuje jiné závěry než okresní i krajský soud, se promítá i do následného posouzení jeho dovolání (k tomu viz níže). Pouze na okraj lze dodat, že kvalifikovaly-li obecné soudy písemnou smlouvu jako neplatnou, nepřicházelo v úvahu její rozšíření, jak se domnívá stěžovatel.

K námitce stěžovatele týkající se posouzení přípustnosti dovolání lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy dovolacího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). O takový případ však ve věci stěžovatele nejde.

Jak je zřejmé z odůvodnění dovolacího soudu, stěžovatel vycházel z nesprávného závěru stran aplikace judikatury přijaté v poměrech obchodního zákoníku ve vztahu ke smlouvě uzavřené dle zákoníku občanského. Za takové situace nebyl dovolacímu soudu poskytnut nezbytný prostor pro jeho případný meritorní přezkum, neboť stěžovatelem uváděná judikatura, na níž vystavěl přípustnost svého dovolání, nebyla přiléhavá poměrům dané věci. Jestliže stěžovatel následně dezinterpretoval skutkové závěry obecných soudů a na jejich základě budoval vlastní skutkový základ, jemuž přizpůsobil i svoji právní argumentaci, je třeba dát dovolacímu soudu opět za pravdu (což platí i ve vztahu k otázce procesního práva týkající se aplikace § 132 o. s. ř.). K nápravě případných procesních pochybení krajského soudu mohl být dovolací soud povolán jen tehdy, jestliže by dovolání stěžovatele kvalifikoval jako přípustné, přičemž jeho kasační zásah by byl odůvodněn jen tehdy, pokud by se taková pochybení promítla do rozhodnutí krajského soudu.

Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, byl nucen podanou ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru