Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 167/05Nález ÚS ze dne 26.04.2005Ke státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkadvokát/odměna
retroaktivita
náklady řízení/úhrada nákladů státem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/37 SbNU 277
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.167.05
Datum vyhlášení10.05.2005
Datum podání25.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 41 odst.5, § 12 odst.10, § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005

N 94/37 SbNU 277

Ke státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. H. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. 5 To 105/2004, jímž nebyla stěžovatelce jako ustanovené obhájkyni v požadované výši přiznána odměna a náhrada hotových výdajů na obhajobu.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. 5 To 105/2004 nerespektujícím princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo porušeno právo stěžovatelky garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. 5 To 105/2004 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou dne 24. 3. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud"), kterým jí jako soudem ustanovené obhájkyni nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů na obhajobu v uplatněné výši 108 175 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivou odměnu za práci zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a splňovala i další podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v tvrzení stěžovatelky, že vrchní soud změnou rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým jí byla jako ustanovené obhájkyni V. M. stanovena odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 84 500 Kč, zasáhl do její ústavně chráněné sféry. Původní návrh byl zcela zamítnut, což soud opřel o výklad § 41 odst. 5 trestního řádu (dále též "tr. ř.") a § 151 odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání návrhu na stanovení odměny a náhrady hotových výdajů počíná podle soudu běžet od právní moci rozsudku (§ 12 odst. 10 tr. ř.), bez ohledu na to, zda obhájce využil oprávnění a podal za obžalovaného dovolání, což podle stěžovatelky odporuje znění trestního řádu účinnému od 1. 1. 2002. Usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 1230/2003), jímž bylo odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obhajovaného, bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 12. 2003. Teprve tehdy skončila její obhajovací povinnost. Byl-li návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podán dne 19. 10. 2004, nešlo v té době o nárok zaniklý. Při tomto výkladu by obhájce nemohl úkony vykonané dle § 41 odst. 5 tr. ř. uplatnit samostatně. V daném případě vrchní soud zamítl i tento nárok. Přiznává-li toto ustanovení obhájci oprávnění po zániku zmocnění učinit ve věci další úkony právní služby, jedná se současně o povinnost uloženou trestním řádem a zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii. Pokud novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. zakotvila s účinností od 1. 1. 2002 zákonnou lhůtu k uplatnění nároku, na úkony učiněné před 1. 1. 2002 by se navíc vztahoval výklad plynoucí z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2000 Rt 15/2001, dle něhož takový nárok nemohl být promlčen. Proto stěžovatelka požádala o zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 4 T 17/98, z něhož zjistil následující skutečnosti. Usnesením ze dne 25. 11. 2004 (č. l. 4127) stanovil Městský soud v Praze stěžovatelce podle § 151 odst. 3 tr. ř. odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 84 500 Kč. Šlo o odměnu za 42 úkonů ustanovené obhájkyně učiněných od 24. 6. 1996 do 2. 4. 2003. Ke krácení došlo proto, že vykázané úkony soud rozdělil na úkony s hodnotou 800 Kč a 2 000 Kč, neuznal úkon účasti v jednom hlavním líčení a na polovinu krátil čtyři položky. Proti tomuto usnesení brojil obhajovaný s poukazem na špatnou sociální situaci, na níž se podle něj podílelo i přes osm let trvající trestní stíhání (viz žádost ze dne 29. 11. 2004 na č. l. 4133).

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. 5 To 105/2004 (č. l. 4138) bylo usnesení městského soudu v neveřejném zasedání zrušeno a návrh stěžovatelky byl zamítnut. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelčin nárok zanikl dne 13. 11. 2003, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta k jeho uplatnění (§ 151 odst. 2 tr. ř.). Lhůta počala běžet právní mocí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002 sp. zn. 5 To 74/02 (č. l. 3734), jímž zamítl odvolání obhajovaného, vyhlášeného ve veřejném zasedání, jehož se stěžovatelka účastnila (č. l. 3723). Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 6. 2. 2003 (č. l. 3760) . Toho dne se stěžovatelka dozvěděla, že její obhajovací povinnost skončila, na čemž dle soudu nic nemění, že za obžalovaného podala dne 2. 4. 2003 dovolání: "I když podle § 41 odst. 5 tr. ř. ... má obhájce právo podat za obžalovaného dovolání, ... podání mimořádného prostředku neznamená změnu okamžiku skončení trestního stíhání". Možnost podat dovolání, žádost o milost či o odkad výkonu trestu je oprávněním obhájce, což se v dané věci projevilo tím, že městský soud nedoručoval stěžovatelce zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, který podal obhajovaný. Tak dospěl vrchní soud k závěru, že odměna a náhrada hotových výdajů byly stanoveny v rozporu se zákonem, a proto usnesení městského soudu zrušil.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. K., který s poznámkou, že má k dispozici pouze sběrný spis, nesouhlasil s argumentací stěžovatelky a upozornil, že akceptací jejího výkladu by se úprava § 151 odst. 2 tr. ř. stala bezpředmětnou, neboť podání žádosti o milost a odklad výkonu trestu není časově omezeno. Proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti (viz níže), nepovažoval Ústavní soud za nutné žádat o vyjádření obhajovaného, který při kasační povaze rozhodnutí Ústavního soudu bude moci svá práva uplatnit v dalším řízení. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, přestože nepublikovanými usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 569/03 a III. ÚS 471/03 vedlo řešení skutkově obdobného problému k odmítnutí ústavní stížnosti. Tento fakt z jedné strany netvoří procesní překážku pro rozhodnutí senátní a z druhé strany problém byl dříve posuzován toliko ze zorného úhlu čl. 36 Listiny, popř. pod aspektem ochrany ústavnosti bez uvedení konkrétního základního práva.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Vrchní soud v Praze konstatoval, že podala-li stěžovatelka dovolání, využila toliko svého oprávnění, což však nemění nic na tom, že její obhajovací povinnost skončila. S tímto výkladem se nelze ztotožnit, neboť odporuje principu ochrany legitimního očekávání.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva" a "Dodatkový protokol") vyplývá, že čl. 1 Dodatkového protokolu chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv (v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int viz např. rozhodnutí velkého senátu Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000 č. 33202/96, § 100, nebo rozhodnutí první sekce Zwierzyński proti Polsku ze dne 19. 6. 2001 č. 34049/96, § 63, či rozhodnutí velkého senátu Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96, § 129; viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, str. 331; vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131 str. 173). Pojem "majetek" může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime, legitimate expectation). S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy jsou obecné soudy povinny zohlednit i právní názor ESLP. Avšak Ústavní soud konstatuje, že princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že sociální filozofie došla k závěru, že jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákonu, je nejistá i svoboda (srov. např. Rawls, J., Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing, 1995, str. 145). Ochrana legitimního očekávání je integrální součástí vlády práva.

Trestní řád ve svém § 41 odst. 5 stanoví, že "nebylo-li zmocnění obhájce při jeho ... ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu." Z § 12 odst. 10 tr. ř. plyne, že trestní stíhání končí právní mocí rozsudku. Prekluzi nároku stanoví § 151 odst. 2 tr. ř., a to v této podobě: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. ... Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká." Vrchní soud konstatoval, že stěžovatelka se o skončení své obhajovací povinnosti dozvěděla v okamžiku vyhlášení usnesení, jímž nebylo vyhověno odvolání obhajovaného (13. 11. 2002). Podání dovolání soud vyložil jako realizaci oprávnění obhájce a vůbec se nevypořádal s tím, že obhájce jedná za klienta jako přímý zástupce, ani s tím, že trestní řád zakotvil pro dovolací řízení - narozdíl od ostatních řízení v § 41 odst. 5 tr. ř. zmíněných - obligatorní zastoupení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.), přičemž na formu a obsah dovolání klade vysoké nároky jak trestní řád (např. § 265f), tak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, čímž ve světle zákazu denegationis iustitiae "oprávnění" v určitých případech staví na roveň povinnosti. Argumentuje-li vrchní soud tak, že 41 odst. 5 tr. ř. umožňuje žádat i o milost či o odklad výkonu trestu, což může vést k tomu, že prekluzivní lhůta prakticky neskončí, pak právě zvláštní role obhájce v dovolacím řízení toto řízení jasně odděluje od ostatních dvou typů řízení v tomto ustanovení zmíněných.

Vrchní soud, jehož názoru mohla stěžovatelka oponovat až v ústavní stížnosti, se nevypořádal s tím, zda text trestního řádu, zákona o advokacii a zavedená praxe ve svém souhrnu nečinily stěžovatelku nositelkou ústavně chráněného legitimního očekávání, že v průběhu dovolacího řízení stále trvá její obhajovací povinnost, a že tedy nemůže započít běh prekluzivní lhůty, jejímž marným uplynutím zanikne nárok na protiplnění za řádně odvedené obhajovací úkony. Nutno připomenout, že jde o úkony, jejichž provedení je ve veřejném zájmu, neboť cílem trestního řízení není (pouhé) konstatování viny či neviny a případné potrestání pachatele. Účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Zde mají obhájci jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo. I z tohoto hlediska je třeba interpretovat a aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu a tyto principy je potřeba zohlednit při posuzování žádosti obviněného, jejímž cílem je pochopitelná snaha o minimalizaci nákladů na právní služby odvedené v jeho zájmu. Na okraj nutno konstatovat, že advokáti jsou důležitými aktéry systému vlády práva, který je v důsledku vysoce ekonomicky přínosný (srov. Posner, R. A., Economic analysis of law, 6th ed., New York, Aspen Publishers, 2003, str. 266 - 268, 541 - 542). Státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu zastupovat obviněného, je totiž nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).

Stěžovatelka podala dovolání dne 2. 4. 2003 (č. l. 3889). Usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 25. 11. 2003 (sp. zn. 7 Tdo 1230/2003, č. l. 3993) jí bylo doručeno dne 12. 12. 2003 (č. l. 4015). Ačkoli stěžovatelka se mohla s ohledem na text § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. ř. důvodně domnívat, že její obhajovací povinnost trvala i v průběhu dovolacího řízení, vrchnísoud dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud připomíná, že obdobným přístupem obecných soudů k prekluzi nároků vzniklých na základě provedení úkonů ustanovených obhájců se zabýval již několikrát [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 174), nález sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191), a nález sp. zn. IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 18), všechny veřejně dostupné na www.judikatura.cz]; přijatý výklad akceptoval i Nejvyšší soud, srov. rozsudek ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. 4 Tz 4/2005; www.nsoud.cz/rozhod.php). V těchto rozhodnutích byla s ohledem na ústavní principy zdůrazněna nutnost zužujícího výkladu a aplikace institutu prekluze, který s ohledem na závažnost svých důsledků klade vysoké nároky na jasnost a srozumitelnost právní úpravy, z níž má vyplývat zánik nároku, jež řádně vznikl. Tyto závěry, vyslovené ve vztahu k retroaktivní aplikaci, lze plně vztáhnout i na aplikační postup, při němž stát může těžit z nejasnosti právní úpravy, kdy neučinil nic proto, aby dopředu vyjasnil výklad právní úpravy tak, aby adresáti právních norem jednoznačně věděli, jaký následek bude mít jejich jednání, resp. nečinnost. V projednávané věci jde o ústavně chráněné právo majetkové povahy, a proto právní úprava a její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Soudní ochrana legitimního očekávání na uspokojení hmotného zájmu stojí na stejné úrovni jako právo vlastnické. Nárok plyne již z takto dovozovaného práva, neboť legitimní očekávání založená zákonem požívají stejné ochrany jako majetek sám.

Dospěje-li obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání povinností obhájce, která, pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, vyplývá ze zákona o advokacii a stavovských předpisů upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu nemůže bránit ani § 12 odst. 10 tr. ř., jenž váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacíhosoudu může být právní moc rozsudku dotčena. Chce-li soud omezit ustanovení obhájce tak, aby se nevztahovalo na dovolací řízení, nic nebrání využít možnosti dané § 41 odst. 5 trestního řádu a ustanovení omezit. V daném případě byla stěžovatelka ustanovena dne 24. 6. 1996 (č. l. 924), tedy dlouho před tím, než bylo dovolání zakotveno do trestního řádu, což ale stěží může sloužit jako opora pro výklad zaujatý vrchním soudem.

Principy, které byly Ústavnímsoudem aplikovány v citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 287/04, sp. zn. I. ÚS 344/04 a sp. zn. IV. ÚS 178/04, nutno mutatis mutandis plně uplatnit i v nyní projednávané věci. Jestliže lze z ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. dovodit, že prekluzivní lhůta počala běžet bez ohledu na to, že stěžovatelka plnila stále své povinnosti v rámci dovolacího řízení, stejně tak lze z tohoto ustanovení dovodit, že prekluzivní lhůta počala běžet až skončením dovolacího řízení. V takové situaci je třeba přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na ochranu legitimního očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého "při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Jinými slovy, ustanovení § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. ř. nejsou natolik jasná, aby z nich mohl vyplynout vrchním soudem zvolený aplikační postup, který znamenal nemožnost uspokojení stěžovatelčina nároku.

Ústavnísoud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru