Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 166/03Usnesení ÚS ze dne 10.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.166.03
Datum podání21.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 12


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 166/03 ze dne 10. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 166/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti F. a J. B, oba zastoupeni JUDr. A. N., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Nd 276/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým s odůvodněním, že nebyl shledán důvod pro postup dle § 12 o.s.ř., nebylo vyhověno jejich návrhu na přikázání věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 322/2002, Okresnímu soudu v Třebíči. Současně navrhovali, aby usnesením Ústavního soudu byla připuštěna možnost přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči.

Porušení svých práv spatřují v tom, že neměli možnost se vyjádřit k nesouhlasnému stanovisku žalobkyně k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči. (Tato měla tvrdit, že nejsou dány důvody dle § 12 o.s.ř. a že obdobný návrh stěžovatelé dali již v roce 1993 a 1997.) V svém návrhu stěžovatelé argumentovali především zdravotními potížemi a dále důvody rychlejšího a hospodárnějšího projednání věci s ohledem na výpovědi jimi navrhovaných svědků. Pro žalobkyni přitom svědčí jen jeden svědek, který s ní žije ve společné domácnosti a který dle názoru stěžovatelů nemůže být považován za věrohodného. Z důvodů přetrvávajícího podezření o podjatosti Okresního soudu v Českých Budějovicích navrhují přikázání věci jinému soudu, argumentují tím, že od podání žaloby mají oba trvalé bydliště v Moravských Budějovicích, okr. Třebíč. Závěry Nejvyššího soudu ČR považují za nesprávné, neboť jejich věci se u Okresního soudu v Českých Budějovicích zabývá již čtvrtý soudce, a nelze proto uplatnit dostatečně princip dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu připojeného spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích, o návrhu stěžovatelů (v řízení u obecných soudů žalovaných) na obnovu řízení, vedeného u tohoto soudu pod, sp. zn. 7 C 98/93, a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod, sp. zn. 8 Co 857/99, podali tito návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči. Nejvyšší soud ČR, jakožto soud nejblíže společně nadřízený oběma soudům, návrhu nevyhověl, neboť neshledal okolnosti, které by odůvodňovaly přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o.s.ř. V odůvodnění uvedl, že samotná skutečnost, že žalovaní mají bydliště mimo obvod působnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích, není natolik výjimečná, aby byla důvodem k přikázání věci jinému soudu, výjimečná není ani okolnost, že jsou stěžovatelé v důchodovém věku a mají zdravotní potíže. Nejvyšší soud ČR přihlédl k tomu, že žaloba na obnovu řízení, jako mimořádný opravný prostředek, je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, a proto je k jejímu projednání příslušný soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Přikázání věci soudu, který v prvém stupni nerozhodoval, tedy není v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 C 322/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

V ustanoveních občanského soudní řádu, kterými je upravena místní i věcná příslušnost soudů, se promítá ústavní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ustanovení § 12 odst. 2 o.s.ř., na jehož základě stěžovatelé přikázání věci jinému soudu požadují, tuto zásadu zákonným způsobem prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu z důvodu hospodárnosti či rychlosti řízení. Rozhodování o této delegaci, na níž není právní nárok, pak zákon svěřuje do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí (pokud postupují v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) přehodnocovat. Nejvyšší soud ČR, jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci, své rozhodnutí, kterým návrh stěžovatelů zamítl, řádně odůvodnil, přitom z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se námitkami stěžovatelů zabýval, avšak dospěl k odlišnému závěru, totiž, že přikázání věci v řízení o návrhu na obnovu řízení, soudu, který v prvém stupni nerozhodoval, není v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu ČR nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a porušení žádných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele neshledal Ústavní soud ani v procesním postupu Nejvyššího soudu ČR. Z občanského soudního řádu nevyplývá pro soud striktní povinnost zasílat vyjádření protistrany k návrhu na zahájení řízení k další replice. V dané věci navíc byl ve vyjádření uveden pouze stručný nesouhlas s návrhem stěžovatelů a poukaz na opakování jejich argumentace z předchozích návrhů, kterou se soudy pečlivě zabývaly. Již z tohoto důvodu proto nebylo účelné vyžadovat stanovisko stěžovatelů k vyjádření účastníka řízení k návrhu na přikázání věci jinému soudu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo rozhodováno o námitce podjatosti soudců Okresního soudu v Českých Budějovicích. Pokud stěžovatelé, jak uvádí v ústavní stížnosti, měli pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Marie Č., bylo na místě postupovat dle § 15 odst. 2 občanského soudního řádu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru