Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1658/07 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
Důkaz
občanství
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.1658.07.1
Datum podání02.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

194/1949 Sb., § 10

33/1945 Sb., § 2 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1658/07 ze dne 13. 9. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele K. -E. C., zastoupeného Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem Václavské nám. 40, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2007 č. j. 3 As 8/2006-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 11 Ca 82/2005-87, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. února 2005 č. j. VS-335/RK/3-2004 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. května 2002 č. j. VS-5403/51/2-94, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. září 2007.

Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta žádost E. C. o zachování československého státního občanství (§ 2 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské). V rámci jednotlivých okruhů podrobně odůvodněných stížnostních bodů stěžovatel vytýkal orgánům veřejné moci v jeho záležitosti rozhodujícím jednak nesprávné, resp. neúplné hodnocení provedených důkazů, jednak nesprávný výklad relevantního právního rámce dopadajícího na její posouzení, v jeho mezích mimo poukazy na judikaturu dle jeho názoru rozpornou především to, že ustanovení předmětného dekretu prezidenta republiky nutno interpretovat pohledem výkladu aktuálního, nikoliv dobového (tedy ne ve smyslu poválečné judikatury Nejvyššího správního soudu). Dále tvrdil, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a rozporná. Pro tyto výhrady, uplatněné tam, kde to bylo z povahy věci možno, již před orgány veřejné moci, domáhal se stěžovatel, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud si za účelem posouzení stížnostních námitek vyžádal předmětný správní spis a dále příslušné spisy Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Po seznámení se s jejich obsahem dospěl k závěru, že z hlediska ústavních kautel nelze výtkám stěžovatele přiznat opodstatněnost.

Z dnes již ustálené judikatury podává se, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy, stejně tak ani ostatními orgány veřejné moci, učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).

Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry orgány veřejné moci učiněné (ohledně jednání E. C.) jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, to i stran vypořádání se s rozpory z jednotlivých důkazů plynoucími a nevykazují mezery.

Pouze ve vztahu k námitce, dle níž správní orgány a obecné soudy ve svých úvahách směřujících k ustálení relevantního skutkového základu nezohlednily prohlášení Ing. J. N., učiněné před notářem, považuje Ústavní soud za potřebné přičinit následující poznámku. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího o rozkladu (Ministerstva vnitra ze dne 31. května 2002 č. j. VS-403/51/2-94) vyplývá, že k tomuto důkazu bylo přihlédnuto s tím (je jmenován ve výčtu hodnocených důkazů), že mu nebyla přisouzena způsobilost zvrátit přesvědčení o skutkovém stavu, který byl jako rozhodný pro posouzení věci přijat. Městský soud v Praze citované rozhodnutí přezkoumávající tento přístup co do míry odůvodnění, pokud se týče potřeby (samostatného) vyjádření úvah upínajících se k jednotlivým důkazům, akceptoval (rozsudek ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 11 Ca 82/2005-87). Uvedené pojetí, nahlíženo z pozice tvrzení stěžovatele o nevyjádření se k jeho (skutkové) argumentaci a provedeným důkazům, konvenuje i judikatuře Ústavního soudu, který je toho názoru, že se v tomto ohledu požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu", přičemž současně závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06). O kasační stížnosti rozhodujícímu Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozsudek je jinak velmi precizně odůvodněn, toliko lze vytknout vypořádání se s touto námitkou (konstruovanou shodně jako v ústavní stížnosti) způsobem, který sám o sobě jakkoli považovat za přijatelný nelze; tedy jeho pouhý poukaz na to, že stěžovatelem "uváděný důkazní prostředek" ... "se ve správním spisu nenachází", nehoví postulátu právně dostatečného odůvodnění. Z hlediska procesu jako celku a jeho výsledku ovšem toto pochybení samo o sobě důvod pro kasaci nezakládá, ani pro jeho povahu ve spojení s uvedeným zakládat nemůže (srov. nález sp. zn. III. ÚS 191/06).

V ostatním stěžovateli Ústavní soud nepřisvědčil. To ani pokud se právních závěrů v rozhodnutích orgánů veřejné moci vyslovených týče. Ohledně napadených rozsudků v tomto směru nutno říci, že postačí na obsah jejich (přezkoumatelných) odůvodnění odkázat s tím, že jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Tento závěr potom nalézá svého uplatnění i ve vztahu k výkladu dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., který i dle rozhodovací praxe Ústavního soudu podléhá dobové interpretaci (kupř. nález sp. zn. I. ÚS 98/04), stejně tak i k výkladu této poválečné judikatury samotné ohledně její případné (částečné) divergence, resp. odlišností plynoucích z individuálního posouzení toho kterého konkrétního případu. Ústavní soud je co do posuzování této otázky toho názoru (byť jej vyslovil v souvislosti s dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), že v dané oblasti úvahy "řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem" (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/94). Důkazně podložené jednání E. C., jímž měla být dle stěžovatele důvodnost jeho žádosti prokázána, je nepochybně výrazem postojů navýsost humanitních, jakož i (nikoliv ojediněle) kvalit morálních a s nimi spjaté osobní statečnosti. Tyto postoje, které ovšem (samy o sobě) v intencích posouzení orgánů veřejné moci, jež Ústavní soud stran vytváření tohoto (skutkového a právního) úsudku neshledal v rozporu s ústavními kautelami, pokud se jejich jednotlivých uváděných projevů týče, nedisponují ve svém souhrnu způsobilostí dosáhnout intenzity umožňující podřazení pod relevantní rámec na věc stěžovatele dopadajícího jednoduchého práva. Tento byl vytvořen a vygenerován vlivem historického kontextu se všemi jeho aspekty v jiné době, která je výrazem zmíněného "řádu minulosti", jež přirozeně výrazně a především závazně determinuje i výsledek rozhodování "dnešního" a z nějž nebylo lze z pohledu "řádu přítomnosti" bez dalšího vykročit.

Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2007

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru