Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 165/99Usnesení ÚS ze dne 18.05.1999Podmínky přijetí návrhu na zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 37/14 SbNU 343
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.165.99
Datum podání30.03.1999
Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 5, § 30 odst.2, § 4 písm.e, § 6 odst.1, § 6 odst.2

182/1993 Sb., § 43 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 165/99 ze dne 18. 5. 1999

U 37/14 SbNU 343

Podmínky přijetí návrhu na zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své stížnosti proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, jenž odepřel zasáhnout v jeho prospěch podáním stížnosti pro porušení zákona podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění nynějších předpisů, stěžovatel uvádí, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 14. 9. 1982, sp. zn. 3 T 228/82, pro odepření vykonat vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho jednání bylo pokojné a již ve své době směřovalo pouze k naplnění čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Přesto byl stěžovatel vystaven naprosto nepřiměřené represi, a splňuje proto předpoklady pro podání stížnosti, blíže specifikované v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., při jejichž existenci ministr spravedlnosti, na rozdíl od ustanovení § 266 odst. 1 trestního řádu, je stížnost pro porušení zákona povinen podat. Postup ministra spravedlnosti je tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto stěžovatel žádá, aby ministru spravedlnosti byla nálezem Ústavního soudu tato povinnost uložena.

Z obsahu spisu 3 T 228/82 bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 9. 1982, čj. 3 T 228/82-51, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 1982, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, tj. po novelizaci zákonem č. 43/1980 Sb., a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Ze spisu 2 Tp 78/98 Ministerstva spravedlnosti ČR plyne, že dopisem ze dne 4. 3. 1999 nebylo stěžovatelem opakovanému podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona vyhověno s tím, že k podání této stížnosti nebyl shledán důvod.

Trestný čin, pro který stěžovatel byl pravomocně odsouzen, je v ustanovení § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, v daném případě stěžovatele, jakož i dalších osob (§ 5 citovaného zákona). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty (§ 6 odst. 1, 2 citovaného zákona). Tuto základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel ponechává zcela stranou, ačkoli je evidentní, že úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se při jím zastávaném stanovisku stala zcela nadbytečnou. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1, nelze totiž podle názoru Ústavního soudu chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s citovaným ustanovením § 1, jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, v projednávané věci pak v oddíle třetím, zákona o soudní rehabilitaci. Jinak by totiž přezkumné řízení podle třetího oddílu, vyznačující se i již konstatovaným časovým omezením, postrádalo jakýkoli smysl a funkci, neboť ministr spravedlnosti by zde byl povinen podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na zákonem předpokládanou aktivitu oprávněných osob.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru