Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1649/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelMINISTERSTVO - financí
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1649.15.1
Datum podání02.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 11, § 7 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1649/15 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Martinou Vančátovou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2015 č. j. 28 Cdo 3620/2014-233, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014 č. j. 20 Co 24/2014-207 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2013 č. j. 22 C 80/2008-170, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 a 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že k porušení práv mělo dojít tím, že soud prvního stupně a soud odvolací při svém rozhodování nepostupovaly ve smyslu závazného pokynu nadřízeného soudu, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 č. j. 28 Cdo 4646/2010-81, kterým byly zrušeny předchozí rozsudky ve věci. Soudy se podle stěžovatelky nezabývaly dostatečně všemi aspekty případu. Zatímco skutečnostem uváděným stěžovatelkou soudy věnovaly pouze omezený prostor, o to více prostoru ponechaly pro vyjádření argumentace protistrany. Dovolací soud pak pouze mechanicky převzal závěry učiněné soudy v předchozím řízení, aniž by je dostatečně zhodnotil a vypořádal se s hlavním argumentem stěžovatelky, že v jí označených rozhodnutích Nejvyššího soudu je předkládaná otázka vyřešena jinak, než v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů. Stěžovatelka tak byla fakticky zbavena možnosti účastnit se aktivně dovolacího řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu je podle stěžovatelky nepředvídatelné. Stěžovatelka dále nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů, týkajícími se výše náhrady za ztrátu vlastnického práva vedlejších účastníků (žalobců) k nemovitosti v důsledku jejího vydání oprávněným osobám. Namítá především otázku nedostatečného posouzení zhodnocení nemovitosti vedlejšími účastníky a okolnost, že vedlejší účastník 1) - byt neužíval k bydlení. Stěžovatelka v této souvislosti také poukazuje na principy judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se dané problematiky.

Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 2) a 3) částku 4 207 470,- Kč (výrok I.). V části o zaplacení částky 33 012,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba vedlejších účastníků 2) a 3) v tomto rozsahu zamítá (výrok II.). Odvolací soud dále změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 1) tak, že stěžovatelka je povinna mu zaplatit částku 1 029 138,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Rovněž tak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv mohou být soudní rozhodnutí v některých případech sporná z hlediska zákonnosti, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud v této souvislosti zároveň připomíná, že není povolán k tomu, aby přezkoumával skutková zjištění soudů, jako je např. otázka, zda vedlejší účastník 1) v předmětném bytě bydlel či nikoli. Argumentaci civilních soudů týkající se této otázky, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

K námitce stěžovatelky, že v jí uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu je předkládaná otázka vyřešena jinak, než v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů, dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu o určení výše náhrady za ztrátu vlastnického práva k nemovitosti v důsledku jejího vydání oprávněným osobám sleduje právní posouzení (závazný právní názor), který v dané věci dovolací soud učinil již v rozsudku ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4646/2010 a který je konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vztahující se k řešení dané otázky.

Dovolací soud dále uvedl, že přitom ani v dovolatelkou zmiňovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud neodchýlil od závěru, že za ztrátu vlastnického práva je potřeba poskytnout přiměřenou náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku, byť adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena. Nejvyšší soud se též vyjádřil i k námitce stěžovatelky týkající se nároku náhrady za zhodnocení nemovitosti. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu nevybočuje z respektovaného názoru, že jako náhrady za ztrátu vlastnického práva k vydávané věci se nelze vůči státu domáhat náhrady za zhodnocení nemovitosti. Dovolací soud uvedl, že o takový případ však v dané věci nejde, neboť na základě odvolacím soudem provedených důkazů lze investici žalobců pokládat nanejvýš za běžnou údržbu bytu. Pokud stěžovatelka v dovolání kritizovala posledně zmíněný závěr odvolacího soudu, dovolací soud k tomu upozornil, že se jedná o závěr skutkový, který přezkumu dovolacím soudem není otevřen. Totéž platí o otázce, zda vedlejší účastník 1) jím vlastněný byt v době jeho vydání oprávněným osobám užíval. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v dovolání vymezený dovolací důvod nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru