Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 164/98Usnesení ÚS ze dne 21.08.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Doručování
lhůta
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.164.98
Datum podání09.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

64/1986 Sb., čl.

71/1967 Sb., § 24 odst.2

99/1963 Sb., § 250b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 164/98 ze dne 21. 8. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H.N.T., zastoupené JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp.zn. 28 Ca 96/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 9. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp.zn. 28 Ca 96/97. Uvedeným usnesením bylo podle § 250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno řízení o správní žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí ČOI, ze dne 14. 1. 1997, č.j. 12299/1000/96/97/1/Št, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí ředitele inspektorátu ČOI ze dne 30. 8. 1996, č.j. 041-10-96, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč pro jednání uvedené v § 9 odst. 1 písm. j) zák.č. 64/1986 Sb., o ČOI, ve znění zák.č. 240/1992 Sb. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že správní žaloba nebyla podána ve lhůtě stanovené v § 250b o.s.ř.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu a na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, tedy že byla porušena její základní práva zaručená ustanovením čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvádí, že napadeným usnesením městský soud zastavil řízení s odůvodněním, že žaloba byla podána opožděně, když za poslední den dvouměsíční lhůty považoval den 27. 3. 1997. K tomuto závěru městský soud dospěl z poštovní doručenky, podle níž sice zástupce stěžovatelky převzal zásilku obsahující rozhodnutí správního orgánu dne 29. 1. 1997, nicméně z doručenky vyplývá, že dne 22. 1. 1997 byla zástupci učiněna výzva a dne 23. 1. 1997 oznámení o uložení zásilky s tím, že marným uplynutím lhůty tří dnů došlo k náhradnímu doručení podle § 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád. Protože třetím dnem byla neděle 26. 1. 1997, dovodil městský soud, že k účinkům doručení došlo v pondělí 27. 1. 1997 a lhůta pro podání žaloby uplynula 27. 3. 1997. Stěžovatelka namítá, že tyto soudem učiněné závěry neodpovídají skutečnosti, neboť k nim soud dospěl na základě ryze formálního výkladu práva a bez toho, aby důsledně zkoumal, zda byl dodržen postup podle § 24 odst. 2 správního řádu, tj. podmínka, že adresát se v místě doručení zdržuje. Uvádí, že její zástupce M.Š. sice měl bydliště v P., v pracovní dny se však zdržoval v okrese P., kde má své pracoviště. V pracovním týdnu od 20. 1. do 24. 1. 1997 se zástupce stěžovatelky zdržoval na svém pracovišti a do místa bydliště se vrátil v pátek 24. 1. 1997 a za této situace mu nemohla být dne 22. 1. 1997 zanechána řádná a účinná výzva, aby byl přítomen dne 23. 1. 1997 při druhém pokusu o doručení písemností, nehledě na to, že taková řádná výzva mu ani doručovatelkou zanechána nebyla. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby napadené usnesení městského soudu bylo zrušeno.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty od doručení napadených rozhodnutí. Vycházel z doručenky založené ve správním spise, o jejíž správnosti neměl důvod pochybovat. Stěžovatelka náhradní doručení v podané žalobě nezpochybnila, ačkoliv při faktickém převzetí písemnosti dne 29. 1. 1997 její právní zástupce při podepisování doručenky musel záznamy pošty o uložení písemnosti a náhradním doručení na doručence vidět. Dle jeho názoru se jednalo o neznalost zástupce stěžovatelky, který opomněl zákonnou fikci náhradního doručení a v podané žalobě proto podmínky náhradního doručení nezpochybnil, žalobu podal až poslední den lhůty nesprávně počítané od faktického převzetí zásilky a nyní podmínky náhradního doručení účelově zpochybňuje bez jakéhokoliv doložení, že se skutečně v době uložení zásilky v místě určení nezdržoval. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

ČOI, jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že se k věci vyjadřovala již při podání žaloby stěžovatelkou k Městskému soudu v Praze a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdala.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 96/97 a seznámil se s jeho obsahem. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ve správním spise je založena plná moc udělená žalobkyní M.Š., v níž je uvedena pro doručování písemností zástupci žalobkyně adresa K. Z doručenky založené ve správním spise bylo patrné, že písemnost, tj. žalobou napadené rozhodnutí, byla dne 23. 1. 1997 uložena na poštovním úřadě a z obsahu doručenky je patrné, že byly splněny podmínky § 24 odst. 2 správního řádu, tj. výzva dne 22. 1. 1997, razítko poštovního úřadu, podpis doručovatele. V tomto případě se písemnost považuje za doručenou třetího dne ode dne uložení. Vzhledem k tomu, že třetí den, tj. datum 26. 1. 1997 byla neděle, považoval soud za den doručení den 27. 1. 1997.

Ústavní soud především konstatuje, že není nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy Listiny. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z tohoto pohledu se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byly porušeny v ústavní stížnosti namítané ústavní zásady, tj. právo na soudní ochranu a na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že k náhradnímu doručení správního rozhodnutí nedošlo, neboť se adresát v místě doručení nezdržoval. Pokud za této situace soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty od doručení napadených rozhodnutí, porušil tím právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

Ústavní stížnost není důvodná. V plné moci udělené stěžovatelkou M.Š., zástupci stěžovatelky ve správním řízení, byla výslovně a zcela vědomě jako adresa pro doručování písemností uvedena K., a to přes skutečnost, že v době od pondělí do pátku se právní zástupce stěžovatelky na této adrese obvykle nezdržoval, neboť byl na pracovišti v okrese P., jak je v ústavní stížnosti výslovně uvedeno. Za této situace se stěžovatelka nemůže dovolávat nesplnění podmínky řádného doručení uvedené v ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, tj. že se adresát písemnosti v místě doručení zdržuje. Opačný výklad by byl oním ryze formálním výkladem práva, který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nedošlo k namítanému porušení v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. 8. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru