Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1636/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Obchodní společnost
informace
petit
Žaloba
podíl/vypořádací
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1636.18.1
Datum podání11.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 42 odst.4, § 79 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1636/18 ze dne 20. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Stanislava Přibila, M.B.A, zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 27 Cdo 5388/2017-106, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2017 č. j. 14 Cmo 435/2016-79 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2016 č. j. 13 Cm 613/2015-67, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENVI a. s., sídlem Dukelská 145, Třeboň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") bylo v právní věci "o doplacení vypořádacího podílu o chybějící položky týkající se období 1. 1. 2008 - 4. 4. 2011" odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř. podání stěžovatele (jako žalobce) ze dne 26. 5. 2015, došlé krajskému soudu dne 27. 5. 2015, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 3 600 Kč.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 270 Kč. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

II.

Stěžovatelova argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že byl společníkem vedlejší účastnice s 35% podílem, a protože mu byl odpírán přístup do účetnictví a obchodních knih, podal žalobu na poskytnutí informací. V roce 2011, předtím, než bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto, však byl ze společnosti vyloučen, a tak byla jeho tato žaloba zamítnuta z důvodu, že jako bývalý společník toto právo na dané informace nemá. V uvedené věci podal ústavní stížnost, kterou sice Ústavní soud usnesením ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3361/14 odmítl, současně však uvedl, že tímto postupem mu (stěžovateli) není znemožněno domáhat se případných nároků z titulu vypořádání obchodního podílu, přičemž poukázal na tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem. Ústavní soud tak reagoval na stěžovatelovo tvrzení, že nemá právo na informace od vedlejší účastnice, ale že bez nich nemůže zahájit soudní řízení na zaplacení vypořádacího obchodního podílu ve výši, která by mu po právu náležela.

5. S ohledem na to podal stěžovatel proti vedlejší účastnici žalobu, v níž se domáhal, aby mu doplatila vypořádací podíl o poměrnou (35%) část nezákonných transakcí, které uskutečnila v předmětném období, krajský soud jej však vyzval, aby uvedl v petitu konkrétní částku a aby doplnil skutková tvrzení ohledně nezákonných transakcí. K jeho podání, v němž se dotazoval, zda může výši požadované částky uvést odkazem na skutečnosti, ze kterých lze výši částky dovodit, a žádal o poskytnutí dodatečné lhůty, se uvedený soud nevyjádřil a jeho žalobu bez dalšího odmítl shora označeným usnesením. Stěžovatel má za to, že postup obecných soudů představuje "procesní past", neboť bez přesné výše žalobního nároku nelze řízení zahájit, a tudíž ani přistoupit k použití vysvětlovací povinnosti. V důsledku toho byl zbaven možnosti chránit svůj obchodní podíl, který představuje jeho majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

6. K tomu stěžovatel doplnil, že vedlejší účastnice v období let 2005 až 2011 uskutečnila velké množství transakcí, některé z nich nebyly po právu, a proto podal čtyři žaloby proti jednatelům na náhradu škody, a poté, co přestal být společníkem, podal celkem čtyři žaloby na doplacení svého vypořádacího podílu o pohledávky, které vedlejší účastnice měla vůči svým jednatelům z titulu náhrady škody. Tyto transakce však představovaly jen zlomek jejich celkového počtu. Proto v nyní posuzovaném soudním řízení navrhl krajskému soudu, aby si od vedlejší účastnice vyžádal informace o jednotlivých transakcích, které ovlivnily hospodářský výsledek od 1. 1. 2008 do 4. 4. 2011, včetně odůvodnění jejich oprávněnosti, a aby v případě, že se vedlejší účastnici nepodaří prokázat její oprávněnost, mu doplatila jeho vypořádací podíl v příslušné výši.

7. Jestliže soudy posoudily daný návrh jako neurčitý, neboť z něj není patrno, jakou částku by měla vedlejší účastnice plnit, pak tomuto požadavku v daném případě nelze vyhovět, protože nemá o určitém okruhu transakcí žádné informace nad rámec toho, že by měly "v teoretické rovině" existovat. Jestliže by uvedl nějakou částku, šlo by o smyšlené číslo bez vztahu k realitě. Stěžovatel má za to, že požadovaná částka byla v žalobě určena přesně, nesdílí ani názor obecných soudů, že by jimi vydané rozhodnutí nebylo vykonatelné, neboť v žalobě přesně vymezil transakce, kterých se návrh týká, a v případě, že by návrh byl přesto neurčitý, měl krajský soud postupovat podle § 104 odst. 2 o. s. ř. Pokud by krajský soud uložil vedlejší účastnici, aby předložila účetní knihy, mohl by v průběhu řízení splnit své procesní povinnosti, a v době, kdy by o transakcích vedlejší účastnice uvedený soud rozhodoval, by již mohl ve výroku žalovanou částku jednoznačně vyčíslit. Dle stěžovatele, jak má prý plynout z názoru Ústavního soudu, se nejprve aktivuje tzv. vysvětlovací povinnost, aby bylo možné upřesnit, jaká částka má být požadována.

8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel vyvozuje z toho, že je ve zjevné nevýhodě v důsledku informačního deficitu, a v důsledku toho nemůže předložit všechna skutková tvrzení k prokázání svého nároku; s ohledem na princip "rovnosti zbraní" je tak třeba, aby chybějící tvrzení doplnila žalovaná strana. Současně dle stěžovatele mělo dojít k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, resp. jeho legitimního očekávání ohledně toho, že obecné soudy budou postupovat v souladu s výkladem Ústavního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v daném případě žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že obecné soudy ústavně nekonformně interpretovaly a aplikovaly § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., tedy tzv. podústavní právo. Dlužno dodat, že byť stěžovatel v prvé řadě namítal porušení svého vlastnického práva, je zřejmé, že (primárně) přichází do úvahy porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, resp. v jeho rámci dílčího práva na přístup k soudu, neboť předmětem posuzování ze strany obecných soudů byla v dané věci otázka (bez)vadnosti žaloby, kterou se stěžovatel domáhal svého (údajného) práva na zaplacení vyrovnacího podílu, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba kvůli svým vadám, které stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil, není "projednatelná".

13. Obdobnou ústavní stížností, kde podstatou námitek vznesených v ústavní stížnosti byl nesouhlas téhož stěžovatele s posouzením jeho návrhu z hlediska určitosti petitu, se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1586/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vyšel z toho, že aby mohl soud o návrhu jednat, musí návrh obsahovat náležitosti požadované ve výše uvedených ustanoveních, zejména musí obsahovat údaje nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout; je-li žalováno na peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno, jakou částku, resp. alespoň v přibližné výši má žalovaný zaplatit; požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, sice nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby, nicméně vyčíslení (byť orientační) peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku je nutno považovat za běžný a předvídatelný požadavek na kvalitu žaloby. V návaznosti na to dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatele na přístup k soudu, neboť jejich závěr, že petit žaloby byl neurčitý, nelze považovat za projev libovůle či ryze formalistický, když stěžovatel žádnou konkrétní částku, kterou žádal po žalované, nenavrhl, a to ani z transakcí, jež označil a jejichž hodnotu znal, a o kterých se domníval, že mohly v jeho neprospěch ovlivnit hospodářský výsledek společnosti; obecný vzorec výpočtu konečné částky [(transakce1 + transakce2 + transakcen) x 35 % = požadovaná částka] nelze považovat za návrh, který by v řízení o žalobě na plnění bylo možné označit za úplný a určitý. Současně Ústavní soud upozornil, že soud má ve sporu rozhodnout o žalovaném nároku, nikoliv nárok tvořit či definovat. K argumentaci tzv. vysvětlovací povinností pak uvedl, že není bezbřehá, neboť i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nastupuje za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení; a neuvedl-li stěžovatel, jakou částku po žalované požaduje, ač tak dílem nepochybně učinit mohl, znemožnil, aby soud přistoupil k věcnému projednání žaloby a k aktivování tzv. vysvětlovací povinnosti žalované. Konečně lze poukázat na závěr vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 1701/17, podle kterého by (zobecněno) jiný postup vedl k tomu, že by stěžovateli - jakožto žalobci v řízení o zaplacení vypořádacího podílu - bylo umožněno, aby nepřípustně, bez opory v zákoně, "přenesl" svou procesní povinnost na vedlejšího účastníka, což by zakládalo porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.

14. Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry lze plně vztáhnout na nyní posuzovanou věc, a Ústavní soud neshledal důvod, proč by se od nich měl odchylovat, nezbylo než uzavřít, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolával, a z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru