Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1636/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1636.15.1
Datum podání01.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 619

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1636/15 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Miroslava Povy, zastoupeného Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem Děčín, Thomayerova 25/3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2014 č. j. 19 Co 834/2014-267, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal zaplacení částky 63 722,- Kč jako přiměřené slevy z titulu odpovědnosti za vady prodané věci podle § 619 a násl. občanského zákoníku. Svou žalobu odůvodnil tím, že od žalobce koupil osobní automobil, na němž se po několika dnech užívání objevila závada na automatické převodovce, na jejíž opravu musel stěžovatel vynaložit částku, jejíž uhrazení požadoval po žalovaném.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 1. 2014 č. j. 23 C 50/2011-220 žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 4215/2014-286 dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že dovolání vykazuje vady, neboť neobsahuje obligatorní náležitost, a to způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (a ve vztahu k nákladovým výrokům neobsahuje žádnou argumentaci, a tedy ani vymezení důvodu dovolání). Pro uvedené vady nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu ve vztahu k existenci vady automatické převodovky předmětného osobního automobilu. Tvrdí, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze stejných důvodů jako soud prvního stupně, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatele. Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí jeho dovolání a namítá, že dovolací důvody v dovolání uvedl.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.

Ústavní soud v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny - odkazuje na svoji konstantní judikaturu. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K jeho porušení by mohlo dojít zejména tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala, postupem soudů nebylo právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Přijatým závěrům odvolacího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí krajského soudu, bylo - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobeno ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, k němuž stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti také podává námitky. Nicméně podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší (i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13). Ústavní soud tedy nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se tak toliko zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2929/09). V projednávaném případě však žádné takové pochybení shledáno nebylo.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu naprosto jasně a zřetelně vyplývá, jakou úvahou byl Nejvyšší soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele.

Ústavní soud uzavírá, že soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za svévolná.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru