Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 163/98Nález ÚS ze dne 28.04.1999K nutnosti zhodnotit skutečnost, že rozhodnutí nebylo vydáno kompetentním orgánem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpresumpce/správnosti
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/14 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.163.98
Datum podání09.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

101/1945 Sb.

115/1948 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 163/98 ze dne 28. 4. 1999

N 63/14 SbNU 65

K nutnosti zhodnotit skutečnost, že rozhodnutí nebylo vydáno kompetentním orgánem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků s upuštěním od

ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti E. M., bytem Rakousko, , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1.

1998, sp. zn. 20 Co 809/96, za účasti Krajského soudu v Brně jako

účastníka řízení, a A. B., a.s., jako vedlejšího účastníka,

a o návrhu na zrušení zákona č. 115/1948 Sb., takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 20

Co 809/96, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení zákona č. 115/1948 Sb. se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 20. 1. 1998, sp.

zn. 20 Co 809/96, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu

v Brně ze dne 6. 9. 1996, sp. zn. 32 C 93/92. Tímto rozsudkem

soudu I. stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo určeno,

že do dědictví po zemřelé G. D. náleží ideální jedna

polovina nemovitostí ve výroku rozsudku blíže specifikovaných

(nemovitostí zapsaných původně v pozemkové knize ve vložce č. 104

pro katastrální území Špilberk, nyní zapsáno jako dům č.p. 364

s parcelou č. 985 o výměře 124m2 na LV č. 24 pro katastrální území

Staré Brno, okres Brno-město, obec Brno a dále ideální jedna

polovina nemovitostí zapsaných původně ve vložce 4: 105 pro

katastrální území Špilberk, nyní zapsáno jako dům č.p. 436

s parcelou č. 984 o výměře 664 m2 na LV č. 24 pro k.ú. Staré Brno,

okres Brno-město, obec Brno). Zrušení napadeného rozhodnutí se

stěžovatelka domáhá s odvoláním na porušení jejích ústavně

zaručených práv, konkrétně práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle

jejího názoru ve věci dosud rozhodující obecné soudy nesprávně

hodnotily otázku zákonnosti dovršení znárodňovacího procesu,

zejména skutečnost, že rozhodnutí o rozsahu znárodňovacího majetku

bylo vydáno sice tehdejším Ministerstvem výživy, nikoli však přímo

ministrem, do jehož pravomoci bylo toto rozhodnutí znárodňovacími

předpisy výlučně svěřeno, přičemž poukazuje na to, že obecné soudy

při svém rozhodování nepřihlédly k obsahu nálezu Ústavního soudu,

sp. zn. IV. ÚS 259/95, ze dne 4. 4. 1996 a dále nepřihlédly

k zákonu č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, který výslovně

deklaruje, že v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval

lidská práva i své vlastní zákony.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených

příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 32

C 93/92, Ústavní soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly

předmětem posuzování obecnými soudy v průběhu řízení, je třeba

s ohledem na tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky

zaměřit pozornost na výhrady stěžovatelky, které se týkají závěrů

obecných soudů ve vztahu k výměru, jímž byl vymezen rozsah

znárodnění.

Samotná stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti v rovině

procesní označuje za neústavní postup Krajského soud v Brně, když

tento s odkazem na § 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. nepřezkoumal

výměr Ministerstva výživy ze dne 20. 5. 1949, č.j.

50.593-V/4-1949, který se týkal určení rozsahu znárodnění

předmětného majetku, přestože se podle tvrzení stěžovatelky,

uplatněného již v řízení před obecnými soudy, jednalo

o rozhodnutí, které nebylo vydáno orgánem, do jehož pravomoci bylo

svěřeno, neboť rozhodnutí o rozsahu znárodňovacího majetku bylo

vydáno Ministerstvem výživy, přitom tehdejší právní předpisy

výslovně svěřovaly rozhodnutí o rozsahu znárodňovaného majetku do

pravomoci ministra. Podle názoru stěžovatelky skutečnost, že výměr

byl vydán v rozporu s tehdy platnými předpisy, opodstatňuje

i závěr, že došlo také k porušení jejího práva vlastnit majetek

garantovaného čl. 11 Listiny.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti se zcela odvolal na své závěry, vyjádřené

v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník řízení, A. B., a.s., se k obsahu ústavní

stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu,

a s přihlédnutím ke své ustálené judikatuře (viz nález ÚS sp. zn.

III. ÚS 114/93 - č. 23 in svazek č. 1, IV. ÚS 259/95 - č.27 in

svazek č. 5, III. ÚS 232/96 - č. 142 in svazek 6, III. ÚS 329/97

- č. 12 in svazek č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),

je toho názoru, že je třeba přisvědčit námitkám stěžovatelky

k právním závěrům vysloveným obecnými soudy ve vztahu k výměru,

kterým byl stanoven rozsah znárodnění k předmětnému majetku.

Ústavní soud nemá důvod ani v tomto řízení, jehož předmětem je

návrh stěžovatelky na určení, že předmětný majetek náležel do

dědictví po její zemřelé matce, odchylovat se od názorů ve výše

cit. nálezech vyslovených, jimiž vyložil důvody, pro které proces

zestátnění znárodněním (jak co do rozsahu, tak i důsledků z něj

plynoucích) nemohl probíhat jinak než pod přímou politickou

a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra a proč tuto

odpovědnost nelze zaměňovat či nahrazovat úřadem, jemuž stojí

v čele, když v dané věci se jedná o výhrady k zákonným podmínkám

vyplývajícím pro určení rozsahu znárodnění, a tím k dovršení

znárodňovacího procesu, podle dekretu prezidenta republiky č.

101/1945 Sb., ve znění zákona č. č. 115/1948 Sb., o znárodnění

dalších průmyslových podniků a závodů v oboru potravinářském

a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků

tohoto oboru.

Z uvedených závěrů je možno obdobně vycházet i v řízeních

nerestitučních, v nichž jde o posouzení tvrzení, že vady aktů

z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně

završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný

subjekt, byt se jednalo o přechod na základě zákona, ovšem

podmíněný splněním všech zákonem požadovaných podmínek (v daném

případě legálním dovršením znárodňovacího procesu). Opačný závěr

by naopak nepřípustným způsobem oslabil postavení soudů při řešení

sporů o existenci vlastnictví, což Ústavní soud s ohledem na

princip nepromlčitelnosti vlastnického práva považuje za

neakceptovatelné, zároveň však považuje za nutné poukázat na to,

že nelze v takovýchto sporech pominout uplatnění jiných tradičních

právních institutů sledujících (samozřejmě při splnění zákonných

předpokladů pro jejich uplatnění) ochranu eventuálních nabyvatelů

sporného majetku (zejména institutu vydržení). Pokud jde o vlastní

hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud ze své ustálené judikatury,

podle níž není, s ohledem na princip volného hodnocení důkazů

soudem zakotvený v § 132 o.s.ř., zásadně oprávněn přehodnocovat

hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, v daném případě jde

však o zcela jinou rovinu, neboť Ústavní soud z hlediska ústavně

právních pozic vytýká postupu obecných soudů to, že dospěly

k závěru, že dané skutečnosti nejsou oprávněny vůbec posuzovat

a hodnotit, přitom, jak plyne ze shora uvedeného, nejde

v posuzovaném případě o to, že by soud měl přezkoumávat obsah

vydaného výměru, nýbrž o to, že měl zhodnotit fakt, že tento výměr

nebyl vydán orgánem k tomu kompetentním.

Vzhledem k výše uvedenému je Ústavní soud přesvědčen, že obecné

soudy v dosavadních řízeních neposkytly dostatečnou ochranu

ústavně zaručeným právům stěžovatelky, konkrétně jejímu právu na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž právu na

ochranu jí tvrzeného existujícího vlastnického práva podle čl. 11

odst. 1 Listiny, když stěžovatelka tvrdí, že k zániku vlastnického

práva pro vady znárodňovacího procesu vůbec nedošlo, a proto

z uvedených důvodů rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

Za uvedeného stavu, kdy k zásahu do ústavně zaručených práv

stěžovatelky došlo shora popsaným postupem obecných soudů,

a nikoliv tedy přímo aplikací zákona č. 115/1948 Sb., nejsou

u stěžovatelky dány podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto byl její spojený návrh

na zrušení zákona č. 115/1948 Sb. odmítnut podle § 43 odst. 1

písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru