Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 163/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Plzeň-město
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
prá... více
Věcný rejstříkDokazování
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.163.21.1
Datum podání20.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 odst.c, § 72 odst.1, § 73 odst.1, § 68 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 163/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2020 sp. zn. 6 To 305/2020 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. října 2020 sp. zn. 5 Nt 510/2020, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel byl usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Plzeň (dále jen "policejní orgán") ze dne 23. 6. 2020 č. j. NPC-1007-600/TČ-2018-2200E2 obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

3. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 5 N 43/2020 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s tím, že slib podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá.

4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 8. 2020 sp. zn. 6 To 189/2020 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu zamítl.

5. Policejní orgán usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. NPC-1007-1129/TČ-2018-2200E2 rozšířil trestní stíhání stěžovatele o skutek, který právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

6. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě tak, že podle § 72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, když se nepřijímá písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nestanovuje se dohled probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a nenahrazuje se zárukami důvěryhodných osob (přítelkyně stěžovatele) podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu.

7. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyložily a aplikovaly § 67 písm. a) a c) trestního řádu způsobem, který zakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence v podobě libovůle a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu respektovaného soudní praxí, jakož i zásad trestního práva a obecně sdílených zásad spravedlnosti.

9. Odůvodnění existence vazebního důvodu v § 67 písm. a) trestního řádu podle stěžovatele odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3). Stěžovatel má za to, že mu soud neuloží trest při horní hranici trestní sazby, tedy bude nižší než v trvání osmi let. Pouze typová hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění předmětného vazebního důvodu není postačující.

10. Krajský soud podle stěžovatele pouze obecně odkázal na "více či méně silné" vztahy všech spoluobviněných k zahraničí. Stěžovatel zdůrazňuje, že soud vůči němu tyto údajné vztahy nekonkretizoval a nedocenil jeho pobyt v České republice, kde má rodinné zázemí, přičemž nebylo zjištěno, že by místo pobytu často či účelově měnil. Namítá se, že zejména uspořádanost jeho životních poměrů vylučuje existenci "silných důvodů" pro další trvání vazby. Stěžovatel též vytýká soudům, že nepřijaly navrhované nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby. Nesouhlasí ani s argumentací soudů o podezření týkajícího se jeho podílu na trestné činnosti, zejména o členství v organizované skupině, vztahu trestné činnosti k zahraničí a době, po kterou měl tuto trestnou činnost páchat.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV. a)

Obecná východiska

12. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody je vyjádřen již v systematice Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

13. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, zásahy do ní mohou vést k nenapravitelným následkům ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

14. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i ztrátu zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

15. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), má význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát by tyto pravomoci měl využívat jen v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].

16. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quin v. Francie, stížnost č. 18580/91).

17. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, resp. spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních předpisů přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).

IV. b)

Použití obecných východisek na posuzovanou věc

18. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

19. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].

20. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Ústavněprávní hledisko zásady volného hodnocení důkazů vede k tomu, že když proces dokazování nevybočuje z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.

21. Ústavní soud připomíná usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2539/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým odmítl coby zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 5 Nt 43/2020-57 a usnesení krajského soudu ze dne 5. 8. 2020 č. j. 6 To 189/2020-170, tedy - jak bylo výše uvedeno - usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu a procesně navazující usnesení, jímž byla instanční stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval následující: "Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily, v čem spatřují trvání vazebních důvodů u vazby útěkové i předstižné. Krajský soud nejprve vyzdvihl závažnost trestné činnosti, z podílu na níž byl stěžovatel obviněn. Konkrétně poukázal na to, že stěžovatel je stíhán jako člen organizované zločinecké skupiny působící v České republice páchající závažnou drogovou trestnou činnost ve značném rozsahu a s rozvinutými vazbami na podobné zahraniční skupiny v zahraničí, jež se nadto vyznačuje vysokým stupněm plánování, koordinace i konspirace. K tomu poznamenal, že prověřování a odhalování takové trestné činnosti trvalo poměrně dlouhou dobu a bylo realizováno za použití několika forem operativně pátracích prostředků, a dodal, že obvinění jsou v případě prokázání viny ohroženi vysokým trestem, u stěžovatele v rozmezí od 2 do 10 let. Krom toho stížnostní soud též podotkl, že stěžovatel je stíhán pro účast na pěti předstíraných převodech, přičemž po posledním propuštění ze soukromé kliniky, kde se léčil se závislostí, se měl již v červnu 2020 (krátce před svým zadržením), opět účastnit předstíraného převodu. Krajský soud uzavřel, že veškerá tato trestná činnost pro něj představovala významný zdroj příjmů. Stěžovatel se sice ve stížnosti proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby zmínil o legálních příjmech, ty však ponechal bez bližšího upřesnění. Nelze pak krajskému soudu vyčítat, že tento dílčí argument ponechal bez podrobnější odezvy. Odtud je tak patrné, že odůvodnění vazby předstižné i útěkové v ústavně právní rovině obstojí."

22. Obě nyní posuzovanou ústavní stížností napadená usnesení zahrnují obsahově blízká odůvodnění. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na doktrínu tzv. zesílených důvodů. Podle ní je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. K prodloužení vazby je třeba předložit další důvody, které odpovídajícímu závěru svědčí [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Současně je však třeba zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval; srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05.

23. Ve stěžovatelově věci obecné soudy shledaly, že dosavadní poznatky získané v trestním řízení nasvědčují tomu, že šlo o trestnou činnost vyznačující se vysokým stupněm organizovanosti, sofistikovaným způsobem provádění, dělbou úkolů, dlouhodobostí, plánovitostí, koordinací a pácháním konspiračním způsobem v součinnosti s dodavatelem kokainu ze zahraničí. Rozkrývání a prokazování této trestné činnosti bylo podle soudů složité, trvalo dlouhou dobu a probíhalo za využití několika forem operativně pátracích prostředků včetně použití agenta. Soudy dovodily, že jediným účelem jejího páchání muselo být generování významného zisku.

24. Stěžovatel sice nesouhlasí s argumentací soudů o podezření týkajícího se jeho podílu na trestné činnosti, zejména spáchání činu jako člen organizované skupiny [§ 283 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], vztahu trestné činnosti k zahraničí a době, po kterou měl tuto trestnou činnost páchat, nicméně orgány činné v trestním řízení odkazují v této souvislosti na celou řadu důkazních prostředků (zejména protokoly o sledování osob a věcí, včetně interiéru označeného motorového vozidla, zaznamenaná telefonická komunikace obviněných, údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, protokoly o provedení domovních prohlídek, protokoly o provedení prohlídek jiných prostor a pozemků, protokoly o vydání věcí, zprávu z půjčovny motorových vozidel, údaje z bankovních výpisů a informace o platbách z jednotlivých cest z České republiky do Nizozemska a zpět, dále výpovědi obviněného A. Č., který je v postavení spolupracujícího obviněného, plně se doznal a popsal systém dovozu a distribuce kokainu). Ústavní soud nepredisponuje výsledek trestního řízení, nicméně neshledává v této argumentaci obecných soudů v dané fázi trestního řízení exces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je tedy patrno, že soudy nerezignovaly na posouzení důvodnosti trestního stíhání, když doposud zjištěné skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu vyhodnotily za dostatečně prokazující důvodné podezření, že se skutky staly, jsou trestnými činy a spáchal je právě stěžovatel.

25. Z hlediska doktríny tzv. zesílených důvodů není bez významu, že soudy své úvahy doplnily o konstatování, že policejní orgán usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. NPC-1007-1129/TČ-2018-2200E2 (tedy až po vydání usnesení, která Ústavní soud přezkoumal v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2539/20) rozšířil trestní stíhání stěžovatele o skutek, který právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

26. Stěžovatel zpochybňuje existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu tvrzením, že mu ve skutečnosti nehrozí trest ve výši, která podmiňuje uplatnění tohoto ustanovení v jeho neprospěch. K tomu Ústavní soud podotýká, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)].

27. Obecné soudy převážně v obecné rovině konstatovaly, že stěžovateli hrozí trest odnětí svobody od dvou do deseti let, což je vzhledem k (výše rekapitulovaným) striktním požadavků na odůvodnění dalšího trvání vazby postup na samé hranici udržitelnosti. Soudy v ústavní stížností napadených usneseních nepoukázaly (učinil tak až okresní soud v usnesení ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 5 Nt 1018/2020, jímž zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby) výslovně na skutečnost, že z protokolu o ohledání místa činu, konkrétně parkoviště před obchodním centrem Černý most v Praze, vyplývá, že v koši byl nalezen mobilní telefon odhozený stěžovatelem, který se pokusil z místa utéci, přičemž následně byl zadržen. Aniž by Ústavní soud mínil doplňovat argumentaci obecných soudů, přesto se patří poznamenat, že reagoval-li stěžovatel na zjištění, že jsou na místě přítomní příslušníci Policie České republiky, útěkem (spojeným s pokusem zbavit se důkazního prostředku), toto jeho chování zjevně není bez relevance vůči uvedenému ustanovení. Tato skutečnost ve spojení s řádným odůvodněním závažnosti a rozsahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel trestně stíhán, a jejími mezinárodními přesahy podle názoru Ústavního soudu kompenzuje v otázce existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu jistou fragmentárnost úvah obecných soudů o výši trestu, který hrozí stěžovateli.

28. Rizika odpovídající uvedenému ustanovení trestního řádu zajisté nesnižuje ani skutečnost, že stěžovatel převedl vlastnictví nemovité věci (bytová jednotka) na svoji přítelkyni M. S. (srov. řízení č. V-6573/2020, vedené Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm Cheb). Rovněž na tyto okolnosti soudy nepoukazovaly, neboť návrh na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí byl podán až po vydání ústavní stížností napadených usnesení.

29. V posuzovaném případě proto, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí vycházející z aplikace § 67 písm. a) trestního řádu [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)].

30. Obecné soudy shledaly u stěžovatele též existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Rovněž v této souvislosti je nutné připomenout, že vazba představuje zajišťovací prostředek sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy logické, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19).

31. Stěžovatel zdůrazňuje, že by se další trestné činnosti po svém propuštění z vazby na svobodu nedopouštěl vzhledem k uspořádanosti svých životních poměrů. Obecným soudům nicméně nelze důvodně vytýkat, že jim nebylo zřejmé, jakým způsobem by tyto poměry na stěžovatele působily, aby se vyhnul dalšímu páchání trestné činnosti, když v předchozích obdobích tento vliv na stěžovatele neměly. Je proto evidentní, že uvedené okolnosti (zejména soužití stěžovatele s přítelkyní a jejich nezletilým synem) ho od páchání trestné činnosti neodradily a soudy se nedopustily výkladového excesu, dospěly-li k závěru, že není pravděpodobné, že by mu tyto skutečnosti v páchání trestné činnosti zabránily napříště.

32. Stěžovatel též uvádí, že byl zaměstnán, přičemž k ukončení pracovního poměru došlo až krátce před jeho vzetím do vazby. Obecné soudy - oproti tomu - položily důraz na dlouhodobost a rozsah trestné činnosti, jakož i peněžní výnosy z ní, což jsou podle jejich argumentace faktory zvyšující pravděpodobnost, že by stěžovatel po případném propuštění z vazby na svobodu v trestné činnosti pokračoval. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že organizovaná skupina, jejímž členem byl stěžovatel, dovezla v období od 25. 4. 2017 do 20. 6. 2018 nejméně 15 kg kokainu z Nizozemska, přičemž tato látka byla následně prodávána za cenu cca 1 300 Kč/g. Na předmětných prodejích byl účastný též stěžovatel, což se blíže popisuje v usnesení o zahájení trestního řízení. Výnosy organizované skupiny z této trestné činnosti se tedy podle zjištění orgánů činných v trestním řízení nacházely ve zcela odlišné hladině než "běžné" legální příjmy ze zaměstnaneckého poměru. Na podporu závěru o "kontinuitě" v nezákonné činnosti stěžovatele lze zdůraznit, že ve věci byl státním zástupcem dne 14. 8. 2019 povolen a následně opakovaně povolován předstíraný převod, a to opakované koupě různých druhů drog, rovněž i od stěžovatele. Svědek vystupující pod označením kpt. Lukáš Pavlíček (policista vystupující pod smyšlenou identitou podle § 102a trestního řádu) prováděl povolené předstírané převody drogy, spočívající zejména v nákupu kokainu, kdy po posledním předstíraném převodu došlo k zadržení stěžovatele.

33. Připomenout lze rovněž to, že stěžovatel po propuštění ze soukromé kliniky, kde se léčil se závislostí, se podle zjištění orgánů činných v trestním řízení již v červnu 2020 (krátce před svým zadržením) opět účastnil převodu drog.

34. Ústavní soud konstatuje, že o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Skutečnosti, na základě nichž obecné soudy v posuzované věci dovodily existenci důvodů předstižné vazby, považuje za racionální a odůvodnění napadených usnesení za dostatečná, neboť z nich jednoznačně vyplývá, o které okolnosti soudy opírají závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje jeho ponechání ve vazbě též podle § 67 písm. c) trestního řádu. Okolnost, že se s jejich závěry stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby tento závěr Ústavní soud přehodnocoval.

35. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal, a proto není dán důvod pro jeho kasační zásah.

36. Opodstatněnou není ani stěžovatelova námitka, že se soudy nevypořádaly s předloženým písemným slibem či zárukou důvěryhodné osoby. V této souvislosti Ústavní soud připomíná usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2539/20, kde stěžovateli dal najevo, že nahrazení vazby některým z "alternativních institutů" předvídaných trestním řádem je podmíněné předpokladem dosažení stejného účelu, jaký v trestním řízení plní institut vazby a její jednotlivé důvody. V tomto usnesení Ústavní soud neshledal exces v závěru obecných soudů, podle kterých písemný slib stěžovatele, byť doplněný o dohled probačního úředníka, tato hlediska nesplňuje. V usneseních (napadených nyní posuzovanou ústavní stížností) obecné soudy reagovaly na stěžovatelovy návrhy - zahrnující navíc záruku důvěryhodné osoby - argumentací, že s ohledem na osobu stěžovatele, rozsah a povahu trestné činnosti, pro niž je obviněn, vazbu nelze v současné době nahradit jinými instituty předpokládanými trestním řádem. Důvěryhodná osoba (přítelkyně stěžovatele), konstatovaly dále obecné soudy, nezamezila páchání trestné činnosti v minulosti, přičemž ze stěžovatelovy argumentace se nepodává důvod k závěru, že by tomu v budoucnu bylo bez dalšího jinak.

37. Uvedené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou a nenahraditelnou stěžovatelem navrženými opatřeními. Krajský soud dal současně najevo, že by v budoucnu bylo možné vazbu stěžovatele nahradit jím nabízenými instituty, doplněnými o nabídku peněžité záruky v odpovídající výši.

38. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně (s výše uvedenou výhradou) uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které krajský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle zjištění Ústavního soudu porušeny.

39. Ústavní soud k tomu dodává, všechny závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.

V.

Závěr

40. Na základě výše uvedeného postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru