Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1622/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
konkurzní podstata/správce
konkurz a vyrovnání/řízení
výkon rozhodnutí/vyklizením
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1622.14.1
Datum podání09.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1622/14 ze dne 8. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Horáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem se sídlem Prokopova 339, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 2796/2013-196, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2012 č. j. 61 Co 427/2011-80 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 12. 2010 č. j. 18 E 164/2010-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie.

Okresní soud v Klatovech uvedeným usnesením nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 10 C 103/2007-53 ve spojení s rozsudkem Krajského osudu v Plzni ze dne 17. 4. 2008 č. j. 13 Co 137/2008-72 výkon rozhodnutí vyklizením nebytových prostor ve výlučném vlastnictví oprávněného Města Horažďovice (dále jen "oprávněného"). Dále rozhodl, že přestěhování movitých věcí z nebytových prostor bude provedeno uskladněním do zajištěných prostor v objektu oprávněného a konečně povinnému (dále jen "stěžovatel") uložil povinnost nahradit oprávněnému náklady výkonu rozhodnutí ve výši 6 474 Kč. Okresní soud mimo jiné zdůraznil, že vyklizení nebytových prostor nebrání žádná překážka, neboť se nejedná o postih movitých věci patřících do konkurzní podstaty, ale jedná se o vyklizení a uvolnění prostor oprávněného, které měl stěžovatel vyklidit po právní moci výše uvedeného rozsudku ze dne 13. 12. 2007, který stěžovatel nerespektuje.

Krajský soud v Plzni usnesení soudu I. stupně potvrdil, když poukázal na to, že stěžovatelem v odvolání uváděné námitky jsou právně bezvýznamné, neboť ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), prohlášení konkurzu má za účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28). V souzené věci však výkonem rozhodnutí není postižen majetek patřící do konkurzní podstaty, neboť oprávněný se domáhá vyklizení nebytových prostor, jež jsou v jeho výlučném vlastnictví, nikoli majetku patřícího do konkurzní podstaty.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Dovolací soud v této souvislosti zdůraznil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2012 č. j. 61 Co 427/2011-80 není přípustné, neboť z § 238a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyplývá, že nelze (již od 1. 7. 2009) podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které potvrzuje nebo mění usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud dále uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné [k tomu připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 452/2002 (správně sp. zn. 29 Odo 425/2002)].

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Uvedl, že již v nalézacích řízeních (resp. ve vydaných soudních rozhodnutích) nebyla nijak zohledněna skutečnost, že od 2. 12. 2004 bylo proti němu zahájeno konkurzní řízení, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 23. 2005 sp. zn. 27 K 34/2004 byl prohlášen konkurz na jeho majetek a byl mu ustanoven správce konkurzní podstaty, který je ze zákona oprávněn činit právní úkony spojené s konkurzem, a tedy také s majetkem na kterém vázne nevyřešený investiční vklad. Stěžovatel současně poukázal na to, že absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci mu znemožnila zhodnotit správnost rozhodnutí tohoto soudu a vyhodnotit další postup ve věci, v níž došlo k porušení jeho základních práv již v nalézacím řízení.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, který stěžovatel především napadá a jenž spočívá v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud navíc dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil a neshledal proto důvod ke kasačnímu zásahu. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel také vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které Krajský soud v Plzni napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech. Samotná ústavněprávní polemika ve vztahu k důvodům, o které odvolací soud ústavní stížností napadené rozhodnutí argumentačně opřel, však ze strany stěžovatele podána není. Odvolací soud sice stručně, avšak naprosto zřetelně vysvětlil podstatné otázky týkající důvodu jeho rozhodnutí, ty jsou ostatně konzistentní s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně a Ústavní soud nemá důvod na nich cokoliv měnit. Nemůže proto ani přisvědčit stěžovatelově tvrzení o deficitu řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který by znemožňoval vyhodnotit další postup ve věci.

Ústavnímu soudu nezbývá než uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je dlužno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat skutkové a právní posouzení věci soudy svým hodnocením vlastním. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal stěžovatelem vytýkané porušení základních práv. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru