Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 162/02Usnesení ÚS ze dne 12.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědě... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
osoba/oprávněná
dědic
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.162.02
Datum podání15.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 162/02 ze dne 12. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. A., E. J., a D. V., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2001, čj. 28 Cdo 1368/2001-287, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, čj. 20 Co 43,44,45/2001-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 1999, čj. 22 C 137/92-208,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2001, čj. 28 Cdo 1368/2001-287, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, čj. 20 Co 43,44,45/2001-270. Posledně uvedeným rozsudkem bylo v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 1999, čj. 22 C 137/92-208, ve znění opravných usnesení, tak, že rozsudek soudu prvého stupně se v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I, v napadených zamítajících výrocích III, jakož i ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení a soudním poplatku, potvrzuje, a ve výroku o věci samé pod bodem II zůstává nedotčen. Současně byl zamítnut návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelé, kteří se v řízení před obecnými soudy domáhali přiznání větších podílů na restituovaných nemovitostech, než jak jim bylo pravomocně přisouzeno, navrhli zrušit i cit. rozsudky odvolacího soudu a soudu prvého stupně.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Jsou toho názoru, že rozsudky obecných soudů je nutno hodnotit nejen z hlediska jejich souladu s právním řádem ČR, ale i s ohledem na to, zda jsou spravedlivé ve smyslu spravedlnosti jako obecné kategorie. Uvedli, že je jim známa judikatura Ústavního soudu týkající se zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a "hodnocení" hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy. Pochybení obecných soudů spatřují v nesprávném hodnocení provedených důkazů, jež nepřihlédlo k zásadám formální logiky a k historické situaci, za níž byly jednotlivé úkony ve vztahu k předmětným nemovitostem učiněny, především však v tom, že soudy vzaly za prokázané skutečnosti, které se v průběhu řízení vůbec neprokázaly. Stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením dědické posloupnosti po jejich babičce A. K., zejména se závěrem, že všichni dědici po A. K. dědictví odmítli, a tvrdí, že v průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že B. M., polorodá sestra A. K., učinila výslovné prohlášení o odmítnutí dědictví. Další jejich námitky směřovaly k postupu obecných soudů, které dle jejich přesvědčení nevzaly na vědomí, že předmětné nemovitosti byly majetkem rodiny jejich babičky po řadu let a že rodina babiččina bratra J. G. tento majetek nikdy nevlastnila, o jeho nabytí se nijak nepřičinila; přesto se však příslušníci této rodiny stali většinovými vlastníky majetku, na základě právních předpisů přijatých po roce 1989. Tuto situaci stěžovatelé pociťují jako zásadní křivdu a nespravedlnost.

Stěžovatel P. A. ve svém dopise ze dne 8. 4. 2002 poukázal na některé skutkové okolnosti týkající se dědického řízení po jeho babičce A. K., k nimž dle jeho názoru soud prvého i druhého stupně nepřihlédl při svém rozhodování.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatelů posoudil podle všech ustanovení o.s.ř., na něž bylo v dovolání poukazováno, a dále též podle ust. § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb., a podle ust. § 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na svoji obecně dostupnou judikaturu za tím účelem, aby stěžovatelům bylo zřejmé, že při aplikaci zákonných ustanovení se od této judikatury neodchýlil. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, stejně jako dříve v dovolání, namítají nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů a mají zato, že řízení před soudy obou stupňů nebylo spravedlivé ve smyslu ústavních předpisů. Tyto jejich názory Nejvyšší soud nesdílí a ústavní stížnost se mu jeví jako nedůvodná.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 137/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, což ostatně stěžovatelé sami v odůvodnění své stížnosti uvedli (obdobně i Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že námitky stěžovatelů obsažené v dovolání mají povahu výtek proti hodnocení důkazů odvolacím soudem). Z obecně dostupné judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že samotný nesouhlas stěžovatelů se způsobem hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nemůže představovat porušení jejich základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy (kterážto práva se vzájemně překrývají). Věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V postupu těchto soudů ani jejich právních závěrech, neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.

Pokud stěžovatelé tvrdili, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že B. M., polorodá sestra A. K., učinila výslovné prohlášení o odmítnutí dědictví, toto tvrzení by mohlo být z ústavněprávního hlediska relevantní pouze za podmínky, že by se jimi v daném směru navrhovanými důkazy obecné soudy vůbec nezabývaly. Takové tvrzení, tedy že konkrétní důkaz navrhli a obecné soudy jej opomněly, však z ústavní stížnosti nevyplývá.

Stejně tak Ústavní soud nemohl přihlédnout k dalším skutkovým tvrzením stěžovatele P. A. v jeho dopise ze dne 8. 4. 2002. Tato tvrzení jsou nově uváděnými skutečnostmi, jež nebyly uplatněny v řízení před obecnými soudy, a jsou předkládány až v ústavní stížnosti. Na taková tvrzení je třeba pohlížet tak, že se jedná o případ nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru