Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1610/07 #1Usnesení ÚS ze dne 07.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1610.07.1
Datum podání25.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1610/07 ze dne 7. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, AK se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2007, čj. 44 Co 49/2004-152, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2003, čj. 48 C 232/96-48, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o náhradu škody. Stěžovatel zrekapituloval právní závěry Krajského soudu v Brně, rozvedl svá skutková tvrzení uplatněná před obecnými soudy a za důvod ústavní stížnosti označil nesprávné hodnocení důkazů a odmítnutí provést další, jím navržené, důkazy (výslechy MUDr. Š. a MUDr. P. a superrevizní znalecký posudek). Stěžovatel měl za to, že v důsledku nesprávného dokazování obecné soudy věc nesprávně právně hodnotily a rozhodly v rozporu se skutečným stavem věci. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, alternativně alespoň vykonatelnosti výroku III. rozsudku krajského soudu, kterým byl zavázán nahradit ČR - Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 22 422,- Kč.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 43 C 232/96, a poskytl nalézacímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Předsedkyně senátu 48 C této možnosti nevyužila. Z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel se v postavení žalobce domáhal po žalované Fakultní nemocnici v Brně zaplacení částky 361 000,- Kč s příslušenstvím spočívající v náhradě škody na zdraví, kterou utrpěl v souvislosti s léčbou poúrazové bronchopneumonie. Průběh řízení, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. Pro účely řízení o ústavní stížnosti postačí pouze shrnout, že po provedeném dokazování zejména znaleckým posudkem znalce MUDr. H., jeho výslechem, jakož i výslechem MUDr. B. a zdravotní dokumentací stěžovatele, Městský soud v Brně dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu na zdraví stěžovatele postupem non lege artis nebyla dána, neboť v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi onemocněním stěžovatele, jeho léčbou a poškozením na zdraví. Nalézací soud žalobu zamítl a zavázal stěžovatele zaplatit žalované na nákladech řízení 25 000,- Kč.

K odvolání stěžovatele a jeho návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku z oborou interního lékařství Krajský soud v Brně doplnil dokazování mimo jiné i zprávou MUDr. K., znalce z oboru farmakologie, a znaleckým posudkem Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pro odvolací řízení se stalo stěžejní zodpovězení otázky, zda poškození jater stěžovatele bylo v příčinné souvislosti s účinky léků (antibiotik) podávaných mu v průběhu jeho hospitalizace a léčbě žalovanou. Po vyhodnocení provedených důkazů odvolací soud na tuto otázku odpověděl negativně, a proto rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatele zavázal povinností k náhradě nákladů žalovanému ve výši 38 195,- Kč (výrok II.) a náhradě nákladů ČR - Městskému soudu v Brně spojených s vypracováním znaleckého posudku ve výši 22 422,- Kč (výrok III.).

III.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantující každému právo na veřejné a v přiměřené lhůtě spravedlivé projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem. Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora označená ustanovení Listiny a Úmluvy, však ve své podstatě směřovala především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jeho nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. BECK, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

V projednávaném případě však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Městský soud i Krajský soud v Brně svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily a z jejich odůvodnění je zřejmé, jaké důkazy provedly, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily a jaké právní závěry k nim přiřadily. Jak Ústavní soud ověřil, nalézací i odvolací soud reagovaly na stěžovatelovy námitky a vypořádaly se s nimi, vyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, který hodnotily jak samostatně, tak i v souladu s ostatními důkazy. Jejich postup tak nelze považovat za případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.

K námitce stěžovatele, že odvolací soud odmítl provést jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná, že k otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu již dříve judikoval, že nevyhovění důkazním návrhům účastníka řízení, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá porušení kautel spravedlivého procesu; rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci soudu [srov. nález III.ÚS 150/93 (Sb. n. u., sv. 2, str. 87 (91)]. V projednávaném případě odvolací soud s ohledem na dosavadní stav dokazování neshledal důvod ani pro vypracování dalšího superrevizního posudku, ani pro další výslechy stěžovatelem navržených lékařů.

Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně samostatným usnesením nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru