Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1608/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
řízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1608.11.1
Datum podání01.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 142 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1608/11 ze dne 2. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem Ledeč nad Sázavou, Husovo náměstí 65 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 27 C 308/2009 ze dne 24. 6. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 498/2010 ze dne 20. 10. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení o žalobě stěžovatele proti žalované společnosti INOS RICHTER s. r. o., pro náhradu škody na zdraví způsobené mu dopravní nehodou (střetem nákladního vozidla řízeného stěžovatelem a vozidla řízeného zaměstnancem žalovaného P. W.). Prvým z označených rozhodnutí bylo řízení zastaveno poté, co stěžovatel, jemuž byla po podání žaloby žalovaná částka zaplacena pojišťovnou, vzal žalobu zpět a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady řízení v částce 33.036,- Kč. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. a to po té, co zjistil, že pojišťovna žalovanou částku stěžovateli vyplatila na základě pojistné smlouvy uzavřené s fyzickou osobou - M. R. a nelze tak podle soudu dospět k závěru, že by pro chování žalovaného byla žaloba vzata zpět a ze zjištěných skutečností plyne, že žalovaný nebyl ve věci pasivně legitimován.

Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí usnesení soudu I. stupně ve stěžovatelem odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil, neboť je považuje za věcně správné, a odvolacím námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže být dán důvod pro stěžovatelem navrhovaný postup dle § 150 o. s. ř., protože stěžovatel, navíc zastoupený advokátem, mohl pasivně legitimovaný subjekt ztotožnit na základě jemu dostupných informací a za jeho chybný postup nelze sankcionovat žalovaného, přičemž na tom nemůže nic změnit ani to, že řidič W. je zaměstnancem žalovaného, stejně jako údajné sdělení sekretářky žalované společnosti (týkající se pojištění žalovaného).

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel rekapituluje skutkové okolnosti případu následující po dopravní nehodě, včetně údajů o předcházejícím řízení, kdy se soudně svého nároku na náhradu škody domáhal proti řidiči vozidla P. W., s tím, že žalobu proti jmenovanému vzal zpět po té, co v uvedeném řízení sdělila společnost INOS RICHTER, že P. W. byl v den nehody jejím řidičem a jízda, při níž došlo nehodě, byla v souladu s plánem jízd této společnosti. Zdůrazňuje dále, že jmenovaná společnost na jeho žádosti o náhradu škody nereagovala, a proto s ohledem na blížící se uplynutí promlčecí doby podal proti ní žalobu, a dovozuje, že s ohledem na pasivitu žalovaného a hrozící promlčení nemohl jednat jinak. Oponuje dále s odkazem na ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákona názoru obecných soudů, že žalovaná společnost nebyla pasivně legitimována a rozvádí úvahy o tom, že v trestním řízení proti obžalovanému P. W. nemohl být poškozeným, nemohl tak nahlížet do trestního spisu a zjistit provozovatele předmětného vozidla a stejně tak nemohl zjistit údaje o jeho provozovateli ani z registru silničních vozidel. Nadto nelze podle něj odhlédnout od chování žalované společnosti, která byla jím vyzývána k úhradě škody a i soudem vyzývána k vyjádření ohledně posouzení chování řidiče P. W. z hlediska souvislosti s výkonem práce, v obou případech bezvýsledně. Obecné soudy se tak podle jeho názoru nedostatečně seznámily s obsahem příslušného spisového materiálu a došlo tak k porušení shora označených základních práv.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud především uvádí, že za popsaného stavu věci, kdy ve smyslu ustálené soudní judikatury bylo třeba při rozhodování o nákladech řízení posoudit zavinění stran řízení na jeho zastavení "pouze" z procesního hlediska a za obecnými soudy zjištěného stavu, totiž že nárok stěžovatele na náhradu škody byl po podání žaloby proti žalovanému uspokojen pojišťovnou na základě pojistné smlouvy uzavřené však nikoliv se žalovaným, nýbrž na základě pojistné smlouvy uzavřené s provozovatelem předmětného vozidla, bylo obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení po zpětvzetí žaloby stěžovatelem a zastavení daného řízení zcela správně aplikováno ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na odvolací námitky stěžovatele, v zásadě opakované i v ústavní stížnosti, tak v úvahu dále přicházelo posouzení možnosti použití ustanovení § 150 o. s. ř. V tomto směru však Ústavní soud připomíná svou judikaturu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III ÚS 259/02 a další), v níž dal najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu tohoto svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení využijí či nikoliv a kde ústavní přezkum takového rozhodnutí a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu jen výjimečně v případech extrémního vykročení ze zákonných pravidel. Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů soud ustanovení § 150 o. s. ř. neaplikoval, přitom současně třeba připomenout, že Ústavní soud, který je orgánem ochrany ústavnosti, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen a do jeho pravomoci také nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93 a řada dalších). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však, jak již uvedeno, Ústavní soud v dané věci nezjistil.

Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shora označených neshledal, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru