Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1607/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
zástupce
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1607.18.1
Datum podání09.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1607/18 ze dne 24. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Terezou Haraštovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 1292/17a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018 č. j. 47 Co 162/2017-58 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 C 12/2017-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 5. 2018 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz diskriminace zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Československá obchodní banka, a.s. (zde vedlejší účastník) se svou žalobou, o níž je vedeno řízení Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 12/2017, domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovateli povinnost uhradit jí částku ve výši 16 824,35 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel v řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.

4. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 C 12/2017-51, jímž soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů; k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 25. 1. 2018 č. j. 47 Co 162/2017-58 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soudy uvedly, že stěžovatel disponuje živnostenským oprávněním (přičemž v době rozhodování odvolacího soudu již provozování živnosti nebylo přerušeno), pobírá sociální dávky ve výši 6 058 Kč, je spoluvlastníkem rodinného domu v S., v němž má zajištěno bydlení, vlastníkem lesního pozemku v téže obci a osobního vozidla v hodnotě 20 000 Kč. Obecné soudy rovněž zjistily, že v roce 2014 stěžovatel obdržel od obchodní společnosti BOSCH DIESEL s. r. o. částku ve výši 1 208 723 Kč hrubého představující náhradu mzdy za neplatně zrušený pracovní poměr, a podotkly rovněž, že stěžovatel u soudu prvního stupně vystupuje v četných řízeních, je schopen sám činit podání soudu a účastnit se soudních jednání.

III.

5. Rozhodnutí soudů obou stupňů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že obecné soudy při posuzování splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků přihlížely k tvrzení jeho bývalého zaměstnavatele, dle něhož měla být stěžovateli v roce 2014 vyplacena částka ve výši 1 208 723 Kč hrubého, aniž by postavily najisto, zda je toto tvrzení pravdivé. Poukázal rovněž na to, že soudy rozhodovaly na základě podkladů, které byly již několik let staré, a to přesto, že Ústavní soud ve svých nálezech již v minulosti uzavřel, že posuzují-li obecné soudy při rozhodování o osvobození od soudního poplatku vedle aktuálních majetkových poměrů účastníka řízení též jeho poměry minulé či hypotetické poměry budoucí, uplatňují tím kritéria neobsažená v § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a porušují tak zákaz svévole a libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny.

IV.

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. V nyní souzené věci stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se mu pro řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 12/2017 nepřiznává osvobození od soudních poplatků a zamítá se jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků přitom Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro jeho zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Tytéž závěry se přitom uplatní také v případech, kdy je ústavní stížností napadáno rovněž rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu § 30 odst. 1 občanského soudního řádu.

9. Žádné z výše naznačených pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud prvního stupně i soud odvolací věc stěžovatele z hlediska splnění podmínek jeho osvobození od soudních poplatků i nezbytnosti ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně vysvětlily a vyšly z konkrétních skutečností vážících se k osobě stěžovatele. Na závěrech obecných soudů nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, a proto na ně v plné míře odkazuje. Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků (a odvozeně pro ustanovení zástupce "ex offo") soudy zkoumají celkové poměry žadatele (nejen jeho příjmy či poměry majetkové), což dle názoru Ústavního soudu učinily vyčerpávajícím způsobem.

10. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že obecné soudy při zkoumání splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků vycházely mj. i z toho, že stěžovatel měl v roce 2014 obdržet částku ve výši 1 208 723 Kč hrubého představující náhradu mzdy za neplatně zrušený pracovní poměr. Přestože tato skutečnost by mohla být za jistých okolností vadou, které se věnoval např. nález sp. zn. IV. ÚS 659/12 ze dne 11. 11. 2014 (N 204/75 SbNU 287), jehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolával, nemůže sama o sobě založit důvod pro kasaci nyní napadených rozhodnutí. Je tomu tak proto, že v nyní souzené věci nebyla stěžovateli (údajně) vyplacená částka jediným důvodem pro jeho neosvobození. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přihlížel tento soud též k tomu, že stěžovatel má zajištěno bydlení v nemovitosti, jejímž je spoluvlastníkem, je vlastníkem lesa a osobního automobilu, pobírá sociální dávky a nemá žádnou vyživovací povinnost. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2767/14 ze dne 5. 11. 2014) soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že byť stěžovatel není zaměstnán, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by nebyl schopen dosahovat jakýchkoli příjmů, neboť disponuje živnostenským oprávněním, přičemž provozování živnosti nebylo stěžovatelem ukončeno. Byl tedy zjištěn i jiný příjem a majetek stěžovatele, soud prvního stupně neskončil jen u odkazu na vyplacenou částku od bývalého zaměstnavatele. Ústavní soud proto nemá, co by soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl.

11. Stejný závěr pak Ústavní soud učinil také ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího. Byť odvolací soud věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí předmětnému finančnímu obnosu značnou pozornost, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že se tak stalo v reakci na odvolací námitky stěžovatele. Jak vyplývá z obsahu tohoto opravného prostředku, jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, jiné námitky, než že předmětnou částku od svého bývalého zaměstnavatele neobdržel, stěžovatel ve svém odvolání neuvedl. Ústavní soud proto rovněž na straně odvolacího soudu neshledal žádného pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.

V.

12. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru