Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 160/99Nález ÚS ze dne 11.07.2001Podmínky pro písemnou formu dohody o hmotné odpovědnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
Pracovní poměr
Obchodní jméno
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 114/23 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.160.99
Datum vyhlášení12.07.2001
Datum podání26.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 242 odst.2, § 176 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 160/99 ze dne 11. 7. 2001

N 114/23 SbNU 135

Podmínky pro písemnou formu dohody o hmotné odpovědnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti I. K.,

proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 7 C 734/95-28, ze

dne 7. 11. 1996 a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co

456/96, ze dne 16. 12. 1998, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 7 C 734/95-28, ze dne

7. 11. 1996 a rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 12 Co

456/96-51, ze dne 16. 12. 1998, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") zrušení shora označených rozsudků obecných

soudů, kterými byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti M. F.

(žalované) zaplatit jí částku 16.720,- Kč s příslušenstvím jakožto

náhradu z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba obecné

soudy provedly nesprávné právní posouzení předložených důkazů,

čímž došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci v její

neprospěch. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu I.

stupně, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla platně uzavřena

dohoda o hmotné odpovědnosti, neboť se stěžovatelka v této dohodě

na straně zaměstnavatelského subjektu označila názvem firma KARST,

zastoupená paní I. K., když její správný název zní I. K.

Stěžovatelka tak podle napadeného rozhodnutí nemá nárok na náhradu

škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách.

S touto argumentací odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění

rozhodnutí o odvolání stěžovatelka nesouhlasí, neboť odvolací soud

dovozuje neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti toliko

v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 2 zákoníku práce, tedy

posuzuje pouze to, zda byl předmětný právní úkon učiněný písemnou

formou, a nikoliv již samotná ujednání účastnic dohody, jejichž

obsahem by mohla být dohoda o hmotné odpovědnosti. Tento výklad je

podle stěžovatelky v rozporu s ustanoveními § 240 a § 244 zákoníku

práce, podle nichž je třeba právní úkon vykládat v souladu se

skutečnou vůlí jednajících účastníků a v souladu s povahou

jednání, o které šlo. Tato pravidla výkladu vedou k závěru

o uzavření dohody o hmotné odpovědnosti v písemné formě. Navíc

žalovaná ve svém písemném odporu proti platebnímu rozkazu výslovně

uvedla, že je pravdou, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako

pracovnice s hmotnou odpovědností na stánku. I z dalších důkazů

stěžovatelka u odvolacího soudu dovozuje, že druhá strana

nepochybně věděla o tom, kdo je jejím zaměstnavatelem. Zpochybnění

provedl až právní zástupce žalované ve vyjádření k odvolání

stěžovatelky, a to zcela účelově. Stěžovatelka považuje napadená

soudní rozhodnutí za popření ustanovení § 1 a § 2 o.s.ř.

vyjadřujících smysl soudního řízení, jenž spočívá v zajištění

spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.

Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 7 C 734/95, a vyžádal si

vyjádření Krajského soudu v Brně, které však nebylo Ústavnímu

soudu doručeno.

Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjišťuje, že

stěžovatelka podala dne 20. 7. 1995 Okresnímu soudu v Třebíči

návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby bylo

žalované uloženo zaplatit jí částku 16.720,- Kč s příslušenstvím

jako náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených

hodnotách, když na stánku firmy patřící stěžovatelce, kde byla

žalovaná v době od 20. 6. 1994 do 21. 7. 1994 zaměstnána jako

pracovnice s hmotnou odpovědností, bylo zjištěno manko v této

výši. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala žalovaná včas

odpor. V odůvodnění odporu uvedla, že byla u stěžovatelky

zaměstnána jako pracovnice s hmotnou odpovědností, namítala však,

že na stánku v období, kdy tam pracovala, nebyla provedena žádná

inventura, popírala uznání "manka" z její strany a tvrdila, že

škoda v takové výši nemohla vzniknout. Po provedeném dokazování

Okresní soud v Třebíči rozsudkem, čj. 7 C 734/95-28, ze dne 7.

11. 1996, aniž se zabýval výší navrhovatelkou tvrzené škody, návrh

v plném rozsahu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná

nemůže za případný schodek odpovídat podle ustanovení § 176

zákoníku práce, neboť neexistuje platná dohoda o hmotné

odpovědnosti, když v daném případě pracovní smlouvu, jejíž

součástí je i dohoda o hmotné odpovědnosti, uzavřela jako

zaměstnavatel "firma KARST, zastoupená paní I. K., se sídlem

Třebíč,", tedy vlastně neexistující subjekt. Předmětná pracovní

smlouva tak podle názoru prvoinstančního soudu nebyla uzavřena

písemně, což u samotné pracovní smlouvy nezpůsobuje její

neplatnost, ale u dohody o hmotné odpovědnosti, jež tvoří její

součást, je sankcionováno neplatností. Rozhodnutí soudu I. stupně

napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud v Brně při

rozhodování o odvolání dospěl k závěru, že prvoinstanční soud

provedl ve věci dostatečná zjištění a vyvodil z nich

i odpovídající právní závěry, a proto jeho výrok o věci samé

rozsudkem, sp. zn. 12 Co 456/96, ze dne 16. 12. 1998, potvrdil.

Ústavní soud po zvážení všech tvrzení stěžovatelky a obsahu

připojeného soudního spisu především konstatuje, že se obecné

soudy při posuzování předmětné věci zaměřily zejména na otázku

označení zaměstnavatelského subjektu v pracovní smlouvě uzavřené

dne 15. 5. 1994 mezi stěžovatelkou a žalovanou, jejíž součástí je

i dohoda o hmotné odpovědnosti (č.l. 10). Jako zaměstnavatel,

resp. organizace podle terminologie používané tehdy platným zněním

zákoníku práce, je v pracovní smlouvě označena "Firma KARST, se

sídlem Třebíč, zastoupená paní I. K." Šlo o označení, které

stěžovatelka používala v návaznosti na rozhodnutí o registraci

vydané živnostenským referátem Okresního úřadu v Třebíči dne 28.

3. 1991 pod čj. 107.1/1547/91. V později vystaveném živnostenském

listu ze dne 24. 9. 1992 vydaném Městským úřadem v Třebíči, čj.

TR/92/1533, bylo však jako obchodní jméno stěžovatelky uvedeno I.

K. (č.l. 3). Stěžovatelka ale i po vydání nového živnostenského

listu nadále používala v rámci svých podnikatelských aktivit

označení Firma KARST, které uvedla i na pracovní smlouvě uzavřené

s žalovanou, jejíž součástí byla i předmětná dohoda o hmotné

odpovědnosti. Živnostenským listem ze dne 24. 9. 1992 provedená

změna obchodního jména stěžovatelky odpovídá § 9 odst. 1

obchodního zákoníku, který zároveň v § 8 stanoví, že obchodním

jménem se rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony

při své podnikatelské činnosti. Stěžovatelka tedy měla právní

úkony při své podnikatelské činnosti činit pod obchodním jménem,

jehož podobu určuje zmíněné ustanovení § 9 odst. 1 obchodního

zákoníku a v souladu s ním uvádí živnostenský list ze dne 24. 9.

1992. Pokud však jde o právní úkony činěné v pracovněprávních

vztazích, pak zákoník práce ve svých ustanoveních výslovně

nepředepisuje povinnost podnikatelů činit tyto úkony jejich

obchodním jménem a nestanovuje ani možnost subsidiárního použití

obchodního či občanského zákoníku pro oblast pracovněprávních

vztahů. K této skutečnosti nelze při posuzování dané věci

nepřihlédnout.

Zákoník práce vyžaduje u smluv o hmotné odpovědnosti písemnou

formu (ustanovení § 176 odst. 2 zákoníku práce). Nedodržení této

zákonem předepsané formy právního úkonu má za následek jeho

neplatnost (ustanovení § 242 odst. 2 zákoníku práce). Jde přitom

o neplatnost absolutní, což znamená, že k ní musí soud přihlížet,

aniž se jí dotčený subjekt dovolal. Z požadavku písemné formy

plyne, že z listiny musí být mimo jiné patrno, kdo projev vůle

učinil. Pro posouzení dané věci se právě tato otázka ukazuje jako

otázka rozhodující. Stěžovatelka v uzavřené pracovní smlouvě,

jejíž součástí byla i dohoda o hmotné odpovědnosti, vyznačila sebe

jako zaměstnavatelský subjekt označením "Firma KARST, zastoupená

I. K.", tedy uvedla zde své dřívější obchodní jméno, a smlouvu

opatřila svým vlastnoručním podpisem. Ze souvislostí známých

účastníkům při uzavírání předmětné smlouvy nevznikly pochybnosti

o tom, kdo je zaměstnavatelským subjektem a ani žalovaná strana

v průběhu soudního řízení takovou pochybnost nevznesla.

V odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu pak žalovaná výslovně

uvedla, že je pravdou, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako

pracovnice s hmotnou odpovědností (č.l. 7). Ve vyjádření

k odvolání stěžovatelky se žalovaná pouze připojila k názoru

prvoinstančního soudu o nesprávném označení zaměstnavatelského

subjektu. V této souvislosti je třeba připomenout ustanovení §

240 zákoníku práce, které stanoví, že projev vůle je třeba

vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl

učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Za

situace, kdy pracovněprávní předpisy nepředepisují povinnost

označit zaměstnavatelský subjekt jeho obchodním jménem, a kdy bylo

nepochybné, kdo je účastníkem právního úkonu, nebyla podle názoru

Ústavního soudu dotčena písemnost předmětné dohody o hmotné

odpovědnosti. Ústavní soud se proto v posuzované věci nemohl

ztotožnit s názorem obecných soudů, které v nepřesném označení

zaměstnavatelského subjektu shledaly nesplnění požadavku písemné

formy. Uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý

formalismus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost a došlo

tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je

vymezen v ustanovení § 1 o.s.ř., a v podstatě i práva na soudní

ochranu.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a stížností

napadená rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 12. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru