Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 16/93Nález ÚS ze dne 09.11.1994K vydávání majetku Československé obci sokolské

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 51/2 SbNU 103
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.16.93
Datum podání17.12.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.1, čl. 27 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2

232/1991 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 16/93 ze dne 9. 11. 1994

N 51/2 SbNU 103

K vydávání majetku Československé obci sokolské

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatele České obce sokolské proti rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, čj. 8 Co 218/93 - 38, ze dne 15. 9. l993, za

účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,

a za účasti vedlejších účastníků l. Tělovýchovné jednoty ZD H.B.

2. Českého svazu tělesné výchovy,

kanceláře v Praze 6 - Strahov, Mezi stadiony, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 133/92, ze

dne 25. 2. l993, byl k návrhu Československé obce sokolské vydán

rozsudek, jímž byla vedlejšímu účastníku Českému svazu tělesné

výchovy stanovena povinnost vydat Československé obci sokolské

stavební parcelu č. kat. 76 a pozemkovou parcelu 277/5, vše k. ú.

H.B, okres Ch., do 2 měsíců od právní moci rozsudku, návrh na

vydání sokolovny č.p. 25 v H.B. byl zamítnut a stejně tak byl

zamítnut návrh směřující proti Tělovýchovné jednotě ZD H.B. na

vydání všech shora označených nemovitostí a žádnému z účastníků

nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Uvedený rozsudek, proti němuž bylo podáno odvolání jak ze

strany Československé obce sokolské, tak ze strany Českého svazu

tělesné výchovy, byl zcela potvrzen rozsudkem Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1993, sp. zn. 8 Co 218/93. Oba

soudy vycházely ze zjištění, že pokud jde o označené pozemky, šlo

o majetek, který ke dni 31. 3. 1948 patřil Tělocvičné jednotě v H.

B., na tento majetek se tedy vztahuje zákon č. 173/1990 Sb.,

přitom Československou obec sokolskou oba soudy považovaly za

oprávněnou organizaci ve smyslu ustanovení § 2 citovaného zákona.

Oba soudy pak, pokud jde o otázku věcné pasivní legitimace ve

sporu, vycházely ze závěru, že povinnou organizací je vedlejší

účastník ČSTV Praha, neboť samotné usnesení mimořádného sjezdu

ČSTV z 25. 3. 1990 nemohlo přivodit převod vlastnictví

a hospodářskou smlouvu č. 539/91 ze dne 31. 12. 1991, kterou se

ČSTV Praha pokusil předmětné pozemky převést na Tělovýchovnou

jednotu ZD H. B., považovaly za neplatnou, neboť byla uzavřena po

účinnosti novely zákona č. 173/1990 Sb., provedené zákonem č.

247/1991 Sb., která prohlásila veškeré převody majetku, na který

se vztahovaly předpisy o navrácení majetkových práv organizacím

Sokola, za neplatné. Pokud jde o objekt sokolovny, vycházely oba

soudy po provedení důkazů ze závěru, že dům č.p. 25 k.ú. H.

B. je novým objektem vybudovaným po datu 31. 3. 1948, a proto

jej nelze podle § 2 zákona č. 173/1990 Sb. Československé obci

sokolské vydat.

Tento rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl

stěžovatel včas podanou ústavní stížností s tvrzením, že uvedeným

rozhodnutím, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Chrudimi, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na vydání sokolovny,

bylo porušeno jeho základní právo zaručené Ústavou ČR a obsažené

v Listině základních práv a svobod v čl. ll odst. l prvá a druhá

věta - tedy právo vlastnit majetek stejného zákonného obsahu

a ochrany. V odůvodnění své ústavní stížnosti poukázal na to, že

v řízení před soudy obou stupňů navrhoval doplnění dokazování

vyžádáním znaleckého posudku z oboru stavebnictví k posouzení

otázky, zda stavební práce na sporném objektu sokolovny

představují změnu stavby původní, či zda jejich realizací došlo ke

vzniku stavby zcela nové. Tomuto jeho důkaznímu návrhu však nebylo

vyhověno, a proto má za to, že důkazní řízení zůstalo neúplné.

Avšak i bez ohledu na tuto skutečnost, je stěžovatel toho názoru,

že věc byla posouzena nesprávně právně, pokud oba soudy při

projednávání věci vycházely z data 31. 3. l948, jako z data

rozhodného pro posouzení důvodnosti jeho nároku. V této

souvislosti pak dále poukazuje na ust. § 4 zákona č. 232/1991 Sb.,

ve znění zákona č. 312/1991 Sb., v němž je přesně určen způsob,

jakým se oprávněným organizacím majetková práva k věcem movitým

i nemovitým navracejí. Dle tohoto ustanovení se tato práva

navracejí ve stavu ke dni uzavření příslušné dohody, tedy bez

ohledu na případnou přístavbu, nadstavbu nebo rekonstrukci, nebo

naopak, bez ohledu na případné znehodnocení příslušného objektu.

Tento zákon č. 232/1991 Sb. byl přijat později než zákon č.

173/1990 Sb. a pokud obsahuje v ust. § 4 jako okamžik rozhodný pro

navrácení majetkových práv skutečnost jinou, než zákon předchozí

a soud měl pochybnosti o tom, který okamžik je okamžikem

rozhodným, měl, podle jeho názoru, podle zásady lex posterior

derogat priori, vycházet z tohoto později přijatého právního

předpisu a majetková práva stěžovateli přiznat dle jejich stavu

k datu uzavření dohody a pokud k jejímu uzavření pro neochotu

vedlejších účastníků nedošlo, k datu vydání rozhodnutí. Uvedl

dále, že podle jeho názoru je součástí ústavně zaručeného práva

vlastnit majetek i právo vlastnit majetek restituovaný a dovozuje

pak dále, že v případě zákona č. 173/1990 Sb. jde o restituci

majetkových práv přímo ze zákona. Podle zákona č. 173/1990 Sb. se

obec sokolská nemůže domáhat například odškodnění za značné

množství demolovaných či zcela znehodnocených objektů sokoloven

nebo odškodnění za perzekuci předních sokolských činitelů, bylo by

však krajně nespravedlivé, kdyby na druhé straně nemohla požadovat

navrácení svého původního majetku, byť v mezidobí třeba

i modernizovaného nebo rekonstruovaného, sloužícího k témuž účelu.

Na podporu svého názoru pak poukazuje na rozhodnutí bývalé Krajské

státní arbitráže v Brně, čj. Arb. 17187/91/703, ze dne 26. ll.

1991. V závěru odůvodnění ústavní stížnosti pak zdůrazňuje, že

v této věci byl v evidenci nemovitostí na listu vlastnickém stále

veden jako vlastnický titul původní nabývací titul zaniklé

Tělocvičné jednoty Sokol v Horním Bradle z roku 1937 a nikoliv

titul z let osmdesátých či devadesátých, kdy k rekonstrukci došlo.

Navrhl proto, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by vyslovil, že

výrokem rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9.

l993, čj. 8 Co 218/93-38, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního

soudu v Chrudimi ze dne 25. 2. 1993, čj. 8 C 133/92-22, ve výroku

o zamítnutí návrhu na vydání sokolovny č.p. 25 v obci H.

B., okres Ch., bylo porušeno ústavně zaručené právo

zakotvené v čl. ll odst. 1 věta prvá a druhá Listiny základních

práv a svobod a dále, aby stížností napadený rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové byl zrušen.

V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu

doručeno dne 9. 9. 1994, pak stěžovatel dále uvedl, že podle jeho

názoru může být ústavní stížnost přezkoumávána i podle ustanovení

§ 75 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb., neboť výrazně přesahuje

pouhý zájem na restituci konkrétního nemovitého majetku v obci

H. B. a směřuje k řešení zásadní otázky, zda jsou obecné

soudy při svých rozhodováních vázány pravomocnými rozhodnutími

příslušných správních orgánů. Podle názoru stěžovatele mohou být

taková rozhodnutí měněna či rušena pouze na základě zákona

a příslušného rozhodnutí z něj vycházejícího. V této souvislosti

pak poukazuje na ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. s tím, že v daném

případě měly soudy povinnost vycházet z rozhodnutí povolujícího

rekonstrukci, když proti vydání tohoto rozhodnutí žádný

z vedlejších účastníků neprotestoval, ani je nenapadl mimořádným

opravným prostředkem. Závěry obou soudů v daném případě od tohoto

faktu zcela odhlížejí a pravomocná správní rozhodnutí nahrazují

vlastním hodnocením současného stavu dle svědeckých výpovědí

svědků, přitom se jedná vesměs o svědky, mající zájem na výsledku

sporu. Stěžovatel pak dále dovozuje, že pokud by taková praxe měla

obstát a kterýkoliv soud by tak mohl kdykoliv na základě

individuální úvahy soudce takové rozhodnutí zpochybnit, vedlo by

to ve svých důsledcích ke stavu právní nejistoty. Konečně pak

v doplňku ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že

posouzení ústavní stížnosti má dalekosáhlý význam i pro náhled na

spory obdobného rázu, přičemž v této souvislosti uvádí, že u soudů

České republiky bylo podáno asi tisíc žalob týkajících se

restituce sokolského majetku a v mnohých těchto sporech je řešena

obdobná problematika.

Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové ve svém

písemném vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na

odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že zastává stanovisko, že

časovou hranicí k navrácení majetkových práv stěžovateli, odňatých

mu zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb.,

vymezuje datum 31. 3. 1948 (§ 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění

zákona č. 247/1991 Sb.). Jak však vyšlo z provedených důkazů

najevo, původní stavba - sokolovna, vybudovaná před uvedeným

datem, zanikla demolicí. Nová stavba, která není nikterak totožná

se stavbou původní, byla zbudována po více než 40 letech od

uvedeného data. Vlastník stávající stavby nabyl vlastnického práva

k ní originálním způsobem - zhotovením nové věci. Lze proto

shrnout, že stěžovatel uplatňuje právo na vydání nemovitosti,

která mu v minulosti nikdy vlastnicky nepatřila a popírá tak

ústavně zaručené právo nynějšího vlastníka nemovitosti - právo

vlastnit majetek. Namítá-li se nesprávné hodnocení důkazů soudy

obou stupňů, má účastník řízení za to, že Ústavní soud ČR není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a rovněž

tak není náhradní institucí v případech, kdy procesní předpisy

nepřipouštějí dovolání. Nepřísluší mu proto zabývat se správností

hodnocení důkazů okresním a krajským soudem, pokud ovšem jejich

postup neměl za následek porušení ústavních procesních zásad, tyto

však v souzené věci porušeny nebyly. Navrhl proto, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník - Český svaz tělesné výchovy (dále jen

ČSTV) - ve svém písemném vyjádření namítl nepřípustnost ústavní

stížnosti, neboť stěžovatel, podle jeho názoru, nevyčerpal všechny

procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva

poskytuje. Dále namítl nedostatek procesní způsobilosti České obce

sokolské v tomto sporu, neboť, jak uvedl, původně byl nárok

uplatněn jménem Československé obce sokolské. Po konání III.

sjezdu Československé obce sokolské ve dnech 30. - 31. 1. 1993

nelze práva a úkony založené touto organizací považovat za úkony

nyní uskutečňované Českou obcí sokolskou. Na straně stěžovatele

nedošlo toliko ke změně názvu právnické osoby, ale i k zásadním

organizačním, kompetenčním a právním změnám na straně původního

žalobce. Změna názvu občanského sdružení není důkazem o stavu

zachování či přechodu práv. Je podle něj zcela nepochybné, že

právní pozice Československé obce sokolské, jako celofederální

tělovýchovné organizace od roku 1990 s federálními kompetencemi,

se týkaly všech subjektů v Čechách, na Moravě i na Slovensku a že

ze všech jednot a žup i na Slovensku byly tvořeny zastupitelské

orgány Československé obce sokolské nezávisle na tom, že v rámci

stanov této organizace působil samostatný právní subjekt s názvem

Ústredie Československej obce sokolskej na Slovensku. Tento

subjekt měl pouze pravomoc organizačně řídící, rozhodující

kompetence však svědčily federálním orgánům ČOS, kde měli zástupci

ze Slovenska své zastoupení. Z usnesení III. sjezdu ČOS pak, podle

jeho názoru, nevyplývá přechod práv a závazků původně uplatněných

výlučně jménem Československé obce sokolské na nynější Českou obec

sokolskou, která není právně totožná s Československou obcí

sokolskou. Za těchto okolností je podle něj sporné, zda ústavní

stížnost je vůbec Ústavním soudem projednatelná. Pokud jde o věc

samu, poukázal na to, že v řízení bylo nesporně prokázáno, že

sokolovna č.p. 25 v H.B. byla vybudována v letech 1985 až 1988,

a ke dni 31. 3. 1948 tedy neexistovala. Původní sokolovna měla

zcela odlišný stavební charakter, jednalo se o celodřevěnou

budovu, která byla demolicí odstraněna a místo ní byla vybudována

nová stavba, která je zděná, obvodové zdivo stojí na nových

základech, které v půdorysu neodpovídají původním rozměrům

odstraněné stavby. Tvrzení, že je nutno vycházet z ustanovení, že

se majetková práva navracejí ve stavu ke dni uzavření příslušné

dohody nelze akceptovat, neboť toto se týká pouze těch staveb,

které existovaly ke dni 31. 3. 1948. Kromě uvedeného pak tento

vedlejší účastník dále namítá, že nemovitosti, které byly

předmětem sporu, byly právně pořízeny jedině a výlučně jménem

Tělovýchovné jednoty Sokol, a to bez jakékoliv majetkové či jiné

účasti ČOS a bez jakéhokoliv zápisu o právním zatížení těchto

nemovitostí ve prospěch ČOS, byly ke dni 31. 3. 1948 ve výlučném

vlastnictví Tělovýchovné jednoty Sokol. Ustanovení § 2 zákona č.

173/1990 Sb., ve znění novel, sice ČOS také deklaruje jako jednu

z mnohých tzv. oprávněných osob k podání výzvy na uzavření dohody

o navrácení majetku, ale nikoliv zástupně, tedy za jiné případně

oprávněné osoby, a to jenom z důvodů, že tyto jiné oprávněné osoby

neobnovily svoji původní činnost, resp. právní existenci. Kromě

toho zákon č. 173/1990 Sb. pro případ splnění všech svých

náležitostí stojí na principu navrácení majetku formou uzavření

dohody, a nikoliv tedy na principu vydání majetku, přitom žaloba

stěžovatele i její petit stojí právě chybně na principu

reivindikačním. Vedlejší účastník odmítá tezi, že zákon č.

173/1990 Sb. údajně deklaruje navrácení majetkových práv ze

zákona. Zákon podle něj předpokládá uzavření dohody, resp. při

odmítnutí dohodu uzavřít, vydání takového rozhodnutí, které

nahradí vůli odpůrce. Z uvedených důvodů je tedy původně podaná

žaloba zjevným a současně procesně neodstranitelným omylem, a to

jak v prezentaci žaloby i údajně sporné majetkové sestavy, tak

i ve znění petitu a takto vadně podané žalobě nelze právně

dovoleným způsobem vyhovět. Vedlejší účastník má za to, že pokud

vůbec rozhodnutím soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva

na vlastnictví, pak bylo porušeno vůči vedlejším účastníkům, neboť

těmito rozhodnutími v části týkající se pozemků, byl zbaven

majetku ten, kdo majetek vlastnil, reálně užíval a zhodnocoval jej

ve prospěch stěžovatele, který zcela nesporně nikdy vlastníkem

tohoto majetku nebyl. V další části svého vyjádření se pak tento

vedlejší účastník vyjadřuje k právnímu postavení tělovýchovných

spolků i jejich historickému vývoji, z nichž pak dovozuje, že

Tělovýchovná jednota ZD H.B. je rovněž znovu vzniklou dobrovolnou

organizací ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb., a proto jí byl podle

uvedeného zákona předán ten majetek, který tato organizace

vlastnila k 31. 3. 1948. Tato jednota, podle jeho názoru,

prokázala svoji kontinuitu s původní Tělocvičnou jednotou Sokol

H.B., když nikdy nedošlo k jejímu zániku ani k faktickému odnětí

majetkových práv, konkrétně práva držby, užívání i práva

dispozičního. O zániku spolku nebyl předložen žádný důkaz

a z kroniky vyplývá, že došlo pouze ke změně názvu organizace při

zachování shodné členské základny, poslání a činnosti organizace.

Je tedy, podle názoru vedlejšího účastníka, nesporné, že odnětí

majetku této tělovýchovné jednotě je v rozporu s dobrými mravy

a také se smyslem zákona č. 173/1990 Sb., když majetek byl

rozhodnutím soudu předán ve prospěch někoho, kdo zjevně nikdy

nebyl jeho vlastníkem ani uživatelem a k jehož činnosti nikdy

nesloužil. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta,

a pokud by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený

rozsudek zrušil, mělo by tak být učiněno z důvodu nedostatku

aktivní legitimace na straně stěžovatele a z důvodu nesprávného

právního posouzení věci obecnými soudy.

Další vedlejší účastník Tělovýchovná jednota ZD H.B. ve svém

písemném vyjádření v podstatě poukazuje na správné rozhodnutí

obecných soudů, týkající se sokolovny. Výrok soudu o zamítnutí

návrhu na její vydání stěžovateli odpovídá provedenému dokazování,

z něhož plyne, že tato stavba k rozhodnému datu 31. 3. 1948

neexistovala. Shodně s ČSTV i tento vedlejší účastník poukazuje na

to, že je samostatnou organizací, registrovanou u Ministerstva

vnitra ČR, která se považuje za znovu vzniklou dobrovolnou

organizaci ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb. Zároveň však v závěru

písemného vyjádření uvádí, že původní Tělovýchovná jednota Sokol

H.B. nikdy nezanikla, došlo pouze k změně názvu a i tento vedlejší

účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud se především věcí zabýval z hlediska ust. § 43

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Druhý vedlejší

účastník vznesl námitku nepřípustnosti ústavní stížnosti, neboť,

podle jeho názoru, nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky

k ochraně práva stěžovatele. Výslovně však neuvedl, který procesní

prostředek měl být stěžovatelem vyčerpán. Vzhledem k tomu, že

stížnost napadá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové

a tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně,

bylo by možno podat proti stížností napadenému rozsudku dovolání

pouze z důvodů uvedených v ust. § 237 o.s.ř. Žádnou z vad

uvedených v ust. § 237 o.s.ř. však řízení před soudy obou stupňů

netrpělo, obnova řízení se pro účely řízení před Ústavním soudem

za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu ust. § 75 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb. nepovažuje, a proto námitka nepřípustnosti

ústavní stížnosti není důvodná.

Další námitka druhého vedlejšího účastníka, kterou se Ústavní

soud v tomto stadiu řízení zabýval, spočívala v podstatě v tom, že

stěžovatele nelze považovat za oprávněného k podání této ústavní

stížnosti, když původně byl nárok na navrácení majetku, a to

i v soudním řízení, uplatňován Československou obcí sokolskou,

přitom tato organizace, podle mínění vedlejšího účastníka, není

právně totožná se stěžovatelem - Českou obcí sokolskou. Ani tato

námitka však není důvodná. V tomto směru je třeba vycházet

z právní úpravy provedené zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování

občanů, ve znění pozdějších předpisů (zák. č. 300/1990 Sb.,

513/1991 Sb. a 68/1993 Sb.), podle které jsou občanská sdružení

právnickými osobami (§ 2 odst. 2), vznikají registrací (§ 6 odst.

1), kterou k návrhu ve stanoveném řízení provádí Ministerstvo

vnitra ČR (§ 7), které také bere na vědomí změnu stanov sdružení

(§ 11 odst. 3), není-li ovšem dán důvod k postupu podle odst.

2 § 11, jenž může vést až k rozpuštění sdružení. V souzené věci

bylo pak zjištěno z potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 17.

6. 1993, jakož i ze Změn a doplňků stanov Československé obce

sokolské, které Ministerstvo vnitra ČR vzalo na vědomí dne 16. 2.

1993, že v souvislosti se změnou státoprávního uspořádání byla na

III. sjezdu Československé obce sokolské, konaném ve dnech 30.

a 31. ledna 1993, provedena změna stanov Československé obce

sokolské, na základě které byl změněn název tohoto občanského

sdružení, zařazeného do registru občanských sdružení ČR pod čj.

VSP/1-1311/90-R již dne 18. 6. 1990, na "Českou obec

sokolskou". Jestliže tedy, jak plyne z uvedených zjištění, vzalo

Ministerstvo vnitra ČR změnu stanov původního občanského sdružení

na vědomí podle ust. § 11 odst. 3 zák. č. 83/1990 Sb., v platném

znění, není důvodu, s přihlédnutím k té skutečnosti, že předmětem

návrhu na navrácení majetku je majetek ležící na území České

republiky, pochybovat o tom, že stěžovatel - Česká obec sokolská

- je subjektem oprávněným k podání této ústavní stížnosti. Nebylo

proto možno ústavní stížnost ani z důvodu uvedeného pod písm. d)

odst. 1 § 43 zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout. Vzhledem k tomu, že

nebyly shledány ani žádné další důvody pro odmítnutí ústavní

stížnosti, zabýval se Ústavní soud věcí samou, posuzoval tedy, zda

a které ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno.

Stěžovatel sám je toho názoru, že stížností napadeným

rozsudkem, pokud jím byl zamítnut jeho návrh na vydání sokolovny

č.p. 25 v H.B ., bylo porušeno právo zakotvené v čl. ll

odst. 1 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod, podle

kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech

vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K zásahu do tohoto

ústavně zaručeného práva, podle jeho názoru, došlo postupem soudu,

který neučinil správná skutková zjištění, když nevyhověl jeho

návrhu na doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru

stavebnictví, a který také věc nesprávně posoudil, když nevzal

v úvahu ust. § 4 zákona 232/1991 Sb., v platném znění, podle něhož

se majetková práva navracejí ve stavu ke dni uzavření příslušné

dohody, případně ke dni vydání soudního rozhodnutí.

Především je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již vyslovil

ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům

obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují

v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat. Zabýval se proto věcí nejprve a především z hlediska

dodržení práva na soudní ochranu v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod upraveného, i když stěžovatel výslovně porušení

tohoto práva nenamítal.

Pro posouzení důvodnosti návrhu stěžovatele na vydání

sokolovny č.p. 25 v H.B. v řízení před obecnými soudy bylo třeba,

kromě jiného, také objasnit otázku, zda výsledkem stavebních

prací, týkajících se objektu sporné sokolovny v letech 1985

- 1988, byla rekonstrukce nemovitosti (jejímž vlastníkem ke dni

31. 3. 1948 byla nepochybně Tělocvičná jednota Sokol H.B. a nebo

zda došlo k vytvoření věci nové. Jak je patrno z obsahu spisu

Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 133/92, který si Ústavní

soud vyžádal, se oba soudy touto otázkou zabývaly. V řízení před

soudem I. stupně byly v tomto směru provedeny důkazy výslechem

svědků, projektovou dokumentací stavby a rozhodnutími příslušných

správních orgánů - stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím,

které vycházely z označení celé stavební akce jako rekonstrukce.

I při existenci těchto rozhodnutí výslovně se zmiňujících

o rekonstrukci je však třeba připustit, že výsledkem stavební

aktivity mohlo být i vytvoření věci nové. Pokud totiž v průběhu

soudního řízení vedlejší účastník uvedl, že označení celé stavební

akce jako rekonstrukce bylo účelové, s ohledem na její finanční

zajištění, bylo třeba soudem ověřit, zda údaj o rekonstrukci je

v souladu se skutečným stavem věci. Tímto postupem soud nijak

nezasáhl do kompetence stavebního úřadu. Z rozhodnutí správních

orgánů je třeba ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř.

vycházet, a to ze stavebního povolení v tom směru, že šlo

o stavební činnost, ze stavebně právního hlediska přípustnou

a z kolaudačního rozhodnutí pak v tom směru, že tímto rozhodnutím

byl stvrzen soulad stavebních prací se schválenou stavební

dokumentací a povoleno užívání stavby k určenému účelu. V tomto

smyslu je dána vázanost, resp. povinnost, soudu vycházet

z předložených správních rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení

občanského soudního řádu. Posouzení otázky vzniku nové věci, resp.

zániku věci původní, je však otázkou, kterou musí

v občanskoprávním řízení vyřešit soud sám. Posouzení této otázky

je pak posouzením otázky právní, při níž může, ale také nemusí,

být využito znaleckého posudku.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení

povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň však je

v tomto ustanovení uvedeno, že je to soud, který rozhoduje o tom,

který z navržených důkazů provede. Ten pak také podle své úvahy ve

smyslu § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí, a to každý z nich jednotlivě

a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě

přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co

uvedli účastníci. V daném případě pak, jak je patrno z obsahu

shora označeného spisu, stěžovatel, s odvoláním na označení celé

akce jako rekonstrukce, sice v průběhu řízení navrhl provedení

důkazu znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, přitom však

výslovně nezpochybňoval tvrzení protistrany o tom, že z původní

sokolovny zůstaly zachovány pouze základy a část štítové zdi. Tato

skutečnost byla soudem zjištěna ze shodných výpovědí tří slyšených

svědků, z nichž jeden vykonával na stavbě funkci stavebního dozoru

a dále z projektové dokumentace. Tato projektová dokumentace,

kterou je třeba nepochybně považovat za objektivní důkaz, sice

nese ve svém označení rovněž název rekonstrukce, ve své obsahové

části, s níž se Ústavní soud rovněž seznámil, však opakovaně na

několika místech uvádí, že stará tělocvična byla stržena až na

základy a likvidována. Pokud tedy oba soudy vycházely po

zhodnocení provedených důkazů ze zjištění, že ze staré sokolovny,

jejímž vlastníkem byla Tělocvičná jednota H.B., zůstaly před

započetím stavebních prací v roce 1985 pouze základy a část

štítové zdi, tedy v podstatě ze zjištění, že při stržení původní

sokolovny již nebylo patrno dřívější řešení prvního nadzemního

podlaží (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo

95/92, ze dne 31. 1. l994), mohly, za situace, kdy stěžovatel

výslovně netvrdil, že by tomu bylo jinak, učinit závěr o tom, že

původní stavba zanikla a přestala být věcí v právním slova smyslu

a že tedy stavební činností vznikla nová věc, aniž by musel

nařizovat důkaz znaleckým posudkem. Obecné soudy tedy postupovaly

v souladu s ust. § 120 i § 132 o.s.ř., která jsou ustanoveními,

upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci

provedených, do kterých se promítají principy upravené v článcích

36 odst. 1 a 37 odst. 3 hlavy páté Listiny základních práv

a svobod, a Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by v řízení

před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků nebo, že by

proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Jestliže pak obecný soud tímto způsobem, v němž nebylo shledáno

porušení práva na soudní ochranu, dospěl k závěru, že sokolovna,

jejíhož vydání se stěžovatel domáhal, není toutéž věcí, která ke

dni 31. 3. 1948 patřila Tělocvičné jednotě H. B., nebylo

pak možno přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by stížností

napadeným rozsudkem bylo porušeno právo zakotvené v čl. ll odst.

1 Listiny základních práv a svobod. Majetková práva k věcem podle

zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, se sice oprávněným

osobám, s ohledem na ust. § 4 zákona č. 232/1991 Sb., v platném

znění, navrací ve stavu ke dni uzavření dohody, tedy bez ohledu na

jejich zhodnocení či znehodnocení, musí však jít o majetková práva

k věcem existujícím ke dni 31. 3. 1948. Tak tomu však v dané

případě nebylo, když sokolovna, původně vlastnicky patřící

Tělocvičné jednotě v H.B., ke dni uplatnění nároku podle § 2 zák.

č. 173/1990 Sb. již jako věc neexistovala.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl

(§ 82 odst. l zák. č. 182/1993 Sb.).

Přesto, že v této věci nebylo možno ústavní stížnosti

stěžovatele vyhovět z důvodů výše uvedených, nemá Ústavní soud ČR

pochybnosti o tom, že Československou obec sokolskou je třeba,

v případech, kdy tělocvičné jednoty Sokol v místech svoji činnost

neobnovily, považovat za oprávněnou organizaci ve smyslu

ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, s ohledem

na dikci uvedeného ustanovení a také s přihlédnutím k důvodové

zprávě k zákonu č. 247/1991 Sb. Tedy i v tomto směru se Ústavní

soud ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Hradci Králové.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu

se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru