Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 16/02Nález ÚS ze dne 28.03.2002Dodržování zásad řádného zákonného procesu při rozhodování o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/25 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.16.02
Datum vyhlášení04.04.2002
Datum podání09.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 134 odst.2, § 2 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 16/02 ze dne 28. 3. 2002

N 42/25 SbNU 335

Dodržování zásad řádného zákonného procesu při rozhodování o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti C.

T., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10.

2001, sp. zn. 9 Nt 716/01, a proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001, za účasti

Obvodního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků

řízení, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001, sp.

zn. 9 Nt 716/01, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne

6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující formální

předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelka brojí proti

shora označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť se jimi cítí být

dotčena na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích

z čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). V postupu obecných soudů spatřuje

též porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva").

Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 vzal

stěžovatelku do vazby, neboť dospěl k závěru o existenci vazebních

důvodů ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu

(dále jen "tr. řád"). Městský soud v Praze shora označeným

usnesením toto usnesení soudu I. stupně jako věcně správné

potvrdil.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 Nt 716/2001,

který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že stěžovatelce

bylo dne 4. 10. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin podvodu

podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterého se měla

dopustit společně s obviněným V. J. a H. J. M. W. a dalšími

neztotožněnými spolupachateli v době od 16. 5. 2000 do 10. 11.

2000 tím, že pod záminkou investování a zhodnocování finančních

prostředků na londýnské burze firmou Q. prostřednictvím

zprostředkovatelské firmy C., s.r.o., nejméně od 24 poškozených

vylákali finanční částky ve výši nejméně 8,899.250,- Kč; tyto

částky byly poškozenými složeny na účet společnosti QFL u Erste

bank Praha a obvinění J. a W. je z účtu vybírali, pro poškozené

vystavovali fiktivní doklady o probíhajících burzovních operacích

a zhodnocování vkladů, ačkoliv ve skutečnosti firma QFL na burze

neobchodovala ani k tomu neměla oprávnění. Dne 5. 10. 2001

v 10,45 hod. byla stěžovatelka podle § 75 tr. řádu zadržena. Dne

6. 10. 2001 v 9,00 hod. byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručen

návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze

na vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1

písm. a), b), odst. 2 trestního řádu. Dne 7. 10. 2001 v 00,30 hod.

byla stěžovatelka vyslechnuta soudcem Obvodního soudu pro Prahu

1 a bylo jí vyhlášeno usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jejím vzetí

do vazby z důvodů shodných s návrhem státního zástupce s tím, že

vazba počíná dnem 5. 10. 2001 od 10,45 hod. Proti tomuto usnesení

podala stěžovatelka stížnost, stížnost podali rovněž její rodiče

a sestra. Městský soud v Praze pak usnesením shora označeným

všechny stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako

nedůvodné zamítl. Vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 odst.

1 písm. a) tr. řádu odůvodnil soud I. stupně v podstatě tím, že

stěžovatelka se necítí být vinna, hrozí jí vysoký nepodmíněný

trest odnětí svobody a ke skutku mělo dojít v době od 16. 5. 2000

do 10. 11. 2000 a zadržena byla až 5. 10. 2001. Odvolací soud pak

ve svém rozhodnutí rozvedl skutková zjištění vztahující se

k jednání, které je ve sdělení obvinění kvalifikováno jako trestný

čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona

a zdůraznil závažnost stíhané trestné činnosti a podíl

stěžovatelky na této činnosti. Vazební důvod podle § 67 odst. 1

písm. b) tr. řádu byl soudem I. stupně v podstatě odůvodněn tak,

že trestní řízení je na samém počátku, bude nutno provést

konfrontace a všichni poškození nebyli dosud ztotožněni.

V rozhodnutí odvolacího soudu je pak konstatováno, že předmětem

vyšetřování je několik osob, které jsou vzájemně propojeny

(současně se však konstatuje, že vedle obviněné jsou

4 spoluobvinění stíháni vazebně), očekává se provedení

konfrontací, výslechy dalších svědků a je nezbytné obstarat

listinné důkazy důležité pro trestní řízení. Obě napadená

rozhodnutí pak obsahují citaci textů příslušných zákonných důvodů

vazby.

Proti citovaným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost

stěžovatelky, která je považuje za nezákonná a ve svých důsledcích

i za protiústavní, neboť - jak uvádí - jejich odůvodnění svědčí

o naprostém formalizmu při hodnocení relevantních skutečností

a absenci jakýchkoliv konkrétních skutečností odůvodňujících

rozhodnutí o vazbě. Její výhrady poukazují zejména na to, že

rozhodnutí neobsahují odkaz na nějaké konkrétní okolnosti, jména

potenciálních svědků či jiných osob, které by měly být

ovlivňovány, ani jakoukoliv indicii o tom, že by se měla trestnímu

řízení vyhýbat. Sumárně lze dle jejího názoru říci, že takovýmto

univerzálním odůvodněním lze vzít do vazby kohokoliv. Postačí,

pokud mu bude před tím sděleno dostatečně závažné obvinění ze

spáchání trestného činu.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že o jejím vzetí do vazby

rozhodoval soudce 7. 10. 2001 v 00,30 hod. ve Fakultní nemocnici

Královské Vinohrady, přičemž v době rozhodování soudu byla vážně

indisponována. Podle lékařské zprávy byla převezena do nemocnice

ve 22,30 hod., trpěla značnými bolestmi a při vyšetřování

několikrát zkolabovala. Lékařská zpráva končí konstatováním, že

pro kolapsový stav a nemožnost vyloučit závažnější etiologii než

renální koliku byla doporučena hospitalizace. Dle přesvědčení

stěžovatelky nic nebránilo soudci, aby o tom, že bude rozhodovat

o vazbě, informoval obhájce, což neučinil, a termín rozhodnutí

určil např. na 8,00 hod. dne 7. 10. 2001. Vůbec potom nechápe,

proč poté, co byla pro akutní bolesti převezena z cely předběžného

zadržení do uvedené nemocnice, muselo být zmíněné rozhodnutí

učiněno právě v 00,30 hod. Má za to, že nelze za spravedlivý

a lidsky důstojný považovat rozhodovací proces soudu, který se

odbývá v tuto dobu v nemocničním pokoji u lůžka ležícího

obviněného, napojeného na infúzi a po obdržení léků proti

bolestem, bez přítomnosti obhájce, toliko za přítomnosti soudce

a policejního orgánu.

Stěžovatelka konečně uvádí, že po tomto rozhodnutí o vzetí do

vazby byla převezena do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde

strávila více než jeden měsíc. Ze zprávy vězeňské služby ze dne

25. 1. 2001 lze potom dovodit, že pro blíže nespecifikovaný zánět

a bolesti v pravé ledvině. Z řečeného plyne, že byla nucena

podstoupit soudní řízení v době, kdy byla evidentně ve stavu,

který je běžně považován za pracovní neschopnost, a nepochybně

i v době, kdy trpěla značnými bolestmi a byla tomu odpovídajícím

způsobem léčena, mimo jiné i léky tlumícími bolest. Soudu tato

skutečnost byla dobře známa, což lze dovodit i z toho, že

v protokole o jednání je výslovně uvedeno, že "obviněná vzhledem

ke svému zdravotnímu stavu nemůže protokol podepsat". Takový

postup je dle přesvědčení stěžovatelky sice formálně na hranici

zákona, ale jeho výsledkem je zjevně postup, který je v rozporu

s lidskými právy. Z těchto, jakož i dalších důvodů, se potom

domáhá toho, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

K výzvě Ústavního soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti,

účastník řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 - sdělil, že se

k jejímu obsahu nebude vyjadřovat, neboť se plně ztotožňuje

s názorem Městského soudu v Praze, obsaženým v usnesení ze dne 6.

11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001. Na námitky v ústavní stížnosti

vznesené žádným způsobem nereagoval a aniž by se k nim vyjádřil co

do tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv, k věci

samé pouze uvedl, že obhájce stěžovatelky byl o všech úkonech

soudu řádně a včas informován.

Toto konstatování posléze zpochybnil právní zástupce

stěžovatelky, reagující na sdělení obvodního soudu přípisem ze dne

14. 2. 2002, ve kterém poukázal na obsah protokolu o rozhodování

soudu o vazbě, v němž je uvedeno, že vzhledem k naléhavosti

případu a noční hodině nebylo možné zajistit obhájce k tomuto

výslechu. V příloze k tomuto sdělení právní zástupce stěžovatelky

doložil fotokopii dopisu místopředsedy Městského soudu v Praze ze

dne 25. 1. 2002, reagujícího na stížnost na postup soudce

Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci, sp. zn. 9 Nt 716/2001,

a přezkoumávajícího zmíněný postup z hledisek ustanovení § 23

odst. 2 a § 31 zákona č. 436/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č.

335/1991 Sb.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na rozhodovací

důvody v napadeném usnesení uvedené a zdůraznil, že důvody vazby

stěžovatelky v době rozhodování soudů obou stupňů byly dle jeho

názoru dány.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti, napadených

rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 Nt

716/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

V prvé řadě považuje Ústavní soud za nutné - jak již

opakovaně učinil ve své četné judikatuře - uvést, že obsahem

právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných

důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření

nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tudíž

představuje nezbytné omezení osobní svobody obviněného, u kterého

platí presumpce neviny, a to omezení, jež umožňuje orgánům činným

v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. Účelem

trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání

pachatele", účelem trestního řízení je i "fair" proces (srov.

nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, in: Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, sv. 2 - nález č. 46).

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi poukázal na

to, že rozhodnutí, jímž je osobní svoboda jednotlivce omezena,

není v souladu s ústavním pořádkem republiky, obsahuje-li jen

povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text

příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoliv odkazu na

konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů

založit. Soud rozhodující o uvalení vazby je tedy povinen

přezkoumatelným způsobem rozhodnutí odůvodnit (srov. rozhodnutí ve

věci, sp. zn. IV. ÚS 264/98, sp. zn. IV. ÚS 137/2000, in: Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; sv. 11, sv. 20 - nález č.

85, nález č. 174).

Těmto požadavkům však napadená usnesení nevyhovují, neboť

postrádají konstatování konkrétních skutečností, svědčících tomu.

že stěžovatelka si bude počínat tak, jak je uvedeno

v ustanoveních § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, ač návětí

k tomuto ustanovení stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby jen

tehdy, pokud tyto konkrétní skutečnosti byly zjištěny. Nelze sice

vyloučit, že existovaly signály nasvědčující tomu, že by

stěžovatelka mohla působit na dosud nevyslechnuté svědky,

eventuelně spoluobviněné (pokud by nebyli všichni rovněž ve

vazbě), popřípadě jinak mařit objasňování trestné činnosti, tyto

obavy však v napadených rozhodnutích soudů, ani v návrhu státního

zástupce na vzetí stěžovatelky do vazby konkretizovány nejsou.

Odůvodnění těchto rozhodnutí nesplňují podmínky kladené

ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu na obsah takových usnesení.

Útěková vazba je v podstatě odůvodněna pouze výší hrozícího trestu

(kterážto skutečnost sama o sobě jako důvod útěkové vazby není

dostačující - Rt 64/92), neboť skutečnost, že stěžovatelka byla

zadržena téměř po jednom roce po ukončení jednání, ve kterém je

spatřován trestný čin, jí nelze přičítat k tíži a nemůže tak

odůvodňovat obavu, že se bude trestnímu stíhání vyhýbat, neboť na

volbu okamžiku, kdy bude prověřování podezření z trestné činnosti

ukončeno a kdy bude realizováno trestní stíhání, neměla žádný

vliv. Naopak, jednání stěžovatelky, jak alespoň lze dovodit ze

spisového materiálu, kdy dne 4. 10. 2001 jí bylo sděleno obvinění

pro trestný čin podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona

a byla propuštěna na svobodu a dne 5. 10. 2001 se znovu dostavila

k vyšetřovateli, svědčí spíše pro závěr, že vyhýbat trestnímu

stíhání se nehodlala. K odůvodnění koluzní vazby pak rozhodně

nepostačuje konstatování, že se necítí být vinná a "snaží se na

úkor jiného vše bagatelizovat a sebe vyvinit" a že trestní řízení

je na samém počátku a bude nutno provádět určité specifikované

vyšetřovací úkony, neboť takovýto stav vyšetřování je v řadě

případů, kdy je zvažováno omezení osobní svobody obviněného. Je

třeba také dodat, že za maření nebo ztížení dosažení účelu

trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze

nikdy považovat jednání, jež je součástí práva obviněného na

obhajobu, neboť popírání viny je jeho neopomenutelným komponentem

(srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 148/97, in: Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 9 - nález č. 113).

Nepřehlédnutelné pochybení soudu I. stupně, které pominul

i soud stížnostní, spatřuje Ústavní soud i v porušení práva

stěžovatelky na obhajobu.

Jak již shora uvedeno, návrh státního zástupce na vzetí

stěžovatelky do vazby byl soudu I. stupně doručen dne 6. 10. 2001

v 9,00 hod., a ač lhůta stanovená v ustanovení § 77 odst. 2 tr.

řádu pro rozhodnutí soudce o zadržené osobě končila dne 7. 10.

2001 v 9,00 hod., provedl soudce tohoto soudu bez přítomnosti

obhájce výslech zadržené dne 7. 10. 2001 v 00,30 hod., kdy jí

rovněž vyhlásil usnesení podle § 68 tr. řádu, a to za stavu, kdy

stěžovatelka pro nepříznivý zdravotní stav byla hospitalizována

v nemocnici. Je třeba konstatovat, že důvod nutné obhajoby podle

§ 36 odst. 1 písm. a) tr. řádu vzniká vzetím obviněného do vazby,

u stěžovatelky však již v době zadržení podle § 75 tr. řádu

existoval důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. řádu,

neboť jí bylo již před zadržením sděleno obvinění pro trestný čin

podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona,

a stěžovatelka si také obhájce ještě před svým zadržením zvolila.

Obhájce tak byl oprávněn být přítomen při výslechu stěžovatelky

a soudce byl povinen obhájce o konání výslechu vyrozumět, pokud se

nejednalo o úkon, který nelze odložit. V protokole sepsaném

soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001 je uvedeno,

že "vzhledem k naléhavosti případu a k noční hodině nebylo možno

zajistit obhájce k tomuto výslechu". Toto konstatování je zřejmě

nesprávně protokolováno jako součást výpovědi obviněné, neboť lze

důvodně pochybovat, že by to takto formulovala sama obviněná,

stejně jako další konstatování, týkající se jejího zdravotního

stavu a postupu ošetřujícího lékaře. V protokole naopak není

uvedeno, zda stěžovatelka byla poučena, že podle § 77 odst. 2 tr.

řádu má právo požádat o účast obhájce u výslechu, nehledě na

skutečnost, že u ní již v době zadržení byl dán důvod nutné

obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. řádu. Není pochyb o tom, že

soudce soudu I. stupně o konání výslechu zadržené stěžovatelky

obhájce neinformoval (ač ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

tvrdí opak), a tím obhájci neumožnil účast při výslechu a to navíc

za situace, kdy stěžovatelka byla výrazně zdravotně indisponována,

jak plyne z konstatování v protokolu ze dne 7. 10. 2001, v němž se

uvádí, že "obviněná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže

protokol podepsat". Nic přitom nebránilo tomu, aby výslech

stěžovatelky byl proveden až v ranních hodinách dne 7. 10. 2001

(24 hodinová lhůta končila v 9,00 hod.), kdy by bylo možno

zajistit účast obhájce a bylo také možno předpokládat, že i stav

stěžovatelky se zlepší. Nebyla-li schopna se ani podepsat, lze

opodstatněně dovozovat, že nebyla schopna výslechu v nočních

hodinách, v podstatě bezprostředně po převozu do nemocnice a po

absolvování vyšetření, a to nejen vzhledem ke zdravotnímu stavu,

ale i v důsledku aplikovaných léků (viz lékařská zpráva na č. l.

7 připojeného spisu). Ústavní soud tak uzavírá, že pro postup

soudce soudu I. stupně při rozhodování o vzetí zadržené do vazby

v uvedené době nebylo důvodu, neboť nebezpečí z prodlení nehrozilo

a noční výslech stěžovatelky bez přítomnosti obhájce v době, kdy

byla zbavena osobní svobody a ve špatném zdravotním stavu, je

třeba považovat za omezení práva stěžovatelky na obhajobu.

V daném vazebním řízení tak obecné soudy nedostály jak

požadavkům kladeným na rozhodnutí dle § 134 odst. 2 tr. řádu co do

jeho přezkoumatelnosti z hledisek uvedených v procesním předpisu,

jakož ani postulátům kladeným na garance obviněného na obhajobu,

přičemž je nerozhodné, s jakým konečným efektem by toto právo bylo

uskutečněno, neboť je třeba dát obviněnému objektivní možnost

k realizaci tohoto zákonného a ústavního práva. V této souvislost

Ústavní soud zdůrazňuje, že účel trestního řízení, jímž je sice

nade vší pochybnost především snaha náležitě zjistit trestné činy

a podle zákona jejich pachatele spravedlivě potrestat (§ 1 odst.

1 tr. řádu), nemůže být v právním státě nadřazen zásadě řádného

zákonného procesu, z čehož plyne, že nelze tohoto účelu dosahovat

za cenu porušení procesních předpisů, a to již vůbec ne těch

kterých ustanovení, majících zajistit obviněnému možnost účinně se

hájit, s čímž souvisí i zásada zdrženlivosti (přiměřenosti),

v souladu s níž ani do práv osob důvodně podezřelých by nemělo být

zasahováno více, než je nezbytně nutné (§ 2 odst. 4 tr. řádu).

Pro kumulaci takto shora označených pochybení obecných soudů,

tj. ústavně nekonformní postup v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, a pro

porušení čl. 8 odst. 1 ve spojení s odst. 2 a odst. 5, čl. 36

odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 1

písm. c) a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy, jakož

v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR, Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.

11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001, a jemu předcházející usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001, sp. zn. 9Nt

716/01, z důvodů procesní ekonomie, když zmíněná pochybení - jak

na ně bylo shora poukázáno - byla založena již a především

v rozhodování prvoinstančního soudu, zrušil [§ 82 odst. 1, odst.

2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru