Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1597/07 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
daň/nedoplatek
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1597.07.1
Datum podání25.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1597/07 ze dne 26. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 č.j. 7 Afs 94/2006-99, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2005 č.j. 10 Ca 146/2005-48 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2005 č.j. 8366/110/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "finanční ředitelství") zamítlo stěžovatelčino odvolání směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 7. 6. 2004 č. 1040000388, č.j. 78421/04/110916/5280, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 101.364 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 v právní věci stěžovatelky v postavení žalobkyně proti finančnímu ředitelství v postavení žalovaného, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2005, zamítl žalobu stěžovatelky a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 26. 4. 2007 zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti napadanému rozsudku krajského soudu a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka se domnívala, že vydáním napadaných rozhodnutí orgány veřejné moci byla zasažena její ústavně zaručená práva, právo vlastnické a právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka přednesla výhrady stran procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily orgány veřejné moci. V tomto směru stěžovatelka především namítala, že orgány veřejné moci činily své skutkové a právní závěry na podkladě důkazů zprávou Finančního úřadu Ostrava I ze dne 18. 10. 2004, zprávami Raiffeisenbank, a. s., ze dnů 3. 9. 2004 a 15. 11. 2004, resp. na podkladě k těmto přiložených dokumentů, ač tyto vykazují nesoulad s důkazy výpovědí Ing. S. a listinou označenou Odstoupení od Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2003 (dále jen "smlouva"), datovanou dnem 5. 12. 2003 (dále jen "listina o odstoupení od smlouvy"). Podle přesvědčení stěžovatelky bylo na orgánech veřejné moci, aby po komplexním posouzení obstaraných důkazů upřednostnily důkazy výpovědí Ing. S. a listinou o odstoupení od smlouvy a z těchto ve svých závěrech vycházely. Pokud takto orgány veřejné moci nepostupovaly a uzavřely, že odstoupení od smlouvy provedené manželem stěžovatelky je nutno považovat za neprokázané, stalo se tak důsledkem zjevně vadného hodnocení důkazů orgány veřejné moci. Takto předestřenou argumentaci stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Do své ústavní stížnosti stěžovatelka dále obsáhla výtky vůči odůvodněním napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, z nichž dle stanoviska stěžovatelky nelze nikterak zjistit, zda se orgány veřejné moci důkazy výpovědí Ing. S. a listinou o odstoupení od smlouvy zabývaly, jakým způsobem orgány veřejné moci tyto hodnotily a z jakých příčin orgány veřejné moci k těmto nepřihlížely při přijímání svých skutkových a právních závěrů. Napadaná rozhodnutí orgánů veřejné moci tak stěžovatelka označila za nepřezkoumatelná.

Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 146/2005 a příslušnou spisovou dokumentaci správce daně. Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou konstatována v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám stěžovatelky stran procesu dokazování před orgány veřejné moci považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci daňových orgánů či obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup orgánů veřejné moci nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry orgánů veřejné moci a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatelky tak nelze vnímat než jako pouhý projev jejího nesouhlasu s napadanými rozhodnutími orgánů veřejné moci, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Má-li stěžovatelka za to, že orgány veřejné moci vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že manžel stěžovatelky odstoupil od smlouvy pouze formálně, kdy listina o odstoupení od smlouvy byla vyhotovena účelově, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě daňových orgánů, aby hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, resp. právě obecných soudů, aby hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Orgány veřejné moci tak v právní záležitosti stěžovatelky při šetření těchto zásad učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích orgány veřejné moci podrobily zkoumání otázku tvrzeného odstoupení od smlouvy manželem stěžovatelky. V rozhodnutí ze dne 3. 6. 2005 finanční ředitelství vyjmenovalo důkazy a vyložilo důvody, na jejichž podkladě usoudilo, že listina o odstoupení od smlouvy je nevěrohodná a účelová (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, zejm. č.l. 32), přičemž v rámci tohoto finanční ředitelství věnovalo patřičnou pozornost také stěžovatelkou akcentovaným důkazům výpovědí Ing. S. a listinou o odstoupení od smlouvy (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, zejm. č.l. 31-33). K žalobě stěžovatelky a k její následné kasační stížnosti se pak krajský a Nejvyšší správní soud v napadaných rozsudcích vypořádaly se stěžovatelčinými žalobními a stížnostními námitkami, tyto ovšem neměly za opodstatněné, neboť ve shodě s finančním ředitelstvím dospěly k závěrům, že listina o odstoupení od smlouvy ke dni 3. 6. 2004 neexistovala (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, č.l. 61), že listina o odstoupení od smlouvy je pouze formální a byla vyhotovena účelově (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, č.l. 62), že je odůvodněn závěr krajského soudu o neprokázání odstoupení od smlouvy manželem stěžovatelky (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, č.l. 103). Na takto předestřeném postupu orgánů veřejné moci, kdy hodnocení důkazů těmito nenese vadu způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatelky garantovaných jí Listinou či Úmluvou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.

Ústavní soud nemůže přisvědčit těm námitkám stěžovatelky, jimiž ona zpochybňuje řádnost odůvodnění napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, jelikož Ústavní soud nezjistil ničeho, co by bylo možno odůvodněním napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci v rovině ústavněprávní vytknout. Krajský a Nejvyšší správní soud odůvodnily napadané rozsudky v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, současně se ve svých rozhodnutích neopomněly vypořádat s výhradami předkládanými stěžovatelkou v rámci jí uplatněných opravných prostředků. Odůvodnění napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci lze považovat za logická, srozumitelná, přesvědčivá a ústavně konformní, ani v tomto směru tedy nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. K dílčím výtkám stěžovatelky ve vztahu k odůvodněním napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavní soud doplňuje, že z napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci zřejmě plyne, že orgány veřejné moci se důkazy výpovědí Ing. S. a listinou o odstoupení od smlouvy zabývaly (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, zejm. č.l. 26-27, č.l. 29-30, č.l. 32-33, č.l. 54, č.l. 60-62, č.l. 102-103), stejně tak se z odůvodnění napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci bez pochybností podává, jakým způsobem orgány veřejné moci tyto důkazy hodnotily (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, zejm. č.l. 31-33, č.l. 60-62, č.l. 102-103). S ohledem na hodnocení důkazů výpovědí Ing. S. a listinou o odstoupení od smlouvy ze strany orgánů veřejné moci jako důkazů nevěrohodných (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, č.l. 32, č.l. 33), účelově vyhotovených (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, č.l. 32, č.l. 62), rozporujících zjištění učiněná orgány veřejné moci z ostatních ve věci provedených důkazů (spis sp. zn. 10 Ca 146/2005, č.l. 102-103), pak není nesnadné vyvodit, z jakých příčin orgány veřejné moci k těmto důkazům nepřihlížely při přijímání svých skutkových a právních závěrů. Pochybnosti, jak je ve své ústavní stížnosti naznačuje stěžovatelka, tedy odůvodnění napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, jež Ústavní soud má za přezkoumatelná, nepůsobí.

Ústavnímu soudu tedy při uvážení výše uvedeného nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Součást napadaných rozsudků krajského a Nejvyššího správního soudu tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru