Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1596/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1596.17.1
Datum podání22.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 56 odst.1

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1596/17 ze dne 26. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Tošovský s.r.o., se sídlem Nová Ves 20, Voděrady, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 4021/2016-457, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 č. j. 21 Co 104/2016-422 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2015 č. j. 18 C 606/2007-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů při rozhodování o jejích nárocích na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a také v důsledku přepjatého formalismu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky, přestože napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu závisela na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala po České republice - Ministerstvu životního prostředí zaplacení částky 339 197 650 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006), která ji měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů ochrany přírody a krajiny. Ten měl podle stěžovatelky spočívat v tom, že přestože na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Duchcově dne 24. 7. 1997 č. j. VŽP138/330/97-Mr (a následně prodlouženým týmž stavebním úřadem rozhodnutími ze dne 20. 7. 1999 č. j. VŽP 648/330/99/Kv a ze dne 26. 7. 2001 č. j. VŽP597/330/01/Kv), pro stavbu farmy větrných elektráren a pro stavbu přípojky, zahájila investiční výstavbu, rozhodnutím ze dne 20. 3. 2003 č. j. 4/OP/2132/03/Mo Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ústí nad Labem (dále též "inspekce"), vydala předběžné opatření, kterým podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, uložila stěžovatelce povinnost zdržet se stavební činnosti do doby, než bude ve věci pravomocně rozhodnuto. S ohledem na možný zásah do vývoje zvláště chráněného druhu tetřívka obecného inspekce následně rozhodnutím ze dne 21. 7. 2003 č. j. 4/OP/5561/03/Mo stěžovatelce podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), zakázala jakoukoliv další stavební činnost na dotčených pozemcích, a to do doby vydání výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů živočichů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Na nutnost udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. byl přitom stavební úřad upozorněn den po vydání stavebního povolení (dne 25. 7. 1997) přípisem referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice ze dne 21. 7. 1997 č. j. ŽP-2906/97 o výskytu silně ohroženého druhu tetřívka obecného v předmětné lokalitě. Stavební úřad na tuto skutečnost nijak nereagoval, ačkoliv předpisy upravující správní řízení poskytují správnímu orgánu pravomoc reagovat na nově zjištěné skutečnosti.

Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání s tím, že Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 6. 2003 č. j. 530/771/03-So/CV odvolání proti předběžnému opatření zamítlo a rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003 č. j. 530/1404/1340/03-So/CV zamítlo rovněž odvolání proti zákazu stavební činnosti. Stěžovatelka teprve následně požádala o udělení výjimky ze zákazu stavební činnosti podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., nicméně tato výjimka jí rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 11. 2004 č. j. 34743/03-620/5688/03 udělena nebyla. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 15. 5. 2005 č. j. m/10292/05, srk/145/r-1711-05. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 8 Ca 180/2005 byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí o rozkladu.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 3. 2011 č. j. 18 C 606/2007-130 žalobu stěžovatelky na náhradu škody v celém rozsahu zamítl. Uvedl, že bylo třeba se vypořádat se dvěma skutkovými liniemi, a to s postupem orgánů ochrany přírody spadajících do působnosti Ministerstva životního prostředí (dále jen "vedlejší účastník č. 1") a s postupem stavebního úřadu Městského úřadu v Duchcově spadajícího do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "vedlejší účastník č. 2"). Ve vztahu k orgánům ochrany přírody dospěl soud prvního stupně k závěru, že shromažďování podkladů, hodnocení zjištěných skutečností a právní posouzení jsou činnosti, které směřují přímo k vydání rozhodnutí, a proto případné vady takových postupů se projeví v obsahu vydaného rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Avšak vzhledem k tomu, že ani jedno z rozhodnutí orgánů ochrany přírody nebylo zrušeno či změněno pro nezákonnost, nenastaly podmínky zakládající vznik nároku podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Soud současně došel k závěru, že není dán nárok stěžovatelky ani vůči vedlejšímu účastníkovi č. 2, neboť chybí příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími stavebního úřadu a škodou ve formě ušlého zisku, jako jeden z kumulativně daných předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody. Podle soudu byla důvodnou i námitka promlčení vznesená vedlejšími účastníky. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 21 Co 305/2011-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání stěžovatelky byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 1854/2012-233 oba uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dospěl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 642/05 a II. ÚS 1774/08) k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dovodil, že byl-li nárok uplatněný stěžovatelkou nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (i když tato rozhodnutí byla zrušena pouze de facto, nikoliv de iure), bylo třeba per analogiam uplatnit rovněž § 8 odst. 3 (resp. dříve odst. 2) zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat zásadně pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek.

Obvodní soud pro Prahu 10 následně v záhlaví citovaným rozhodnutím žalobu stěžovatelky opětovně zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že obvodní soud na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dovodil, že na straně stěžovatelky nemohlo dojít ke škodě formou ušlého zisku. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nedostatek jeho zákonných náležitostí, neboť neobsahovalo vymezení důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ani v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy". (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).

Ústavní soud konstatuje, že závěry obsažené ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/08 nelze bez dalšího vztáhnout na projednávanou věc, neboť ta nemá obdobný skutkový základ. Stěžovatelka se domáhá náhrady škody ve formě ušlého zisku, který však podle soudů představuje pouze zmaření zamýšleného podnikatelského záměru. Na rozdíl od věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1774/08, kde stěžovatel začal energetické vodní dílo stavět a oprávněně jej stavěl až do vysokého stupně dokončení, stěžovatelka v nyní posuzované věci před civilními soudy nedoložila, že by výstavba větrné elektrárny byla zahájena a nacházela se tedy v takovém stupni rozpracovanosti, že by mohl být s vysokou mírou pravděpodobnosti očekáván zisk.

Ústavní soud odkazuje na právní úpravu výjimek ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů zakotvenou v § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., podle něhož tyto výjimky v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje orgán ochrany přírody na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah. V daném případě bylo tedy na stěžovatelce, aby vyvinula aktivitu. Ta však v rozporu s uvedeným ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. o výjimku nepožádala (učinila tak až dodatečně v návaznosti na rozhodnutí inspekce o zákazu činnosti z roku 2003), ačkoliv o existenci zvláště chráněných druhů živočichů v dané lokalitě vědět měla a mohla (a to nejen z přípisu referátu životního prostředí Okresního úřadu Teplice č. j. ŽP-2906/97 ze dne 21. 7. 1997).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Při stanovení počátku běhu promlčecí doby vycházely z nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05, v němž Ústavní soud mj. uvedl: "Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany vlastnictví poškozeného jednáním státu tím, že stát reparuje majetkové hodnoty, které sám jednotlivec musel v souvislosti s nezákonným postupem státu vynaložit, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně."

Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatelky. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi č. 1 nebylo žalobě vyhověno, neboť rozhodnutí orgánů ochrany přírody o zákazu činnosti, o uložení předběžného opatření, jakož i o neudělení výjimky nebyla zrušena pro nezákonnost. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi č. 2 soudy uzavřely, že mezi nezákonnými rozhodnutími stavebního úřadu a majetkovou újmou tvrzenou stěžovatelkou není dána příčinná souvislost. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že výstavba větrné elektrárny nebyla objektivně realizována pro překážku, kterou představuje zákonné rozhodnutí orgánů ochrany přírody (především rozhodnutí o neudělení výjimky) a nikoli v důsledku rozhodnutí stavebního úřadu, který výstavbu naopak několikrát (byť nezákonně) povolil. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě škody řídily a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15). K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. sp. zn. I. ÚS 3524/13).

K námitkám stěžovatelky, směřujícím proti složení rozhodujícího senátu a přidělení věci konkrétnímu senátu podle rozvrhu práce, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15, v němž dovodil povinnost stěžovatelky uplatnit námitku ohledně nesprávného obsazení soudu již v řízení před obecnými soudy, nejpozději pak v dovolacím řízení. V daném případě tak stěžovatelka učinila a námitku nezákonného soudce řádně uplatnila v podaném dovolání. Nejvyšší soud se takto uplatněnou námitkou náležitě a podrobně zabýval ve svém prvním rozhodnutí v dané věci ze dne 17. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 1854/2012-233, když vyložil, proč považuje tuto námitku za neopodstatněnou (č. l. 10-11). Odkázal přitom na nález sp. zn. III. ÚS 711/01, podle něhož ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že jestliže námitka nesprávného obsazení senátu musí být stěžovatelem uplatněna již v průběhu řízení před ostatními soudy, nejpozději v dovolání, neznamená to, že se snad jedná o formalitu, která má stěžovateli pouze otevřít přístup k přezkoumání této námitky Ústavním soudem. Pokud Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení takovou námitku řádně vypořádá, postačí pak na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v podrobnostech odkázat (srov. sp. zn. II. ÚS 1549/16).

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru