Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1594/18 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
odůvodnění
Dovolání
důkazní břemeno
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.1594.18.1
Datum podání07.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1594/18 ze dne 15. 1. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luboše Vondráčka, zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018 č. j. 32 Cdo 5215/2017-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017 č. j. 16 Co 114/2017-166 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. prosince 2015 č. j. 31 C 41/2014-76, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Kubálka, sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce úpadkyně AUTO ŠTANGL a. s., sídlem Veselská 699, Praha 18 - Letňany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 2 538 189,60 Kč s příslušenstvím a stěžovateli uložil, aby vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zaplatil náhradu nákladů řízení v částce 158 897,20 Kč. Tento soud dospěl k závěru, že na straně úpadkyně nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť platba, kterou zaslala na její účet společnost AŠ Financial Services a. s. (která na stěžovatele později spornou pohledávku postoupila), byla provedena v souladu s rámcovou smlouvou ze dne 30. 6. 2011 a právním důvodem byla úhrada mezd zaměstnanců úpadkyně za měsíc květen 2012.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 45 399,20 Kč. Uvedený soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu, přičemž se vypořádal i s námitkou, že obvodní soud za vedlejšího účastníka "dotvrdil" právní důvod sporného finančního toku, jímž měla být zmíněná rámcová smlouva, když uvedl, že šlo pouze o jiné právní posouzení rozhodných skutečností.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, a to zčásti jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. a zčásti jako vadné, neboť nevyhovovalo požadavkům stanoveným v § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. K závěrům městského soudu, že sporná částka byla vypočtena podle vzorce, který byl přílohou rámcové smlouvy ze dne 30. 6. 2011, uvedl, že soud ani účastníci neprováděli kontrolní výpočet, ze vzorce není zřejmé, jaké veličiny se do něho mají doplnit a k výpočtu je nutné ekonomické vzdělání. A vypověděl-li svědek Křída, že daná platba byla mzdou zaměstnanců, z této obecné výpovědi dle stěžovatele nelze přijmout závěr o oprávněnosti částky, kdy skutečnost, že by úpadkyně pro AŠ Financial Services a. s. skutečně provedla nějakou činnost a v jakém rozsahu, nebyla prokázána.

6. Dále stěžovatel poukázal na podání vedlejšího účastníka ze dne 28. 5. 2015, z něhož plyne tvrzení, že podkladem (právním důvodem) pro platbu byla dohoda, která tvořila přílohu e-mailu, nikoliv zmíněná rámcová dohoda, ze které byl použit pouze vzorec. Oba účastníci tedy za daný právní důvod považovali tuto dohodu, ta však byla soudy nižších stupňů vyhodnocena jako neplatná. A kdyby městský soud provedl kontrolní výpočet podle tohoto vzorce, zjistil by, že výsledek neodpovídá žalované částce, ta se naopak shoduje se sumou uvedenou ve zmíněné dohodě. Za situace, kdy městský soud uznal oprávněnost částky bez tvrzení a prokázání skutečnosti, že úpadce tyto služby poskytl, a v jakém rozsahu, jde o nesprávné právní posouzení. Městskému soudu stěžovatel v této souvislosti vytkl, že se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. 25 Cdo 246/2001, týkajícího se nesení důkazního břemene.

7. Dalšího pochybení se městský soud měl dopustit tím, že rozsudek obvodního soudu nevyhodnotil jako překvapivé rozhodnutí. V tomto bodě stěžovatel upozornil, že samotný vedlejší účastník považoval rámcovou smlouvu ze dne 30. 6. 2011 za neplatnou (a za právní důvod platby označil jinou dohodu), a on tudíž nemohl předpokládat, že ji soud bude považovat za právní důvod dané platby, a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4038/2013 s tím, že pokud soud hodlal své rozhodnutí odůvodnit rámcovou smlouvou, měl o tom strany poučit a vyzvat je k doplnění tvrzení a důkazů.

8. Závěrem stěžovatel - s poukazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15 (N 28/80 SbNU 375) a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387) - shrnul, že bylo na vedlejším účastníkovi, aby prokázal právní důvod daného finančního toku, a pokud obecné soudy za něj považovaly rámcovou smlouvu, ač tuto skutečnost vedlejší účastník v koncentrační lhůtě netvrdil (a uvedl to až ve své závěrečné řeči s tím, že mělo jít o platbu na mzdy úpadce za květen 2012), pak to nemá oporu v provedeném dokazování ani v obsahu spisu. Vedlejší účastník byl povinen prokázat, jaké služby a v jakém rozsahu poskytl, přičemž v rozporu s obsahem spisu je i závěr městského soudu, že předmětná částka byla vypočtena podle vzorce, který je přílohou rámcové smlouvy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový ve vztahu k napadenému rozhodnutí neměl k dispozici; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

10. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností zbývající části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků soudů nižších stupňů. Je totiž otázkou, zda došlo k (řádnému) vyčerpání všech procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelem podané dovolání bylo odmítnuto nejen jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ale také pro vady, protože v něm nebyly náležitě vymezeny předpoklady jeho přípustnosti.

11. Stěžovatel, jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jehož ústavnost nebyla zpochybněna (viz sub 15), v dovolání předestřel pouze jedinou právní otázku, a to "překvapivosti" rozsudku obvodního soudu, a v jejím případě vymezil i předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Byť odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se městský soud měl odchýlit, nebyl přiléhavý, z hlediska formálních požadavků na obsah dovolání stěžovatel svým procesním povinnostem dostál.

12. Další dovolací námitkou pak bylo (stejně jako v ústavní stížnosti) vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry městského soudu. Tato námitka však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto se jí nemohl Nejvyšší soud zabývat věcně, přičemž skutečnost, že ji stěžovatel v dovolání (přesto) uplatnil, nelze považovat za pochybení odůvodňující závěr o nikoliv řádném postupu na jeho straně (podle maximy "co je navíc, neškodí").

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Domáhá-li se stěžovatel zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, v podstatě jen opakuje své dovolací námitky, aniž by závěry, které tento soud v souvislosti s nimi učinil, nějakým způsobem reflektoval. Z tohoto důvodu není Ústavnímu soudu vůbec zřejmé, čím by tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod mělo být zapříčiněno, což zcela logicky implikuje závěr o zjevné neopodstatněnosti daného návrhu. K tomu možno dodat, že stěžovatel v dovolání vymezil jedinou relevantní otázku (viz výše), kterou se následně Nejvyšší soud zabýval, nejprve z hlediska přípustnosti dovolání, když uvedl, z jakého důvodu napadený rozsudek městského soudu není v rozporu s jeho rozhodovací praxí, tedy že v uvedených judikátech byly řešeny odlišné případy ("překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu), a současně řádně vysvětlil, proč stěžovatelův názor o "překvapivosti" rozsudku obvodního soudu nesdílí. Z hlediska požadavků ústavnosti tak závěry Nejvyššího soudu, které Ústavnímu soudu nepřísluší z hlediska věcné správnosti přezkoumávat (nicméně se s nimi ztotožňuje), plně obstály. Z nich pak plyne i nedůvodnost námitky porušení zásady koncentrace řízení na straně vedlejšího účastníka. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení ve všech jeho aspektech (tím by se dostal do postavení další instance), ale posuzovat, zda v takovém řízení (nutno zdůraznit) jako celku nebyl stěžovatel zkrácen na svém právu skutkově a právně argumentovat. O takový případ však nešlo, neboť stěžovatel na dané právní posouzení rámcové smlouvy obvodním soudem mohl reagovat v odvolacím řízení.

16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudkům soudů nižších stupňů, stěžovatel v ústavní stížnosti (ve stručnosti) tvrdí, že vedlejší účastník neunesl své důkazní břemeno ohledně právního důvodu převodu peněz, který společnost AŠ Financial Services a. s. na účet úpadkyně AUTO ŠTANGL a. s. uskutečnila; opačný závěr těchto soudů stěžovatel považuje za nesprávný, zejména pak namítá, že neprovedly výpočet podle kalkulačního vzorce uvedeného v příloze rámcové smlouvy ze dne 30. 6. 2011 (resp. že městský soud konstatoval, že sporná částka byla podle tohoto vzorce stanovena), a polemizuje s tím, jak provedené důkazy hodnotily, konkrétně pak jak zhodnotily svědeckou výpověď Stanislava Křídy, přičemž tvrdí, že tato výpověď byla pouze "obecná", a tudíž relevantní skutečnosti neprokazující. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje na to, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením neztotožňoval; do daného "procesu" by mohl zasáhnout až v případě, že by skutkové závěry byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, který zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.

17. Takovéto pochybení Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník neprokázal existenci a rozsah služeb zaměstnanců, které úpadkyně měla poskytnout společnosti AŠ Financial Services a. s. K této otázce ale obvodní soud provedl mj. důkazy výslechem svědků Stanislava Křídy, Ing. Jany Hrůzové a Josefa Štangla a zápisem insolvenčního správce ze dne 29. 5. 2012, z nichž vyplynulo, že spolupráce mezi oběma společnostmi byla poměrně specifická, kdy AŠ Financial Service a. s. činnost úpadkyně, která pro ni vykonávala servisní služby, v podstatě řídila (a dříve měly i společnou účtárnu), tato spolupráce trvala až do května 2012 (přičemž k datu 31. 5. 2012 byl ukončen pracovní poměr zaměstnancům úpadkyně, kteří vykonávali činnost pro AŠ Financial Service a. s., a většinu z nich tato společnost následně "převzala") a ekonomické a finanční záležitosti obou firem řešil Jiří Koudelka, který sporné plnění představující mzdy zaměstnanců úpadkyně za měsíc květen (stejně jako v předchozích měsících) vypočetl (podle dojednaného vzorce) a také dal pokyn k úhradě příslušné částky. Za těchto okolností nelze konstatovat, že by relevantní skutkový závěr (tj. že úpadkyně svými zaměstnanci poskytla AŠ Financial Services a. s. služby v hodnotě částky převedené na účet úpadkyně) stály bez jakékoliv opory v provedených důkazech nebo dokonce s nimi byly v rozporu. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud nemohl dospět k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti.

18. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru