Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1594/10 #1Nález ÚS ze dne 14.10.2010K zákazu svévole při ukládání pořádkové pokuty v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Liberec
POLICIE - KŘP Libereckého kraje
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříkopatření/pořádkové
Policie České republiky
obviněný
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 209/59 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1594.10.1
Datum vyhlášení30.11.2010
Datum podání02.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při rozhodování o pořádkové pokutě v trestním řízení jsou orgány činné v trestním řízení povinny dostatečně zjistit skutkový stav, zejména náležitě prověřit tvrzení, jimiž obviněný omlouvá svou neúčast na výslechu. Opačný postup je projevem libovůle a porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele D. P. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. 10. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. 4. 2010 a usnesení Policie ČR, KŘP Libereckého kraje č. j. KRPL 3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. 3. 2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Usnesením Policie ČR byla stěžovateli udělena pořádková pokuta ve výši 20.000,-- Kč, neboť se bez řádné omluvy coby obviněný nedostavil k výslechu, ačkoli k němu byl řádně předvolán. Stížnost stěžovatele okresní soud napadeným usnesením potvrdil. Policejní orgán ani okresní soud neakceptovaly stěžovatelovu omluvu, již uskutečnil prostřednictvím svého právního zástupce 11 dnů před konáním výslechu a k níž byla doložena kopie dokladu o pracovní neschopnosti, s odůvodněním, že stěžovatelův zdravotní stav nebyl natolik vážný, aby se nemohl dostavit k výslechu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu připomněl, že při rozhodování o udělení pořádkové pokuty musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno naplnění podmínek stanovených § 66 odst. 1 trestního řádu, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany základních práv a svobod. V daném případě policejní orgán a okresní soud dovodily porušení povinnosti stěžovatele řádně a dostatečně se omluvit z výslechu z vyjádření stěžovatelova ošetřujícího lékaře a ze skutečnosti, že stěžovatel měl během pracovní neschopnosti vycházky a týden před plánovaným výslechem od policejního orgánu převzal motorové vozidlo.

Ústavní soud se ztotožnil se stěžovatelovou námitkou o stresující povaze výslechu obviněného v trestním řízení a jeho možném dopadu na zdravotní stav. Otázku, zda je v konkrétním případě taková osoba schopna absolvovat výslech bez negativního vlivu na její zdravotní stav, je dle Ústavního soudu třeba pečlivě posoudit nejlépe na základě podrobné konzultace s lékařem. V projednávané věci přitom policejní orgán ani soud nevznesl na ošetřujícího lékaře otázku stran schopnosti absolvovat výslech a stran vlivu takového výslechu na jeho zdravotní stav, a to přes to, že stěžovatel se s ohledem na svůj zdravotní stav z účasti na výslechu omluvil. Výše uvedené skutečnosti, ze kterých vyšly rozhodující orgány ve svých v záhlaví citovaných rozhodnutích, podle náhledu Ústavního soudu pro posouzení schopnosti stěžovatele účastnit se výslechu v postavení podezřelého z trestného činu a vyloučení negativního vlivu tohoto úkonu na jeho zdravotní stav nebyly dostatečné. Navíc povolení vycházek stěžovateli nedokládá, že těchto vycházek byl skutečně schopen, a vyzvednutí si motorového vozidla vráceného dle § 80 trestního řádu pak z hlediska stresové zátěže a vlivu na zdravotní stav nelze srovnávat s výslechem obviněného.

Podle Ústavního soudu rozhodující orgány pro svá rozhodnutí nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav a jejich rozhodnutí nesla znaky libovůle, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1594/10 ze dne 14. 10. 2010

N 209/59 SbNU 63

K zákazu svévole při ukládání pořádkové pokuty v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 14. října 2010 sp. zn. IV. ÚS 1594/10 ve věci ústavní stížnosti D. P. proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje č. j. KRPL-3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. března 2010, kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta za nedostavení se k výslechu v procesním postavení obviněného, a proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. dubna 2010, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti předmětnému usnesení Policie České republiky.

Výrok

I. Usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. dubna 2010 a usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje č. j. KRPL-3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. března 2010 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. dubna 2010 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje č. j. KRPL-3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. března 2010 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojené přílohy a ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 0 Nt 509/2010 Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje č. j. KRPL-3393-63/TČ-2009-180581 ze dne 2. března 2010 (dále jen "usnesení Policie České republiky") byla stěžovateli podle § 66 odst. 1 trestního řádu udělena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč, neboť se dne 2. března 2010 bez dostatečné omluvy nedostavil k výslechu v procesním postavení obviněného na Policii České republiky, ačkoli byl k tomuto úkonu řádně předvolán předvolánkou doručenou mu dne 12. února 2010. Proti usnesení Policie České republiky podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Liberci usnesením č. j. 0 Nt 509/2010-14 ze dne 15. dubna 2010 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pořádková pokuta mu byla uložena policejními orgány za nedostatečnou omluvu nedostavení se k výslechu, a to i přesto, že omluva byla provedena právním zástupcem 11 dnů před konáním výslechu a byla doložena kopie dokladu o pracovní neschopnosti. Okresní soud v Liberci, který rozhodoval o stížnosti proti usnesení Policie České republiky, zcela převzal argumentaci policejního orgánu. Vycházky v rámci nemocenské nejsou podle stěžovatele rozhodně určeny k tomu, aby v jejich čase nemocný absolvoval jednání, která by se mohla negativně promítat do jeho zdravotního stavu. Výslech na policii je podle stěžovatele prožitkem vyvolávajícím stres. Stěžovatel byl v době konání výslechu ve stavu nemocných a bylo na jeho rozhodnutí, zda se cítí být schopen výslechu na policii, či nikoli. Argumentace, že si několik dní předtím na policii vyzvedl osobní automobil, je podle názoru stěžovatele nepatřičná, neboť vyzvednutí automobilu není zážitkem, který by výrazně ovlivňoval psychickou stabilitu a organismus člověka, zatímco výslech je stresujícím a zatěžujícím prvkem, který zdravotní stav člověka může ovlivnit.

III.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Libereckého kraje a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení.

Za Okresní soud v Liberci se vyjádřil soudce Mgr. Bohumil Vašák. Vyjádřil domněnku, že ústavní stížnost tak, jak je argumentována, není důvodná. Stěžovatel v ní podle jeho názoru pouze opakuje své závěry, které uvedl ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, a chce nový přezkum, přitom ale nemá vyargumentováno porušení svých základních práv.

Za Krajské ředitelství policie Libereckého kraje se vyjádřil npor. Pavel Štok. Vedle rekapitulace případu především zopakoval podstatné skutečnosti uvedené již v odůvodnění usnesení Policie České republiky. Dále uvedl, že odkaz na ovlivnění psychické stability výslechem na Policii České republiky považuje v dané věci za irelevantní a čistě účelový, neboť obviněný nebyl léčen pro žádné psychické obtíže. Obviněnému podle vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje nic nebránilo, aby se výslechu zúčastnil a do protokolu se vyjádřil, zda se cítí být výslechu po psychické stránce schopen, či nikoliv. Ústavní stížnost představuje navíc pouze subjektivní názor stěžovatele na možné psychické důsledky výslechu obviněného na Policii České republiky, avšak toto tvrzení není ničím podloženo.

Vyjádření Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ani Okresního soudu v Liberci neobsahují žádnou podstatnou novou skutečnost, a proto nebyla poskytována stěžovateli k replice.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci, Policie České republiky - Krajské ředitelství policie Libereckého kraje s tímto postupem vyslovila souhlas a stěžovatel a Okresní soud v Liberci dali tento souhlas najevo tím, že se na výzvu Ústavního soudu stran upuštění od ústního jednání nijak nevyjádřili, přičemž byli upozorněni, že tato skutečnost bude považována za jejich souhlas.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací a jiné činnosti orgánů činných v trestním řízení. Toliko v případě, kdy rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci zasáhne do roviny práv ústavních, je Ústavní soud povolán ke zrušení napadeného rozhodnutí či k zákazu pokračovat v porušování práva.

Pořádková pokuta je jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005 (N 147/38 SbNU 167)]. V nálezu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům. Jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. též nález, sp. zn. Pl. ÚS 28/98 ze dne 23. 11. 1999 (N 161/16 SbNU 185; 2/2000 Sb.)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 ze dne 21. 6. 2001 (N 94/22 SbNU 311) Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.

V posuzovaném případě policejní orgán a soud dovodily porušení podmínky stanovené v § 66 odst. 1 trestního řádu, tj. nevyhovění výzvě k dostavení se k výslechu bez dostatečné omluvy, z toho, že stěžovatel měl v době pracovní neschopnosti povoleny vycházky, dále vycházely z dotazu na ošetřujícího lékaře, dle kterého obtíže stěžovatele nebyly takového charakteru, že by byl upoután na lůžko nebo hospitalizován, a ze skutečnosti, že týden před datem plánovaného výslechu si stěžovatel od policejního orgánu převzal motorové vozidlo, které mu bylo vráceno podle § 80 trestního řádu. Za těchto okolností a s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel již dříve k výslechu nedostavil a byl za to potrestán, považovaly policejní orgán i soud omluvu stěžovatele za účelovou s cílem vyhnout se úkonu trestního řízení, kdy stěžovatelovy zdravotní obtíže podle jejich závěru nebyly takového charakteru, aby mu znemožnily účast na výslechu. Námitku stěžovatele uváděnou v jeho stížnosti proti usnesení Policie České republiky stran náročnosti výslechu na zdravotní stav označil soud za nedůvodnou, neboť z textace dokladu o pracovní neschopnosti stěžovatele neplyne, že potíže stěžovatele byly psychického rázu.

Ústavní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že výslech obviněného v trestním řízení může být značně stresující záležitostí, která může mít vliv též na jeho zdravotní stav, i pokud trpí nemocí fyzického rázu. Otázku, zda je v konkrétním případě taková osoba schopna absolvovat výslech bez negativního vlivu na svůj zdravotní stav, je proto třeba pečlivě posoudit, a to nejlépe na základě podrobné konzultace s lékařem.

V projednávané věci vyšly rozhodující orgány při posouzení schopnosti stěžovatele absolvovat výslech v době trvání pracovní neschopnosti pouze ze skutečnosti, že stěžovateli byly povoleny vycházky, z dotazu na ošetřujícího lékaře, dle kterého obtíže stěžovatele nebyly takového charakteru, že by byl upoután na lůžko nebo hospitalizován, a dále ze skutečnosti, že týden před datem plánovaného výslechu si stěžovatel od policejního orgánu převzal motorové vozidlo. Policejní orgán ani soud však nevznesly na ošetřujícího lékaře otázku stran schopnosti absolvovat výslech a stran vlivu takového výslechu na jeho zdravotní stav, a to přesto, že stěžovatel se s ohledem na svůj zdravotní stav z účasti na výslechu omluvil.

Výše uvedené skutečnosti, ze kterých vyšly rozhodující orgány ve svých v záhlaví citovaných rozhodnutích, podle náhledu Ústavníhosoudu pro posouzení schopnosti stěžovatele účastnit se výslechu v postavení podezřelého z trestného činu a vyloučení negativního vlivu tohoto úkonu na jeho zdravotní stav nejsou dostatečné. Navíc povolení vycházek stěžovateli nedokládá, že těchto vycházek byl skutečně schopen, a vyzvednutí si motorového vozidla vráceného dle § 80 trestního řádu pak z hlediska stresové zátěže a vlivu na zdravotní stav nelze srovnávat s výslechem obviněného.

Podle náhledu Ústavníhosoudu rozhodující orgány pro svá rozhodnutí nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav, a jejich rozhodnutí proto nese znaky libovůle. Tím došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud dále zdůrazňuje, že posouzení schopnosti osoby zúčastnit se výslechu v postavení obviněného z trestného činu by v případě doložené pracovní neschopnosti nemělo podle jeho přesvědčení náležet policejnímu orgánu, nýbrž výhradně lékaři.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru