Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1586/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1586.11.1
Datum podání31.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1586/11 ze dne 29. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, AK se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011 čj. 19 Co 3/2011-24 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2010 čj. 23 C 159/2010-17 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 a 96 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve kterém se po žalovaných B. I. Č. C., M. Č. a Československé obchodní bance, a. s., domáhal zaplacení částky 2 387 012 Kč; žalovaná částka měla představovat škodu způsobenou mu žalovanými, věcně odpovídající částce, kterou na stěžovateli vymáhá v rámci exekuce soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko pod sp. zn. 033 Ex 334/08. Obvodní soud pro Prahu 2 žádosti nevyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli osvobození nepřiznal, a to pro zásadní pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelem uvedeného tvrzení, že jeho jediným příjmem je zisk z podnikání za období roku 2009 ve výši 23 000 Kč; za rozhodující však považoval zjištění, že stěžovatel z žalobou požadované částky ve zmíněné exekuci dosud ničeho neuhradil. Obvodní soud považoval žalobu v dané věci bez dalšího za zřejmě bezúspěšnou, neboť stěžovateli (tvrzená) škoda dosud ani zčásti nevznikla. V odvolacím řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu bylo při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele nutné přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a disponibilních finančních prostředků, ale také k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit i za pomoci druhého manžela; stěžovatel však dostatečným způsobem majetkové a finanční poměry své a svojí rodiny nedoložil.

Se závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasil, namítl, že k ověření jeho příjmů si obecné soudy mohly vyžádat od příslušného finančního úřadu přehled o jeho daňových přiznáních, uvedl, že žije v nemovitosti, kterou vlastní společně s bratrem, a připojil potvrzení České správy sociálního zabezpečení, podle kterého pobírá M. H. starobní důchod ve výši 10 242 Kč měsíčně.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle relevantních ustanovení článků Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítl, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy, ani jiná jejich ustanovení, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují; pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, toto samostatně nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Dovolával-li se stěžovatel principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 Ústavy, pak Ústavní soud připomíná, že osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, naopak, podle ustanovení § 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnost všech poplatníků platit soudní poplatky.

Při posouzení námitky o zásahu do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, v důsledku neosvobození od soudního poplatku je třeba mít na paměti, že právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu (srov. i nález sp. zn. IV.ÚS 281/04, publ. in Sb. n.u. sv. 38 str. 319). Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.

K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, či nález sp. zn. IV.ÚS 289/03, tamtéž, sv. 34, str. 281), současně však v řadě rozhodnutí připustil, že nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy může mít za následek porušení ústavně zaručeného práva, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sb. n. u., sv. č. 17, str. 235 a násl.).

V projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jednak řádně neosvědčil své majetkové příjmy (nalézací soud), resp. majetkové poměry svoje a své rodiny (odvolací soud), a jednak šlo v jeho případě o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva (nalézací soud), z čehož dovodily, že důvody pro osvobození od soudního poplatku podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nebyly dány. Obvodní soud pro Prahu 2 rozvedl, proč pochybuje o reálnosti příjmů stěžovatele a z jakých důvodů má za to, že by žalobě nemohlo být vyhověno, a to i za situace, že by byla prokázána tvrzení v ní obsažená, Městský soud v Praze doplnil, že stěžovatel tvrzený příjem ani majetkové poměry nikterak nedoložil. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně, nic také nenasvědčovalo tomu, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními.

Ustanovení § 138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly všemožné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení adekvátním způsobem, který by bylo možné očekávat od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil. Ústavní soud připomíná, že pod "poměry účastníka" je třeba rozumět celkové hodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají, a aniž by se mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, považuje za vhodné poznamenat, že úsudek soudu o "poměrech účastníka" je v konkrétním případu výrazně individuální a může přivodit i odlišná rozhodnutí obecného soudu. Jde však o posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu, kde je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nikterak neoponoval právnímu závěru nalézacího soudu o bezúspěšném bránění práva. Pokud obecný soud při rozhodování o poplatkové povinnosti předběžně posoudí charakter předmětu sporu a uváží, zda dosavadní zjištění opravňují obecný soud k hodnocení žaloby jako prostředku svévolného či bezúspěšného uplatňování práva, lze akceptovat nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro nesplnění jedné z podmínek stanovených v § 138 odst. 1 o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru