Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1580/16 #1Nález ÚS ze dne 05.12.2016K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti osoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Smečno
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formal... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Opatrovník
řízení/zastavení
Obec
svéprávnost
střet zájmů
způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 231/83 SbNU 593
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.1580.16.1
Datum vyhlášení13.12.2016
Datum podání17.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 465, § 55, § 57 odst.1, § 469, § 59, § 3033


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení základního právo stěžovatele (a potažmo i posuzované osoby) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dochází tehdy, kdy odvolací soud zastaví řízení za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení (navrácení) její svéprávnosti, avšak kolizní opatrovník následně vezme toto odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud je povolán projednat takovéto odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci, kdy předmětem řízení je esenciální otázka – omezení svéprávnosti člověka.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele města Smečna zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. prosince 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 14/2016-244, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice se jakožto posuzovaná osoba neomezuje ve svéprávnosti a jako opatrovník jí byl ponechán stěžovatel, který hájil její zájmy jako tzv. „veřejný opatrovník“ podle § 465 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že je oprávněn a povinen ji zastupovat ve všech právních jednáních. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasil a podal proti němu odvolání. Krajský soud s odkazem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem ustanovil posuzované pro řízení advokáta jako kolizního opatrovníka, který vzal jejím jménem odvolání v plném rozsahu zpět a krajský soud následně napadeným usnesením řízení zastavil. Stěžovatel se domníval, že odvolací soud se ustanovením kolizního opatrovníka účelově vyhnul meritornímu projednání věci a proto se obrátil na Ústavní soud.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský (odvolací) soud měl v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání stěžovatele meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci. Předmětem řízení byla totiž esenciální otázka – omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a který v důsledku mentální retardace na pomezí lehkého a středně těžkého pásma naprosto není schopen samostatného života. Odvolací soud však samosoudcovsky zastavil řízení za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků – hmotněprávního opatrovníka (stěžovatele), který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje o ochranu jejích práv a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila tím, že vzal odvolání jejím jménem zpět, aniž by ji navštívil, zhlédl či jinak kontaktoval. Ze strany odvolacího soudu se patrně jednalo o předjímaný procesní postup, který působí až dojmem cílené snahy se vyhnout meritornímu projednání odvolání.

Ústavní soud konstatoval, že není možné vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře – obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka. Nelze se např. spoléhat na to, že je posuzovaný v dané době umístěn v ústavní péči, protože nejen, že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – třeba i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu – krátkodobě či dlouhodobě opustit a v této době činit právní jednání. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je sice formálně plně svéprávný, ale ve skutečnosti není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení je určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, a navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný.

Ústavní soud doplnil, že nemá ambici v tomto směru vyslovit finální názor a uzavřít tím další možný judikatorní vývoj, zdůraznil však, že jak Evropský soud pro lidská práva, tak i Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích kladou důraz na řádné posouzení okolností konkrétní věci a důsledné vážení zájmů dotčené osoby, o jejíž svéprávnosti je rozhodováno. Právě k tomu ovšem v projednávané věci nedošlo, neboť krajský soud řádné posouzení (včetně případného přezkumu nadřízenými soudy) znemožnil již tím, že odvolání stěžovatele meritorně neprojednal. V důsledku toho došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud tak při novém projednávání věci bude muset vzít v úvahu veškeré zájmy posuzované a zohlednit, zda je na místě nahradit její omezení svéprávnosti jejím úplným navrácením – se současným ustanovením hmotněprávního opatrovníka, který se ovšem tradičně jmenuje podle § 469 občanského zákoníku zejména lidem pro jejich jednorázová jednání, nikoliv trvale jako náhrada za omezení svéprávnosti.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaromír Jirsa. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016

N 231/83 SbNU 593

K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ve věci ústavní stížnosti města Smečna, se sídlem ve Smečně, nám. T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 14/2016-244, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozsudku o neomezení svéprávnosti vedlejší účastnice a), za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a a) E. K., zastoupené stěžovatelem jako opatrovníkem, a b) Mgr. Davida Strupka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, jako vedlejších účastníků řízení.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 14/2016-244 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a podání účastníků

1. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 14/2016-244 zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 10. 2015 č. j. 42 P 538/91-211, jímž bylo rozhodnuto tak, že se vedlejší účastnice a) jako posuzovaná neomezuje ve svéprávnosti, a současně byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 1980 č. j. 3 Nc 570/79-15, jímž byla podle tehdejších předpisů zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem posuzované [vedlejší účastnice a)] byl podle § 465 odst. 1 občanského zákoníku ponechán stěžovatel, který hájil její zájmy jako tzv. "veřejný opatrovník", s tím, že je oprávněn a povinen zastupovat ji ve všech právních jednáních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

2. Pro účely odvolacího řízení soud s odkazem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem jako hmotněprávním opatrovníkem ustanovil posuzované pro řízení vedlejšího účastníka b) jako kolizního opatrovníka, který vzal následně odvolání jménem posuzované v plném rozsahu zpět, a krajský soud napadeným usnesením odvolací řízení zastavil. V odůvodnění vyšel ze subsidiarity omezení svéprávnosti a premisy, že omezení je třeba stanovit pouze v rozsahu nezbytném k ochraně práv dané osoby. Odvolací soud zohlednil podmínky, v nichž posuzovaná v současné době žije, zvážil, zda jí bez omezení svéprávnosti reálně hrozí nějaká závažná újma, a dospěl k závěru, že není třeba omezit její svéprávnost, nýbrž postačí mírnější opatření v podobě jmenování opatrovníka podle § 465 odst. 1 občanského zákoníku.

3. Proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 17. 5. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jak ve vztahu vůči posuzované, tak i ve vztahu k němu jako hmotněprávnímu opatrovníkovi. Stěžovatel zdůrazňuje, že omezení svéprávnosti nelze vnímat a priori jako rozhodnutí pro dotčeného člověka negativní; v daném případě výhody omezení svéprávnosti významně převažují nad nevýhodami, neboť zdravotní (duševní) stav posuzované ohrožuje její majetková i osobnostní práva takovým způsobem, že je nutné ji chránit.

4. Odvolací soud se podle stěžovatele účelově vyhnul meritornímu projednání odvolání, navíc jej fakticky vyloučil z účasti na řízení, neboť na jím podané odvolání reagoval ustanovením kolizního opatrovníka [vedlejšího účastníka b)], který vzal odvolání jménem posuzované zpět, aniž by ji navštívil, shlédl či jinak kontaktoval. Kolizní opatrovník se přitom zjevně řídil předjímaným právním názorem odvolacího soudu, který byl v předchozím průběhu řízení sdělen i stěžovateli s upozorněním, že jeho právní názor neodpovídá nastavené rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze. Bezprostředně poté, co stěžovatel sdělil soudu, že na odvolání trvá, byl ustanoven kolizní opatrovník, který učinil jediný procesní úkon - vzal podané odvolání zpět. Odvolací soud tedy nesprávně vyhodnotil, resp. vůbec nezkoumal skutečné zájmy posuzované a stejně jednal i kolizní opatrovník. Stěžovatel mimoto zmínil pochybnosti o dodržení platného rozvrhu práce, neboť současně podal odvolání ve věci pěti svých opatrovanců a o všech bylo rozhodováno týmž senátem (předsedou senátu) odvolacího soudu.

5. Vedlejší účastník b) ve vyjádření doručeném dne 28. 10. 2016 navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti; zpochybňuje zejména její projednatelnost. Stěžovatel je veřejnoprávní korporací, a zatímco odvolání proti rozhodnutí okresního soudu podal výhradně jménem posuzované, ústavní stížnost podává jménem jejím i svým. Co do merita věci vyjadřuje přesvědčení, že byl oprávněn činit v řízení úkony jménem posuzované, mj. vzít zpět již podané odvolání - učinil tak v jejím zájmu. Krajský soud v Praze v podání doručeném dne 2. 11. 2016 poukazuje na své vyjádření ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 866/16 a s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí vyjadřuje přesvědčení, že v daném případě byly dány podmínky pro ustanovení kolizního opatrovníka i zastavení řízení pro zpětvzetí odvolání. Stěžovatel v replice doručené dne 9. 11. 2016 vyjadřuje nesouhlas s argumentací vedlejšího účastníka b) s tím, že na ústavní stížnosti trvá.

II. Posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel je podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") řádně zastoupen advokátem. Návrh byl podán osobou oprávněnou, neboť stěžovatelem je obec, která namítá zásah do práva na spravedlivý proces a ústavní stížnost podává obsahově nikoli v zájmu svém, nýbrž především v zájmu osoby, jíž byla ustanovena opatrovníkem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; napadáno je rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení, proti němuž nejsou přípustné další opravné prostředky. Argumentace uplatněná v řízení o ústavní stížnosti je postavena na konfliktu v postupu zástupců posuzované - stěžovatele jako hmotněprávního opatrovníka a vedlejšího účastníka b) jako kolizního opatrovníka. Jako stěžovatel proto v řízení vystupuje hmotněprávní opatrovník a kolizní opatrovník má postavení vedlejšího účastníka řízení, stejně jako posuzovaná.

7. Ústavní soud za účelem rozhodnutí připojil spis Okresního soudu v Kladně vedený pod sp. zn. 42 P 538/91. Nezávisle na projednávané věci je u zdejšího soudu současně vedeno ještě řízení pod sp. zn. II. ÚS 866/16, jehož předmětem je přezkum usnesení o jmenování vedlejšího účastníka b) kolizním opatrovníkem posuzované. O ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je povolán výhradně, pokud z jejich strany byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

II.1 Odepření meritorního přezkumu věci

10. Obecný soud porušil základní právo stěžovatele (potažmo i vedlejší účastnice) na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zastavil-li odvolací řízení za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní ("veřejný") opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení (navrácení) její svéprávnosti, nicméně poté nově jmenovaný kolizní opatrovník (nikoliv opatrovník "veřejný") vzal podané odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud měl ovšem podle závěru Ústavního soudu v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání meritorně (nikoliv se meritornímu přezkumu vyhnout - navíc samosoudcovským procesním rozhodnutím), a to s přihlédnutím k povaze věci. Předmětem řízení je totiž esenciální otázka - omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopen samostatného života. Odvolací soud měl zohlednit, že hmotněprávní opatrovník (stěžovatel) působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu podložený konzistentní argumentací, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět jednoduchým podáním obsahujícím toliko obecné úvahy.

11. K závěru o protiústavnosti napadeného usnesení významně přispěly okolnosti konkrétní věci: Předmětem rozhodování bylo omezení svéprávnosti, tedy problematika, která se bytostně týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod. Odvolací soud navíc zastavil řízení bez meritorního projednání odvolání za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků - hmotněprávního opatrovníka, který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje o ochranu jejích práv, a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila jeho zastavením poté, co vzal odvolání podané hmotněprávním opatrovníkem (stěžovatelem) "jménem" posuzované zpět.

12. Odvolací soud podle závěru Ústavního soudu nezohlednil dostatečně okolnosti spočívající v tom, že posuzovaná byla předtím po takřka 35 let zbavena způsobilosti k právním úkonům (rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 3 Nc 570/79-15 ze dne 1. 12. 1980). Ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely řízení vyplynulo, že je postižena těžší formou debility, podle aktuální terminologie mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma, nabyté dovednosti nijak nerozvíjí, spíše je pozvolna ztrácí. Jde o poruchu vrozenou, stálou a neměnnou, léčebně neovlivnitelnou, v podstatě celý život strávila v ústavní péči, na kterou je adaptovaná. Sama není schopna své záležitosti obstarat, ba naopak samostatným jednáním by si mohla přivodit závažnou újmu. Podle znalce není vedlejší účastnice schopna zajistit své základní životní potřeby ani finanční hospodaření, nerozumí povaze příjmů a výdajů, pojmu majetku, jeho správě ani přijímání závazků, rovněž není schopna porozumět významu institutu manželství.

13. Procesní okolnosti případu dále přispívají k závěru o protiústavnosti postupu odvolacího soudu. Poté, co mu dne 6. 1. 2016 došlo odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, byl stěžovatel přípisem ze dne 14. 1. 2016 upozorněn na rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze, která vychází z odlišného právního názoru, než jaký je prezentován v odvolání, a vyzván ke sdělení, zda na odvolání trvá - významnou část výzvy tvořil výklad, který byl následně použit i v odůvodnění usnesení o zastavení odvolacího řízení. Následně stěžovatel soudu dne 18. 1. 2016 sdělil, že na odvolání trvá, což vedlo k tomu, že byl do spisu zařazen výpis ohledně vedlejšího účastníka b) z evidence advokátů vedené Českou advokátní komorou. Výpis byl vyhotoven hned následujícího dne 19. 1. 2016 a usnesením ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 14/2016-237 byl vedlejší účastník b) jmenován kolizním opatrovníkem posuzované. Po předvolání k jednání na 10. 3. 2016 vzal dne 29. 2. 2016 kolizní opatrovník odvolání zpět, následně bylo jednání odvoláno a řízení (samosoudcovsky) zastaveno.

14. Z provedené analýzy spisového materiálu je patrné, že se ze strany soudu jednalo o předjímaný procesní postup, který působí až dojmem cílené snahy vyhnout se meritornímu projednání odvolání; v této souvislosti nelze přehlédnout, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o celkem pěti věcech řešených u téhož soudu, v nichž byl použit postup totožný. Kolizní opatrovník byl jmenován během několika dnů - v bezprostřední reakci na sdělení stěžovatele, že na odvolání trvá, přičemž vzal odvolání zpět, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil okolnostmi konkrétního případu (ve vyjádření k ústavní stížnosti ostatně sám uvádí, že posuzovanou nenavštívil, neshlédl ani s ní nevedl pohovor). Za těchto okolností hodnotí Ústavní soud ryze formalistický postup Krajského soudu v Praze z pohledu dodržení žádoucího standardu ochrany základních práv a svobod jako natolik deficitní, že musel zasáhnout do jeho rozhodovací činnosti.

II.2 Význam rozhodování o omezení svéprávnosti

15. Krajský soud v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353), ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941) nebo ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 194/11 (N 193/67 SbNU 319)]. Podle § 57 odst. 1 občanského zákoníku může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku lze omezit svéprávnost jen v zájmu člověka a podle odstavce 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření.

16. Nelze ovšem vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka - ostatně, i proto občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 "zakázal" úplné zbavení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům).

17. Aniž by Ústavní soud primárně věc hodnotil meritorně, neboť to (zatím) není předmětem řízení o ústavní stížnosti, má z pohledu ochrany ústavně zaručených práv a svobod člověka vážné pochybnosti o způsobu, jakým k ní obecný soud přistoupil a který jej následně vedl k "vyřízení" bez posouzení věci samé. Je totiž vyloučeno, aby obzvláště takto citlivé případy soud "vyřizoval" podobným procesním způsobem. Okresní soud v Kladně rozsudkem, proti němuž směřovalo odvolání, posuzovanou ve svéprávnosti žádným způsobem neomezil; učinil tak přesto, že byla po 35 let zbavena způsobilosti k právním úkonům a v podstatě celoživotně je postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma. Neomezil ji ve svéprávnosti ani přes závěr znalce, že posuzovaná naprosto není schopna obstarávat si ani základní životní záležitosti, ba naopak samostatným jednáním by si mohla přivodit závažnou újmu, že není schopna finančního hospodaření, nerozumí pojmu majetku, jeho správě ani přijímání závazků, rovněž není schopna porozumět významu institutu manželství.

18. U věcí tohoto druhu nelze vycházet ani z premisy, na níž postavil odvolací soud odůvodnění napadeného usnesení a na kterou poukazuje rovněž kolizní opatrovník ve zpětvzetí odvolání. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, resp. že nemá reálné příležitosti činit právní jednání. Na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.

19. Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejenže z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji - třebas i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk, či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby), či o uzavření manželství. V projednávané věci přitom znalec poukazuje na to, že posuzovaná není schopna porozumět institutu manželství a ze zprávy Domova Pod Lipami Smečno, v němž přebývá, se navíc podává, že posuzovaná absolvuje pravidelné vycházky (byť s doprovodem) a že v dané době disponovala vklady na účtech v celkové výši cca 110 000 Kč.

20. Přístup obecných soudů, jaký byl zvolen v projednávané věci, je neudržitelný rovněž ve světle právního režimu dalšího pobytu v ústavní péči. Pokud je v ní umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití právní úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 občanského zákoníku. Nejenže uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.

21. Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

22. Obdobně přistupuje k potřebnému standardu ochrany práv i zákonodárce, který v důvodové zprávě k příslušným ustanovením občanského zákoníku sice poukazuje na možnost ustanovit člověku opatrovníka i bez omezení svéprávnosti, kterou ovšem vztahuje výhradně k § 469 občanského zákoníku, tj. na případy, kdy člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jmění nebo hájení práv obtíže, jmenuje soud opatrovníka, avšak vždy na jeho vlastní návrh (K § 465-471 občanského zákoníku, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz). Pro srovnání lze uvést, že poměrně přímočarou definici obsahoval rovněž § 1 císařského nařízení ze dne 28. 6. 1916 č. 207/1916 ř. z., řád o zbavení svéprávnosti, který byl na našem území účinný od 1. 8. 1916 do 31. 12. 1950: "Osoby starší sedmi let, jež pro duševní chorobu nebo slabomyslnost nejsou způsobilé, aby samy obstarávaly své záležitosti, mohou býti úplně zbaveny svéprávnosti. Zletilé osoby, jež nejsou sice nezpůsobilé, aby samy obstarávaly své záležitosti, potřebují však pro duševní chorobu nebo slabomyslnost k řádnému obstarávání svých záležitostí podpůrce, mohou býti částečně zbaveny svéprávnosti."

23. Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016); tyto otázky jsou rovněž předmětem zájmu právní nauky (např. LOMOZOVÁ, A., ELIÁŠOVÁ, L., SPÁČILOVÁ, Z. Právní jednání osob s omezenou svéprávností v praxi. Soudce, 2016, č. 3, s. 2, nebo HRUBÁ, E. Využití institutu prostého opatrovníka bez omezení svéprávnosti člověka. Právo a rodina, 2016, č. 6, s. 5). Stejně tak vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Shtukaturov proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem - natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.

24. Ve výše zmíněném rozsudku ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016 Nejvyšší soud ne zcela přiléhavě interpretuje a vytrhává z kontextu názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 557/09 (N 188/54 SbNU 325), dospívá-li k závěru: "Důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky."

25. Uvedený nález sp. zn. I. ÚS 557/09 totiž především kritizuje soudní praxi před datem 1. 1. 2014, která v řadě případů paušálně (volně parafrázováno) "raději zcela zbavovala způsobilosti k právním úkonům, než aby si dávala práci s omezením způsobilosti, tedy s pracnějším rozhodnutím". Formulaci "samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům" nelze vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle ustanovení § 465 občanského zákoníku. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka.

26. Ústavní soud nyní nemá ambici v tomto směru vyslovit finální názor a uzavřít tím další možný judikatorní vývoj, zdůrazňuje nicméně, že jak Evropský soud pro lidská práva, tak i Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích kladou důraz na řádné posouzení okolností konkrétní věci a důsledné vážení zájmů dotčené osoby, o jejíž svéprávnosti je rozhodováno. Právě k tomu ovšem v projednávané věci nedošlo, neboť Krajský soud v Praze řádné posouzení (včetně případného přezkumu nadřízenými soudy) znemožnil již tím, že odvolání meritorně neprojednal.

27. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani rozsah agendy, které obecnésoudy čelí ve věcech tohoto druhu, a to jak v kontextu přechodného ustanovení § 3033 občanského zákoníku, tak zejména prostřednictvím § 59 občanského zákoníku, který umožňuje omezit svéprávnost nejdéle na 3 roky, jinými slovy, ukládá soudům každý jednotlivý případ po uplynutí této doby znovu přezkoumat a opakovaně o něm rozhodnout. Ani přes nedostatečné personální či materiální vybavení opatrovnických soudů, pro které má i Ústavní soud pochopení, nelze aprobovat způsob, jaký byl zvolen v projednávané věci a jehož významným efektem je i znatelná redukce počtu věcí a lepší zvládnutí agendy ve striktních zákonných lhůtách. V této souvislosti přitom i autoři zákonné předlohy navrhují odpovídající novelizaci, přičemž oproti paušálnímu prodloužení maximální doby omezení (např. na 5 let) upřednostňují diferenciací osob postižených nevratně (např. dlouhodobou a těžkou mentální retardací) na jedné straně a jedinců postižených toliko dočasně (reverzibilně) na straně druhé (ELIÁŠ, K. Občanský zákoník a novelizační tlaky. Bulletin advokacie, 2014, č. 12, s. 23). Za současné úpravy má však každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně "zhlédl", přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. občanského zákoníku.

III. Závěr

28. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože Krajský soud v Praze o odvolání meritorně nerozhodl, a stěžovatel byl tak postaven do situace pro něj procesně neřešitelné. Uvedené platí tím spíše, rozhodl-li Ústavní soud v souvisejícím řízení [nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 866/16 (N 221/83 SbNU 461)] o protiústavnosti usnesení o ustanovení kolizního opatrovníka [vedlejšího účastníka b)]. Vzhledem k tomu, že stížnosti bylo vyhověno, Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení zrušil.

29. Na Krajskémsoudu v Praze bude, aby v této i dalších obdobných věcech do budoucna realizoval své pravomoci s respektem k právním závěrům vysloveným výše. Při dalším projednání věci zohlední i námitku, kterou stěžovatel vyjadřuje pochybnosti o dodržení platného rozvrhu práce odvolacího soudu; touto námitkou se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť by to bylo vzhledem ke zrušení napadeného usnesení a pokračování řízení před odvolacím soudem již nadbytečné. Vezme přitom pečlivě v úvahu veškeré zájmy posuzované a zohlední, zda je namístě nahradit její omezení svéprávnosti jejím úplným navrácením - se současným ustanovením hmotněprávního opatrovníka, který se ovšem tradičně jmenuje podle ustanovení § 469 občanského zákoníku zejména lidem pro jejich jednorázová jednání, nikoliv "trvale" - jako náhrada za omezení svéprávnosti.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru