Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 158/98Usnesení ÚS ze dne 13.10.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.158.98
Datum podání07.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 158/98 ze dne 13. 10. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. V.V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1997, sp. zn. 22 Ca 676/96-10, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 1998, č.j. 24 C 86/97-14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 7. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1997, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 1998. Napadeným usnesením krajského soudu byla vyslovena věcná nepříslušnost k projednání žaloby stěžovatele o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Policie České republiky, ze dne 10. 10. 1996, č.j. PSM 930/DS-96. Napadeným usnesením okresního soudu bylo zastaveno řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Policie ČR, ze dne 10. 10. 1996, č.j. PSM 930/DS-96.

Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím okresního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zejména práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž vydání tohoto rozhodnutí předcházelo napadené rozhodnutí krajského soudu. V bližším odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že žalobou ze dne 17. 12. 1996 se u krajského soudu domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Policie České republiky, ze dne 10. 10. 1996, č.j. PSM 930/DS-96, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí DI OŘ Policie ČR ze dne 16. 7. 1996, č.j. ORSU/DI-13-102/96, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta 2 000,- Kč, a současně bylo podle § 7 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 2 vyhl.č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o odnětí řidičských oprávnění skupin M, A, B, C, T, D, E pro ztrátu spolehlivosti k řízení motorových vozidel. Stěžovatel se u krajského soudu domáhal přezkumu předmětného rozhodnutí pouze v té jeho části, která se týká odnětí řidičských oprávnění. Krajský soud usnesením, ze dne 16. 1. 1997, však vyslovil svoji věcnou nepříslušnost k přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, ze dne 10. 10. 1996, čj. PSM 930/DS-96 s odůvodněním, že podle ust. § 246 odst. 3 o.s.ř. jsou k přezkoumání rozhodnutí o přestupcích věcně příslušné okresní soudy, a věc po právní moci usnesení postoupil okresnímu soudu. Okresní soud poté svým usnesením ze dne 14. 1. 1998 řízení zastavil zejména s poukazem na ust. § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2 000,- Kč nebo zákaz činnosti. Stěžovatel uvádí, že v důsledku postupu obou obecných soudů, došlo k naprostému vyloučení možnosti přezkoumání správních rozhodnutí soudem. Je přesvědčen, že aplikace vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, stejně jako vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, tj. podzákonných norem ukládajících povinnosti a omezujících základní práva a svobody, je neústavní a porušuje čl. 2 odst. 3 Listiny. Poukázal na skutečnost, že zákonná povinnost řídit se vyhláškou č. 99/1989 Sb. byla konstituována až ustanovením § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, s účinností od od 21. 2. 1997. Dále vytýká porušení zásady rovnosti v právech vyjádřené v čl. 1 Listiny tím, že správní orgány chybně aplikovaly vyhlášku č. 87/1964 Sb. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by napadená rozhodnutí zrušil pro porušení ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Okresní soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí DI OŘ Policie ČR ze dne 16. 7. 1996 obsahuje dva relativně samostatné výroky, jednak ohledně přestupku a jednak o odnětí řídičských oprávnění. Po zamítnutí odvolání proti uvedenému správnímu rozhodnutí se stěžovatel domáhal u Okresního soudu v Ostravě přezkoumání zákonnosti rozhodnutí obou správních orgánů, a to v té části, kterou byl pravomocně uznán vinným přestupkem dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Okresní soud svým usnesením ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 24 C 359/96 řízení zastavil, když dospěl k závěru, že ve smyslu § 250d odst. 3 o.s.ř. napadené rozhodnutí nemůže být předmětem přezkoumání soudem vzhledem k ust. § 83 odst. 1 zákona o přestupcích. Současně však stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti týchž rozhodnutí správních orgánů, a to v té části, jíž bylo vysloveno odnětí řidičských oprávnění. Krajský soud usnesením, ze dne 16. 1. 1997, vyslovil svou věcnou nepříslušnost s odůvodněním, že podaná žaloba směřuje proti rozhodnutí správního orgánu, kterým byl žalobce uznán vinným přestupkem a byla mu za něj uložena pokuta, a proto je věcně příslušný k přezkoumání napadeného rozhodnutí okresní soud. U okresního soudu pak byla věc zaevidována pod sp. zn. 24 C 86/97. Vzhledem k faktické vázanosti okresního soudu rozhodnutím krajského soudu, včetně vázanosti právním názorem, že i v této věci jde o přezkum zákonnosti rozhodnutí o přestupku, okresní soud usnesením ze dne 14. 1. 1998 řízení zastavil v zásadě z týchž důvodů, z jakých zastavil již řízení vedené pod sp. zn. 24 C 359/96, neboť v řízeních podle hlavy druhé, části páté o.s.ř. jsou konec konců okresní soudy příslušné pouze k přezkoumání rozhodnutí o přestupcích, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Závěrem uvádí, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 86/97, jakož i u předcházející věci týchž účastníků sp. zn. 24 C 359/96, byla okresním soudem striktně respektována veškerá zákonná ustanovení a stěžovatel nebyl žádným způsobem zkrácen na svých právech.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele, podle něhož napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva, nepovažuje za důvodné. Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o věcné nepříslušnosti krajského soudu projednat návrh podaný stěžovatelem, a proto byla věc postoupena okresnímu soudu. Nejednalo se tedy o meritorní rozhodnutí, ale o rozhodnutí procesní, na základě něhož pokračovalo řízení u věcně příslušného soudu. Dále poukazuje na to, že napadené usnesení bylo vydáno dne 16. 1. 1997, zatímco ústavní stížnost byla, jak je zřejmé z prezenčního razítka, doručena Ústavnímu soudu dne 7. 4. 1998, tj. po uplynutí stanovené 60 denní lhůty. Z uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu zamítnuta.

Policie ČR, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost považuje částečně za důvodnou. Domnívá se, že výrok správního rozhodnutí vztahující se k odnětí řidičských oprávnění, měl krajský soud věcně přezkoumat podle § 246 odst. 1 o.s.ř., a pokud takto nepostupoval, porušil zákon. I když rozhodnutí správního orgánu souviselo se spáchaným dopravním přestupkem stěžovatele, nešlo o rozhodnutí o přestupku podle § 246 odst. 3 o.s.ř. Jinak považuje stížnost na údajnou nezákonnost vlastního rozhodnutí správního orgánu o odnětí řidičských oprávnění za neopodstatněnou. Dle jejího názoru stěžovatel prokazatelně projevil hrubou nekázeň z hlediska bezpečnosti silničního provozu, z čehož okresní dopravní inspektorát oprávněně dovodil nespolehlivost k řízení motorových vozidel a podle § 14 odst. 2 vyhl.č. 87/1964 Sb. rozhodl o odnětí řidičských oprávnění. Neztotožňuje se s tvrzením stěžovatele, že takový postup byl možný teprve od 1. 4. 1998, neboť novelizací § 7 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky bylo pouze zpřísněno ustanovení o tom, kdo není spolehlivý k řízení motorových vozidel.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 86/97 a správní spis DI OŘ Policie ČR č.j. ORSU/DI-13-102/96 a poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout a to z následujících důvodů:

Pokud ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, je nepochybně podána po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Usnesení krajského soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno 29. ledna 1997, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 6. dubna 1998. Jedná se tedy o návrh opožděný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona. Jinak však Ústavní soud sdílí shora uvedené přesvědčení vedlejšího účastníka, pokud se domnívá, že výrok správního rozhodnutí vztahující se k odnětí řidičských oprávnění měl krajský soud věcně přezkoumat podle § 246 odst. 1 o.s.ř. Není totiž sporu o tom, že správní soudnictví je v ČR koncipováno na principu tzv. generální klauzule, přičemž žádný z důvodů výslovně vylučujících soudní přezkum v daném případě dán nebyl. Pokud pak jde o věcnou příslušnost soudu, nutno konstatovat, že v tomto případě je dána obecná kompetence krajských soudů ve smyslu § 246 odst. 1 o.s.ř. S ohledem na kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona, které mu neumožňuje prominout zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, však Ústavnímu soudu nezbývá než stížnost odmítnout jako opožděnou.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu, jde o stížnost zřejmě neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Okresní soud, pokud řízení zastavil, postupoval zcela v souladu s ustanovením § 250d odst. 3 o.s.ř., neboť v návaznosti na ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, se jednalo o přezkoumání rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Toto ustanovení pak se v obecné rovině nejeví být rozporné s ústavním pořádkem České republiky. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nesmí být z pravomoci soudů vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Stěžovatel však byl postižen za přestupek, kterého se dopustil jako řidič v silničním provozu, tedy za porušení právní normy, která se nevztahuje na všechny občany, ale jen na specifickou kategorii osob. Navíc pak uložená sankce nepředstavuje svojí intenzitou takový postih, který by dosahoval intenzity postihu trestního charakteru.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřovala proti napadenému usnesení krajského soudu, odmítl jako návrh opožděný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a pokud směřovala proti napadenému usnesení okresního soudu, odmítl ji jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 10. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru