Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 158/04Nález ÚS ze dne 04.04.2005Slovenské důchody IV - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnos... více
Věcný rejstříkobčanství
hmotné zabezpečení
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/37 SbNU 23
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.158.04
Datum vyhlášení14.04.2005
Datum podání05.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 88 odst.2, čl. 10, čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 30 odst.1, čl. 36 odst.1

228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 20 odst.1, čl. 20 odst.2

4/1993 Sb.

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 110 odst.3

155/1995 Sb., § 61, § 13

182/1993 Sb., § 23


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005

N 72/37 SbNU 23

Slovenské důchody IV - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 ve věci ústavní stížnosti V. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2004 č. j. 17 Cad 18/2004-96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o změnu výše dílčího předčasného starobního důchodu.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2004 č. j. 17 Cad 18/2004-96 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 5. 2004 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni. Navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

II.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 17 Cad 18/2004, z něhož zjistil následující:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 4. 2002 č. j. 455 704 425 byla stěžovatelce zamítnuta žádost o přiznání "dorovnání důchodu" k úhrnu českého dílčího důchodu a slovenského starobního důchodu. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí správní žalobou; Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2003 č. j. 17 Ca 110/2002-52 napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil a věc vrátil České správě sociálního zabezpečení k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2004 č. j. 2 Ads 68/2003-84 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 17 Ca 110/2002-52 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že nárok žalobkyně (stěžovatelky) je třeba posuzovat se zřetelem na Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášenou pod č. 228/1993 Sb. (dále též jen "Smlouva"). Z ní vyplývá, že se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky mj. považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky. Zaměstnavatelem žalobkyně v rozhodné době byl Domov-penzion pro důchodce v Bratislavě, kde žalobkyně i bydlela. V souladu s § 61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a čl. 11 odst. 1 a čl. 20 odst. 1 a 2 Smlouvy je tedy k výplatě důchodu příslušná Slovenská pojišťovna - ústředí Bratislava. Právní závěry České správy sociálního zabezpečení proto odpovídají zákonu. Jako dobu zaměstnání (pojištění) lze hodnotit pro účely starobního důchodu v České republice podle zákona č. 155/1995 Sb. pouze dobu zaměstnání (pojištění) získanou na území České republiky v celém průběhu pojištění. Hodnocení ostatních dob zaměstnání (pojištění) náleží nositeli pojištění Slovenské republiky. Požadavek na započtení veškeré doby zaměstnání (pojištění) získané před 1. 1. 1993 pro výpočet starobního důchodu v České republice by ve svém důsledku vedl k duplicitnímu zápočtu dob zaměstnání (pojištění) v systému sociálního zabezpečení České republiky i v systému Slovenské republiky. V souzené věci je proto rozhodné, že žalobkyně neodpracovala na území České republiky potřebných 25 let, nezískala zde tedy potřebnou dobu pojištění a nevznikl jí nárok na plný starobní důchod podle českých předpisů.

Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 3. 2004 č. j. 17 Cad 18/2004-96 s poukazem na právní názor obsažený v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu žalobu zamítl jako nedůvodnou.

III.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť opravný prostředek proti rozsudku Krajského soudu v Plzni již nebyl přípustný. V ústavní stížnosti namítala, že výklad Smlouvy, použitý Nejvyšším správním soudem a potažmo i Krajským soudem v Plzni, porušuje zásadu právní jistoty, neboť stěžovatelka, která byla zaměstnána v Československu, oprávněně očekávala, že nároky, které z této skutečnosti vyplývají, jí zaručí stát, ve kterém trvale žije a který je nástupcem Československa. Zároveň je napadeným výkladem Smlouvy vytvořen případ nerovného zacházení s právy občanů, čímž došlo k porušení základních principů právního státu. Podle stěžovatelky totiž platí, že nejsou-li podle mezinárodní smlouvy žadateli zaručeny stejné nebo výhodnější nároky, než vyplývaly z vnitrostátní úpravy, mají být aplikována výhodnější ustanovení vnitrostátního zákona. Právní postavení občana nemůže být, pokud jde o nároky z důchodového zabezpečení, horší, než kdyby smluvní úprava neexistovala. Uvedený výklad Smlouvy podle stěžovatelky vede ke vzniku sociální nouze u řady starých občanů. Stěžovatelka proto požadovala, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil.

IV.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení - Krajský soud v Plzni a vedlejšího účastníka řízení - Českou správu sociálního zabezpečení v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. S přihlédnutím k tomu, že stěžovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni se opíral o právní závěry obsažené v předcházejícím kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, bylo vyžádáno i stanovisko tohoto soudu.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2004 uvedl, že původně zrušil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení s vědomím toho, že stěžovatelka nemá na dorovnání důchodu právní nárok, neboť zastával názor, že v případě stěžovatelky byla dotčena výhodnější práva, která jí byla poskytována vnitrostátním českým zákonodárstvím, a přihlédl k zásadě uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 (Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 25; publikován pod č. 164/1995 Sb.), dle níž uzavření mezinárodní smlouvy by nemělo poškodit oprávněné osoby ve srovnání se stavem, který by existoval podle vnitrostátních předpisů bez jejího uzavření. Soud byl ovšem při svém dalším rozhodování vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu, pročež dále odkázal na rozsudek tohoto soudu.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření dále uvedl, že "jsa vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně" s námitkami stěžovatelky nesouhlasí a má za to, že nebyl porušen čl. 30 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2004 uvedla, že právní úprava vztahů týkajících se sociálního zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je obsažena ve Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení publikované pod č. 228/1993 Sb. Článek 11 Smlouvy stanoví, že rozsah a způsob hodnocení dob zabezpečení se řídí právními předpisy toho smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly tyto doby získány, a ustanovením čl. 20 Smlouvy. Článek 20 odst. 1 a 2 Smlouvy pak stanoví, že se doby zabezpečení získané před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky. Vzhledem k tomu, že sídlo zaměstnavatele stěžovatelky ke dni 31. 12. 1992 bylo na území Slovenské republiky, byl stěžovatelce přiznán starobní důchod slovenským nositelem pojištění za dobu zaměstnání do 31. 8. 1993, tedy do doby, kdy se přestěhovala do České republiky. Rozdíly ve výši slovenských a českých důchodů nejsou dány aplikací Smlouvy, ale rozdílným ekonomickým a sociálním vývojem obou států.

Smlouva je smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), je tedy součástí právního řádu České republiky a má přednost před zákonem. Vstupem České republiky do Evropské unie se vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou řídí základním předpisem Evropské unie o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, kterým je Nařízení Rady 1408/71/EHS. Základním požadavkem byla v souvislosti s rozdělením bývalé České a Slovenské Federativní Republiky absolutní jistota a neměnitelnost toho, který z nástupnických států bude doby získané v bývalé České a Slovenské Federativní Republice hodnotit. Smlouvou stanovené rozdělení zápočtu dob zaměstnání bylo ze strany Evropské unie a jejích členských států plně akceptováno. Článek 20 Smlouvy byl zapracován do Přílohy č. III Nařízení Rady 1408/71/EHS a figuruje tak jako součást Smlouvy o přístupu k Evropským společenstvím. Nařízení má přednost nejen před národními zákony, ale i před mezinárodními smlouvami (čl. 6 Nařízení Rady č. 1408/71/EHS) s výhradou těch ustanovení, která jsou výslovně zmíněna v Příloze č. III Nařízení. Evropský soudní dvůr judikoval, že ustanovení smluv uvedených v Příloze č. III se aplikují přednostně před ustanoveními Nařízení č. 1408/71/EHS. Článek 20 Smlouvy je proto nutné při rozhodování o důchodu v případech, na které dopadá, aplikovat.

Česká správa sociálního zabezpečení dále uvedla, že článek 50 Nařízení Rady č. 1408/71/EHS je jeden z mála článků nařízení přikládající jistý význam institutu dorovnání výše důchodů na úroveň státu bydliště. Podle Evropského soudního dvora je ale potřeba tento článek interpretovat tak, že celková výše důchodů pobíraná osobou ve státě bydliště nesmí být nižší než minimální výše důchodu stanovená těmito právními předpisy. V České republice představuje základní výměra důchodu 1.310,- Kč spolu s minimální procentní výměrou ve výši 770,- Kč, celkem tedy 2.080,- Kč. Porovnávat však součet českého a slovenského důchodu vypláceného osobám s bydlištěm v České republice s teoretickou částkou, která by náležela, pokud by všechny doby pojištění byly zhodnoceny podle českých právních předpisů, by bylo v rozporu se závěry Evropského soudního dvora.

Nejvyšší správní soud ve stanovisku doručeném Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2004 uvedl, že právní názor obsažený v jeho rozsudku odpovídá jeho konstantní judikatuře, navazující i na předchozí judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu.

Nejvyšší správní soud dále uvádí, že hlavním důvodem přijetí Smlouvy byla nezbytná potřeba vytvořit po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky mezi oběma nově vzniklými státy takové vztahy, které by snížily negativní dopady rozpadu na obyvatelstvo. Základním zvoleným kritériem pro zápočet dob v důchodovém systému se nakonec stalo poslední sídlo zaměstnavatele občana přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž je třeba dodat, že jakékoliv zvolené kritérium by bylo některou skupinou dotčených občanů nepochybně pociťováno negativně. Nelze dovodit, že si v konkrétním případě dotčená osoba může fakticky zvolit, ve kterém systému pojištění chce mít dobu získanou ve společném státě zhodnocenou podle toho, co jí se jeví výhodnější. Podobný výklad odporuje smyslu Smlouvy.

Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že projednávanou právní otázku je nutno vidět i v širším mezinárodním rámci; mohlo by totiž dojít k popření podobných kritérií i vůči důchodovým nárokům dalších migrujících osob. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že situace vzniklá rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky je specifická a měla by vést k odstraňování tvrdostí přiznáváním např. vyrovnávacího příspěvku, pak takové řešení vyžaduje legislativní úpravu.

Právo na přiměřené zabezpečení je garantováno nejen předpisy z oblasti důchodového pojištění, ale též systémem zdravotního pojištění, sociální péče apod., které garantují, že žádná osoba bydlící na území státu se nedostane pod obecně akceptovanou hranici sociální potřebnosti; ze všech podrobně prezentovaných důvodů vyjádřil Nejvyšší správní soud názor, že podaná ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný, případně nedůvodný návrh.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené Listinou či garantované Ústavou. Ústavní soud v minulosti opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně garantovaného práva. V takovém případě je v pravomoci Ústavního soudu napadené rozhodnutí zrušit (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 433/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 7, str. 49; rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 474/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 119, str. 171).

Otázkou aplikace Smlouvy v podobné věci se Ústavní soud zabýval již ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 405/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, str. 245) a sp. zn. III. ÚS 252/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16) a od obecných závěrů v nich vyslovených nemá důvod se odchylovat. V uvedených rozhodnutích konstatoval, že "Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), se provádí recepce právního řádu ČSFR do práva českého, a to tak, že ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den zániku ČSFR na území ČR zůstávají nadále v platnosti. Česká republika tedy v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu. Uvedený ústavní zákon ČNR je součástí ústavního pořádku ČR ve smyslu čl. 112 odst. 1 Ústavy. Na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu proto nelze nahlížet jako na ,zaměstnání v cizině'. Takové rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) ,zaměstnáním v cizině', považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo ,objektivními' a ,rozumnými' důvody."

Podle čl. 30 odst. 1 Listiny "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.". Subjektem tohoto práva je občan, tedy fyzická osoba. Přiměřenost dávek se pak posuzuje ve vztahu k výdělkům, kterých občan dosahoval před vznikem nároku na důchod.

Stěžovatelka je občankou České republiky, má trvalé bydliště na jejím území a byl jí přiznán dílčí předčasný starobní důchod za dobu pojištění od 16. 9. 1993 do 4. 7. 2000 podle čl. 11 Smlouvy, což je, jak se domnívá, méně, než by jí mělo za jiných okolností jako občance České republiky v systému důchodového pojištění příslušet.

Česká správa sociálního zabezpečení vypočetla výši uvedeného důchodu s přihlédnutím ke znění Smlouvy, která stanoví jako kritérium pro výpočet výše důchodu místo sídla zaměstnavatele v okamžiku rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. dne 31. 12. 1992. Sídlo zaměstnavatele bylo v té době v Bratislavě, podle Smlouvy tedy byl důchod přiznán podle slovenského práva. Nejvyšší správní soud pak, jako soud kasační, zrušil původní, žalobě vyhovující rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil s právním názorem České správy sociálního zabezpečení, čímž zavázal o žalobě rozhodující soud tuto zamítnout.

Stěžovatelce byl přiznán dílčí důchod český (781 Kč) a důchod slovenský (3 980 Sk), což ve svém souhrnu (jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém původním, později zrušeném, rozsudku) je méně, než by byl český důchod za celou pojištěnou dobu (5 071 Kč). Stěžovatelka tedy požadovala "doplatek" do výše nároku fiktivního českého důchodu. Přitom chtěla respektovat částku důchodu pobíraného od Slovenské pojišťovny, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů za stejnou dobu pojištění.

Ústavní soud již zdůraznil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, str. 245), že není oprávněn posoudit ústavnost již ratifikované mezinárodní smlouvy. Na druhé straně je povinen se řídit článkem 88 odst. 2 Ústavy. Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku (viz nález Ústavního soudu z 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80; vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.). Není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve znění před tzv. euronovelou. Jak jednoznačně plyne z její preambule, nebylo účelem uzavření Smlouvy zajistit základní práva a svobody občanů; smluvní strany byly vedeny "přáním upravit vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení". Ústavní soud proto nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku.

Argumentace České správy sociálního zabezpečení týkající se komunitárního práva je v této souvislosti nepřípadná. V posuzovaném případě nejde o vyřešení otázky, zda aplikovat či neaplikovat Přílohu č. III Nařízení Rady 1408/71/EHS, resp. čl. 20 Smlouvy. Je totiž nepochybné, že ustanovení smluv uvedených ve zmíněné Příloze č. III se aplikují přednostně, před Nařízením, jak ostatně judikoval Evropský soudní dvůr. Tuto aplikaci také stěžovatelka nezpochybňovala. Aplikace Smlouvy však nutně musí být v souladu s ústavním pořádkem, musí respektovat jeho základní principy.

Skutečnost, že Česká republika uzavřela se Slovenskou republikou smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, nemůže být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků, neboť smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů (viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 25; publikováno pod č. 164/1995 Sb.).

K vyjádření Nejvyššího správního soudu pak Ústavní soud podotýká, že situace vzniklá rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky byla natolik specifická, že přijetí Smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto nemusí nutně dopadnout na důchodové nároky ostatních migrujících osob.

Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (respektive již jemu předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) zasáhlo podle názoru Ústavního soudu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušilo i čl. 3 odst. 1 Listiny o zákazu diskriminace ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2004 č. j. 17 Cad 18/2004-96 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Za souhlasu účastníků upustil Ústavní soud od ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavnísoud v této souvislosti podotýká, že je mu známo i usnesení sp. zn. II. ÚS 21/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno), které se zabývá obdobným problémem. Uvedené usnesení však nezakládá povinnost senátu postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu a senát Ústavního osudu neshledal důvody, pro které by se měl odchýlit od argumentace výše citovaných rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. III. ÚS 252/04.

Ačkoli je ústavní stížností napadán toliko rozsudek Krajskéhosoudu v Plzni, nelze přehlédnout, že jádrem věci je rozhodnutí (rozsudek) Nejvyššího správního soudu. Stěžovaný rozsudek nemohl pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněl, neboť krajský soud musel v souladu se soudním řádem správním respektovat právní názor vyslovený v rozsudku kasačního soudu. Tento rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností dne 18. 3. 2004; vzhledem k tomu, že rozhodnutím kasačního soudu řízení neskončilo, musela být tato ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná nepublikovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 164/04 (srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321).

K tomu je třeba poznamenat, že princip platný v kasačním řízení, podle kterého zruší-li Nejvyšší správnísoud rozhodnutí krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), nemá své pokračování v řízení před Ústavním soudem. Stanovisko krajského soudu, který v řízení před Ústavním soudem podle zákona o Ústavním soudu podává ve smyslu § 42 odst. 4 tohoto zákona vyjádření k ústavní stížnosti jako účastník řízení, nemusí proto nutně být v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v kasačním řízení podle části třetí hlavy III dílu 1 soudního řádu správního.

Soud, ke kasaci jehož rozsudku nálezem Ústavního soudu dochází, bude v dalším řízení vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy právě tímto nálezem, a nikoli závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru