Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1571/15 #1Usnesení ÚS ze dne 04.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstříkStát
Dědictví
Dědické řízení
dědic
Odúmrť
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1571.15.1
Datum podání25.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 462


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1571/15 ze dne 4. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 42, 128 00 Praha 2, jednající pověřenou zaměstnankyní JUDr. Markétou Komárkovou, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4791/2014-448 ze dne 3. 3. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 461/2010-388 ze dne 31. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení části v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 23. 5. 2008 domáhala zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD, vše s příslušenstvím na žalovaném F. Vrbovi z titulu bezdůvodného obohacení. Podáním ze dne 21. 10. 2009 stěžovatelka navrhla změnu petitu, kdy částky v cizí měně přepočítala na české koruny, s výjimkou těch finančních prostředků, které žalovaný převedl na své devizové účty. Nově pak požadovala zaplacení celkem 5.758.388,50 Kč, 5.427,90 EUR a 4.170,10 USD. U Okresního soudu Praha-východ bylo pod sp. zn. 25 D 403/2006 vedeno dědické řízení po zůstavitelce J. Sojkové, která zanechala dvě závěti a nezanechala žádných zákonných dědiců. Podle neuniverzální závěti ze dne 1. 9. 2005 se měli jejími dědici stát D. Tůmová a M. Zika. Podle univerzální závěti ze dne 23. 1. 2006 se jejími dědici měli stát vedle jmenovaných dědiců též žalovaný a P. Boušek. Na základě znaleckých posudků bylo zjištěno, že zůstavitelka nebyla v čase sepsání závěti ze dne 23. 1. 2006 schopna činit právní úkony. Protože D. Tůmová a M. Zika i stát pokládali závěť ze dne 23. 1. 2006 za neplatnou, uložil jim Okresní soud Praha-východ podat návrh na určení, že dědicům z této závěti nesvědčí dědické právo. Na základě usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 12. 2005, č. j. 25 D 1337/2004-85, nabyla zůstavitelka jako spolužijící osoba jednu třetinu pozůstalosti po K. Vránovi. Dne 23. 1. 2006 pak podepsala i plnou moc, kterou zmocnila žalovaného k převodu finančních prostředků z účtů po K. Vránovi. Také tato plná moc byla s ohledem na znalecké posudky ohledně nezpůsobilosti k právním úkonům vyhodnocena jako neplatná. Přesto na základě uvedené plné moci převedl žalovaný z účtů po K. Vránovi částky 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD na své účty. V průběhu dědického řízení po zůstavitelce bylo při soupisech v jejím bydlišti nalezeno několik závětí K. Vrány, z nichž závěť ze dne 9. 7. 1980 byla jediná platná a v ní K. Vrána ustanovil svým univerzálním dědicem Papežskou kolej Nepomucenum se sídlem v Římě (dále jen "Papežská kolej"), přičemž část konkrétně určených věcí (knihy, známky, obrazy, hodinky, drahocenné věci) odkázal různým fyzickým osobám. Usnesením ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 25 D 403/2006, ustanovil Okresní soud Praha-východ stěžovatelku správcem dědictví k vymáhání pohledávek zůstavitelky za žalovaným vzniklých převodem finančních prostředků z účtů po K. Vránovi.

Z důvodu probíhajícího sporu o určení dědiců bylo v souzené věci řízení přerušeno až do doby, kdy Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 4 C 53/2008, rozhodl, že žádnému z dědiců ze závěti ze dne 23. 1. 2006 nesvědčí dědické právo po zůstavitelce, protože je neplatná z důvodu těžké duševní poruchy zůstavitelky v čase vyhotovení závěti, a že dědici zůstavitelky jsou dědici ze závěti ze dne 1. 9. 2005 D. Tůmová a M. Zika. Z uvedeného rozhodnutí bylo rovněž zřejmé, že finanční prostředky z dědictví po K. Vránovi, které zůstavitelka získala jako nepravé dědictví a které jsou předmětem řízení v souzené věci, připadnou jako odúmrť státu, protože závěť ze dne 1. 9. 2005 není závětí univerzální, jelikož v ní zůstavitelka neustanovila dědice finančních prostředků, které nabyla jako (nepravé) dědictví po K. Vránovi. Z dalšího průběhu řízení se podává, že žalovaný uzavřel dne 2. 3. 2009 s Papežskou kolejí, jakožto pravým dědicem K. Vrány, dohodu o narovnání, podle níž plnil 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR a 4.122,- USD, a podle které se Papežská kolej zavázala vzít zpět svou žalobu podanou dne 18. 12. 2008, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném.

O stěžovatelčině žalobě rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3341/2012 ze dne 8. 10. 2013 zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, a to tak, že jím byla žaloba zamítnuta jak v částkách, které žalovaný plnil ve prospěch Papežské koleje (výrok I. bod 2), tak i v částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD (výrok I. bod 1). V uvedeném rozhodnutí se odvolací soud, vázán právním názorem vysloveným ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabýval otázkou, zda uplatnění nároku stěžovatelkou není rozporné s dobrými mravy. S odkazem na konkrétní skutkové okolnosti souzené věci dospěl k závěru kladnému. Tento rozsudek následně stěžovatelka napadla dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I bodu 2 dotčeného rozsudku jako nepřípustné odmítl, ve výroku I. bod 1 jej změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výrokům I. bod 2, II., III. a IV., jakož i rozhodnutí dovolacího soudu, výrokům I. a III., brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že oba soudy znerovnoprávnily postavení stěžovatelky v řízení nedůvodnou ochranou vedlejšího účastníka před povinností nahradit stěžovatelce finanční prostředky patřící do dědictví po zůstavitelce, kterou odůvodnily tím, že jednáním vedlejšího účastníka se prostředky dostaly do správných rukou, tj. do rukou pravého dědice, čímž došlo i k naplnění veřejného zájmu, kterým je respekt k poslední vůli zůstavitele jakožto vlastníka majetku, který je po smrti předmětem dědictví, na kteréžto zásadě je založena koncepce dědického práva, kdy požadovat po vedlejším účastníkovi uhrazení finančních prostředků podruhé by bylo v rozporu s dobrými mravy. Takový právní závěr by dle stěžovatelky bylo snad možno (s velkou výhradou) použít v případě, že by se dědické řízení po zůstavitelce (či zůstaviteli) řídilo úpravou dědického práva dle nového občanského zákoníku. Koncepce úpravy dědického práva platného v rozhodném období dle ní ovšem nesledovala respekt k poslední vůli zůstavitele v takové míře jako úprava nová, ani zájem na tom, aby se majetek po smrti zůstavitele dostal do dispozice osob jemu blízkých v takovém rozsahu, na jaký odkazují oba soudy v napadených rozsudcích. Stěžovatelka soudům dále vytkla, že při právním posuzování věci zcela pominuly, že vedlejší účastník v době, kdy vydal sporné finanční prostředky pravému dědici, věděl nebo musel vzhledem ke všem okolnostem vědět, že nakládá s prostředky, k nimž mu nesvědčí žádné právo, a drží je svévolně. Oba soudy dle mínění stěžovatelky založily svůj právní názor o nemravnosti jejího nároku na nedostatečném a chybném posouzení všech okolností, jednak když povýšily promlčené právo pravého dědice, který svou liknavostí dopustil, že právo na vydání dědictví nepravým dědicem se mu promlčelo a který obešel zákon, aby se alespoň části dědictví domohl, nad stěžovatelčino právo potvrzené jí pravomocným rozhodnutím, jednak když svévoli vedlejšího účastníka, který se do situace, která založila nárok stěžovatelky, dostal sám a o své vůli, ačkoliv jí mohl předejít. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud soudní rozhodnutí v napadených výrocích zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 občanského soudního řádu v platném znění (dále též "o. s. ř."). Dovolání pak představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok (§ 239 o. s. ř.). U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil.

Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné mimo jiné též proto, že stěžovatelka v dovolacím řízení uplatnila řadu námitek ryze procesní povahy, a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat. Pokud jde o právně relevantní (z hlediska zákonných mezí přípustnosti dovolání) výhrady, jež stěžovatelka v dovolacím řízení uplatnila, nelze než konstatovat, že se s nimi Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu vypořádal. Stěžovatelka s tímto vypořádáním, resp. s dovolacím soudem zaujatými vývody nesouhlasí a trvá na tom, že posouzení okolností případu v jejich vzájemných souvislostech nemohlo vést k závěru o rozporu žalovaného stěžovatelčina nároku s dobrými mravy. Ústavní soud je však na tomto místě nucen konstatovat, že tyto námitky již byly soudy v napadených rozsudcích vypořádány, přičemž jejich úvahy nepředstavují extrémní vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Oba soudy totiž vzaly v úvahu, že finanční prostředky držené žalovaným jím byly nakonec vyplaceny pravému dědici po K. Vránovi, kdy vyhovění žalobě by pro žalovaného znamenalo uhrazení týchž prostředků ještě jednou ve prospěch státu, který ovšem v dědickém řízení vedeném po zůstavitelce vystupoval z titulu nabyvatele odúmrti, a to i navzdory skutečnosti, že stěžovatelce byly tyto prostředky původně přiznány pravomocným rozhodnutím.

Přitom důraz soudů na účel právní úpravy dědického práva, tj. především akcent na faktické naplnění zůstavitelovy poslední vůle, rovněž není bez významu. Stěžovatelka zde sice oponuje tím, že vůle zůstavitele dle koncepce právní úpravy dědictví platné do 31. 12. 2013 nepožívala takové míry právní ochrany, jaké se těší vůle zůstavitele dle zásad právní úpravy dědictví platné od 1. 1. 2014, resp. vycházela z principu priority právní jistoty v rozhodnutí o potvrzení dědictví, a to i v případě, že bylo potvrzeno nepravému dědici, nicméně s touto její tezí (o omezeném respektu k poslednímu pořízení) se nelze zcela ztotožnit. Takový závěr by bylo možno učinit ve vztahu k právní úpravě dědění a rozhodovací praxi soudů před rokem 1989, která vskutku upřednostňovala, v souladu s dobovou ideologií, intestátní dědickou posloupnost, resp. vůbec se vyznačovala omezenými možnostmi pořízení o majetku a pozdější nakládání s pozůstalostí. Postupně však v právní úpravě a zejména rozhodovací činnosti soudů došlo k přesunu akcentu na naplnění poslední vůle zůstavitelovy, tedy nepsané preference testamentární dědické posloupnosti. Třebaže dědické právo tak, jak je upraveno v novém občanském zákoníku, nepochybně představuje pomyslné vyvrcholení zmíněného procesu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato nová právní úprava v době svého přijetí v podstatě petrifikovala výsostné postavení závěti, byť k tomu došlo, inter alia, též rozšířením nástrojů, jimiž zůstavitel nově disponuje. Završení tohoto procesu rovněž odpovídá ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle kterého je Česká republika státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že jsou založena spíše na ekvitě, na naplnění obecných idejí spravedlnosti, konkrétně v tom směru, že pozůstalost po zemřelém K. Vránovi si nakonec našla svoji cestu k závětí povolanému pravému dědici a jako odúmrť nepřipadla stěžovatelce, i když se tak stalo za zvláštních okolností, tj. uzavřením dohody o narovnání mezi žalovaným a pravým dědicem zemřelého K. Vrány. Soudy tedy daly přednost řešení, které sice neodpovídalo závěrům vysloveným v rozhodnutích dědického soudu, avšak řešení, jež dle jejich nejlepšího úsudku pokládaly za obecně spravedlivé, když stěžovatelce sporné finanční prostředky vlastně původně vůbec připadnout neměly (s ohledem na nalezenou závěť K. Vrány se neměly v prvé řadě vůbec ocitnout v dispozici nepravé dědičky, zůstavitelky J. Sojkové). Upozadění role státu jako nabyvatele odúmrti při zvážení všech okolností daného případu ovšem dle Ústavního soudu nepředstavuje vybočení ze zásad spravedlivého procesu, naopak napadenými rozhodnutími byl naplněn účel dědického práva, a to nejen nyní platného, nýbrž i dědického práva platného v rozhodné době, v němž stát jako nabyvatel odúmrti zaujímal a nadále zaujímá až poslední místo. Opačnému řešení nehodlá Ústavní soud poskytnout žádnou ústavní ochranu.

Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru