Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 157/98Usnesení ÚS ze dne 28.09.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Chomutov
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkinterpretace
osoba/povinná
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.157.98
Datum podání06.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 9 odst.5, § 6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 157/98 ze dne 28. 9. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 157/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti města Ch., zastoupeného Mgr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 1998, čj. 15 Ca 550/97-24, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti směřující proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v části, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., ze dne 18.9.1997, č.j. 1444/93,23/96/338/PÚ/Kr/97, jímž bylo rozhodnuto, že M.H. a J.B., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice, jsou vlastnicemi pozemkových parcel specifikovaných ve výroku citovaného rozhodnutí O.Ú., stěžovatel tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu jeho již konstituovaného a existujícího vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím i k porušení principů právního státu, kterým podle čl. 1 Ústavy ČR Česká republika je.

Podstata výhrad stěžovatelem vznesených v ústavní stížnosti směřuje k posouzení existence tzv. zákonné překážky vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě za situace, kdy pozemky, kterých se restituce týká, slouží jako výběh pro zvířata v areálu ZZ, který je oplocen, a na jehož území byly v minulosti realizovány např. komunikace, vodní přivaděč, apod.

2 IV. ÚS 157/98

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že orgány veřejné moci v dosavadních řízeních dospěly k závěru, že vydání předmětných pozemků oprávněným osobám nebrání žádná z tzv. překážek vydání, jejichž existenci stěžovatel (město Ch.) v řízení namítal. Konkrétně byla stěžovatelem ve vztahu k pozemkům podléhajícím restituci uplatněna překážka vydání upravená v ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), tedy, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné osoby zastavěn. Stěžovatel si je vědom, že tato překážka (překážka "zastavěnosti") se neuplatní podle téhož ustanovení v případě, že stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země, nicméně ze skutečnosti, že pozemky, které jsou předmětem restituce, se nacházejí na území zoologické zahrady a slouží jako výběh zvířat, dovozuje, že se jedná o pozemky, které nelze podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat. Poukazuje přitom na to, že území zooparku tvoří jednotný celek, a stavba zoologické zahrady byla jako celek povolena stavebním povolením a následně kolaudována. Argumentace uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti ve vztahu k tvrzením ohledně existence překážky vydání koresponduje argumentaci uplatněné stěžovatelem v dosavadních řízeních. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že si je vědom toho, že zákon o půdě výslovně nepamatuje při vymezení zákonných překážek vydání na výběhy zoologických zahrad a zoologické zahrady vůbec. Přes tuto skutečnost však stěžovatel vytýká krajskému soudu, který rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, že si neuvědomil pojetí zoologické zahrady jako stavebního komplexu, když zjevně chápal dřívější název "lesopark" v běžném smyslu toho slova a nedovodil, že jde o zoologickou zahradu (rozlohou dokonce největší v České republice). V těchto souvislostech poukazuje na komplex zoologické zahrady, který je reálně nedělitelný, a pokud není přímo zastavěn, tvoří se stavbami jeden funkční celek. Odvolává se přitom na to, že v publikaci I.P. k zákonu o půdě Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H.B., Praha 1997,s. 186, v níž autorka uvádí, že v případě takových "areálů" je třeba v každém jednotlivém případě nutno posoudit, zda "volné plochy" souvisejí přímo se stavbou a tvoří s ní jeden funkční celek nebo ne.

Postupu orgánů veřejné moci stěžovatel dále vytýká, že při svém rozhodování neaplikovaly ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě, podle něhož může pozemkový úřad, pokud je to nezbytně třeba, zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.

Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti návrhu vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 550/97, vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a vyjádření vedlejších účastníků řízení. Vedlejší účastníci PF ČR a O.Ú. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdali, J.B. a M.H., v řízení podle zákona o půdě oprávněné osoby, se svého postavení vedlejších účastníků nevzdaly s tím, že k ústavní stížnosti se písemně nevyjádřily.

Z obsahu vyžádaného spisu a z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení Ústavní soud zjistil, že základní důvod, o který soud opřel svůj právní závěr o neexistenci tzv. zákonné překážky vydání předmětných pozemků, je skutečnost, že na vydaných pozemcích se nenacházejí žádné stavby, které by bránily vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, což bylo v dosavadních řízeních zjištěno z listinných dokladů a dále ze shodných přednesů pověřeného pracovníka stěžovatele (v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu navrhovatele), zástupkyně oprávněné osoby J.B. a pověřeného pracovníka správního orgánu (pozemkového úřadu). Ve vztahu k

3 IV. ÚS 157/98

tvrzení stěžovatele uplatněného v dosavadních řízeních, že na posouzení dané situace je nutno aplikovat ustanovení, podle něhož za zastavěnou část se považuje část, na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby, pak krajský soud správně dovodil, že citované ustanovení je třeba aplikovat ve vztahu ke zcela konkrétnímu pozemku zastavěnému stavbou. Pro úplnost je třeba uvést, že podle názoru Ústavního soudu lze stejný závěr dovodit ve vztahu k "areálům" i z publikace I.P., které se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, neboť vazbu dalších pozemků "bezprostředně souvisejících a nezbytně nutných k provozu stavby" je třeba i podle citované autorky odvíjet od existence zákonné překážky zastavěnosti ve vztahu ke konkrétnímu pozemku podléhajícímu restituci.

K otázce zřízení věcného břemene postupem podle § 9 odst. 5 zákona o půdě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud zdůraznil, že ve smyslu Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, může o zřízení věcného břemene rozhodnout pozemkový úřad samostatným rozhodnutím, z toho důvodu se krajský soud možností zřídit věcné břemeno nezabýval, když navíc ani při o opravném prostředku tato otázka nebyla stěžovatelem (navrhovatelem v řízení o opravném prostředku) nastolena.

Ústavní soud na způsobu vedení dosavadních řízení před orgány veřejné moci a na jejich skutkových a právních závěrech v předmětné věci učiněných neshledal pochybení, která by odůvodňovala tvrzení stěžovatele, že jimi nebylo respektováno jeho právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, a že byly porušeny principy právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR.

Za základní skutečnost považuje přitom Ústavní soud zjištění (s kterým se ztotožnil i stěžovatel v řízení o opravném prostředku u krajského soudu), že na jednotlivých pozemcích, ve vztahu k nimž bylo rozhodnuto v řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že jsou ve vlastnictví oprávněných osob, a ve vztahu k nimž bylo rozhodnutí pozemkového úřadu krajským soudem potvrzeno, se nenachází stavba. Právní závěr krajského soudu, kterým se ztotožnil se závěrem okresního pozemkového úřadu, že tedy nelze ve vztahu k nim uplatnit právní režim § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je správný. Ústavní soud sice rozumí konstrukci stěžovatele ohledně komplexního charakteru území využívaného jako zoopark, nicméně zdůrazňuje, že v podmínkách zákona o půdě jako zákona restitučního je nepřípustné okruh případů, pro něž nelze původní pozemky oprávněným osobám vydat (přiznat k nim vlastnické právo), rozšiřovat na případy zákonem neupravené. Odvolávání se stěžovatele na tu část ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle níž se za zastavěnou část pozemku považuje část; na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24.6.1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby, s poukazem, že celé území zooparku je jako celek stavbou, představuje zjevně extenzivní a účelový výklad pojmu stavba, a to i v jejím veřejnoprávním pojetí, na které se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává.

V případě předmětné zoologické zahrady se sice jedná o funkčně specificky využívané území, v jehož rámci jsou některé pozemky zastavěny (oplocení, opěrné zdi, komunikace,vodní přivaděč apod.), nicméně pokud předmětné pozemky, které podléhají právnímu režimu restitucí podle zákona o půdě, jsou takovými pozemky, na nichž se stavby nenacházejí, nelze se ve vztahu k nim dovolávat aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak orgány veřejné moci v dosavadních řízeních správně dovodily. Z těchto důvodů se Ústavní soud ani nezabýval tvrzeními stěžovatele, směřujícími k posouzení povahy oplocení či opěrných zdí z hlediska stavebně technického, když tyto se nenacházejí na v

4 IV. ÚS 157/98

restituci vydaných pozemcích, o které v tomto řízení jde, a závěr o jejich povaze nemůže ovlivnit právní závěry orgánů veřejné moci ve vztahu k neexistenci překážky vydání.

Pro úplnost pohledu na povahu překážek vydání považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na to, že mezi výčtem překážek vydání, obsažených v § 11 odst. 1 zákona o půdě, byly zákonodárcem zařazeny i překážky v podobě existence specificky využívaných území (konkrétně např. podle § 11 odst. 1 písm. d) tělovýchovné zařízení nebo sportovní zařízení, kde se může jednat o území se "smíšeným režimem" volných ploch a staveb nejrůznějšího druhu a způsobu využití), které také tvoří "komplex", "funkční celek". Není vinou orgánů veřejné moci, kterým přísluší rozhodovat o restitucích podle zákona o půdě, že za překážku vydání nebyly jmenovitě uznány i funkční celky typu zoologických zahrad a zooparků. Překážkovost vydání pozemků v rámci těchto specificky využívaných pozemků je pak třeba řešit podle existujících zákonných překážek, tak jak učinily ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci, a to konkrétně ve vztahu k tvrzení jejich zastavěnosti s aplikací § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, který však - jak bylo uvedeno výše - jako základní předpoklad pro své uplatnění předpokládá existenci stavby překážkového charakteru na pozemcích podléhajících restituci.

K otázce stávajícího způsobu využívání předmětných pozemků jako součásti PZ považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že obnovení vlastnického práva k přesně specifikovaným pozemkům z titulu restituce podle zákona o půdě, a to pro neexistenci zákonné překážky jejich vydání, nic na tomto způsobu využívání nemění ( tj. nepůsobí změnu ve způsobu tohoto užívání, nevyvolává změnu ve stávajícím území). Pouze se mění majetkoprávní poměry ve směru rozšíření subjektů pozemkového vlastnictví v zájmovém území.

Je pravda, že zákon o půdě v § 9 odst. 5 výslovně nabízí jako jednu možnost řešení takové situace oprávnění pozemkového úřadu zřídit na vydávaných nemovitostech věcné břemeno. K této otázce ústavní soud konstatuje, že opodstatněným z hlediska protiústavnosti neshledal ani to, že orgány veřejné moci neaplikovaly ve vztahu k vydávaným pozemkům ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě, mimo jiné i pro možnost řešit tyto otázky v samostatném řízení. Skutečnost, že v daném případě okresní pozemkový úřad neaplikoval ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě v jediném rozhodnutí, kterým by rozhodl o vlastnictví oprávněné osoby, a současně také o zřízení věcného břemene, se nemusí jevit zejména ze strany subjektu potencionálně nejoptimálnější, nelze ji však považovat za protiústavní (viz Sjednocující stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR č. 16/96, dále rovněž nález Ústavního soudu č. 88/1998 Sb.). Navíc řešení cestou věcného břemene je pouze jednou z možností, jak situaci vzniklou vydáním tzv. nepřekážkových pozemků řešit. Za prvé je třeba zdůraznit, že podle § 22 odst. 3 zákona o půdě vzniká právní mocí rozhodnutí o vydání nemovitostí mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem vydávaných nemovitostí, pokud se nedohodli jinak, nájemní vztah. Vzájemný vztah vlastníka pozemků a provozovatele zooparku je však ve smyslu platné právní úpravy možno na smluvním principu řešit i jinak (upřesněním obsahu ze zákona vytvořeného nájemního vztahu uzavřením smlouvy o výpůjčce, koupí předmětných pozemků, apod.).

Rovněž tak nepřisvědčil Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že s ohledem na skutečnost, že se na vznik jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům vztahuje zákon ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví ČR do vlastnictví obcí, v platném znění, došlo pozitivním rozhodnutím o vlastnictví oprávněných osob podle § 9 odst. 4 zákona o půdě k nepřípustnému zásahu do jeho existujícího a konstituovaného vlastnického práva, neboť z ustanovení § 6 odst. 5 zákona o půdě výslovně vyplývá, že v případě, kdy nemovitosti přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo podle zákona o půdě vůči obci.

5 IV. ÚS 157/98

Z hlediska ústavně právního posouzení obsahu podání stěžovatele Ústavní soud tak dospěl k závěru, že orgány veřejné moci se v dosavadních řízeních evidentně nedopustily porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. září 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru