Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 157/06Usnesení ÚS ze dne 04.01.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
právní úkon
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.157.06
Datum podání27.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

72/1994 Sb., § 2, § 4 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 157/06 ze dne 4. 1. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti A. J., zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Údolní 5, proti rozsudkům Okresního soudu v Chebu sp. zn. 15 C 99/2003 ze dne 7. 10. 2003 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 35/2004 ze dne 3. 3. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2191/2004 ze dne 22. 12. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručovaná čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky - dovolávající se ust. § 39 občanského zákoníku - na určení neplatnosti Prohlášení vlastníků budovy o vymezení bytových jednotek podle zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ze dne 2. 2. 1999 (dále jen "Prohlášení"), kterou odůvodňovala v podstatě tím, že údaje uvedené v Prohlášení nejsou pravdivé, jsou v rozporu se skutečností, nadto v době jeho podpisu neobsahovalo žádné přílohy, nesplňovalo náležitosti ust. § 5 citovaného zákona, bylo vypracováno v rozporu se zákonem a, jak uvádí v důvodech ústavní stížnosti, napadá je "i z toho pohledu, že jako spoluvlastnice předmětného bytu byla Prohlášením na svých spoluvlastnických právech zkrácena, k čemuž nebyl dán jediný důvod, ba opak je pravdou, neboť již v roce 1992 žádala o odkoupení ostatních spoluvlastnických podílů, což jí bylo nejprve schváleno a následně znemožněno, takže za tohoto stavu věci neměla sebemenší důvod zužovat svůj spoluvlastnický podíl na domě a ten měl být i po Prohlášení zachován ve stejném rozsahu, jako před Prohlášením."

Okresní soud v Chebu jako soud I. stupně, po té, co shledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., provedl důkaz uvedeným Prohlášením, z něhož zjistil, že stěžovatelka a žalovaní č. 1), 3), 4), jako spoluvlastníci domu tam označeného, dne 2. 2. 1999 vymezili pět bytových jednotek v domě a společné části domu, přitom nedílnou součástí prohlášení vlastníků byla dle bodu IV. Prohlášení příloha č. 1, stanovící spoluvlastnické podíly vlastníků bytových jednotek na společných částech budovy a dle bodu V. i schémata všech podlaží, určující polohy jednotek a společných částí domu spolu s údaji o podlahové ploše, a dále zjistil, že účinky vkladu Prohlášení do katastru nemovitostí vznikly dnem 18. 5. 1999. Tato zjištění považoval soud pro své právní závěry za dostačující a žalobu stěžovatelky v záhlaví označeným rozsudkem pak zamítl. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, další důkazy nepovažoval za potřebné provádět, neboť šlo o důkazní prostředky, které přímo nesouvisely s předmětem řízení, jímž je posouzení platnosti právního úkonu - Prohlášení a nebyly proto podle něj pro posouzení věci rozhodné. Při posuzování platnosti Prohlášení podle ust. § 39 občanského zákoníku především zdůraznil, že prohlášení vlastníka ve smyslu ust. § 4 zák. č. 72/1994 Sb. (dále jen "Zákon") není dvoustranným právním úkonem, jak se domnívala stěžovatelka, když se snažila dosáhnout jeho neplatnosti s poukazem na jednání ostatních spoluvlastníků, ale je právním úkonem jednostranným, tj. úkonem, na který je třeba pohlížet, jako by jej učinila výlučně ona sama. Vyšel dále ze zjištění, že Prohlášení má veškeré náležitosti uvedené v ust. § 4 Zákona a nemůže tudíž být z důvodu rozporu se zákonem neplatné. Navíc absence některé z náležitostí požadovaných citovaným zákonem by měla mít za následek především neúspěch v řízení o vkladu vedeném před katastrálním úřadem. Neztotožnil se ani s námitkou stěžovatelky ohledně absence stanovení spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech budovy ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm. d) citovaného zákona, neboť i když Prohlášení samo výši těchto podílů neobsahovalo, byly tyto vymezeny v příloze č. 1, která je nedílnou součástí Prohlášení. Tvrzení stěžovatelky o tom, že při jeho podpisu přílohy k dispozici neměla, nepovažoval soud za významné, a to proto, že ona sama činila dané Prohlášení a pokud je činila za situace, kdy jeho nedílnou součástí měly být skutečnosti uvedené v přílohách, lze se oprávněně domnívat, že se s jejich obsahem před podpisem seznámila a neučinila-li tak, následky s tím spojené může přičítat jen vlastní nedbalosti. Soud se rovněž neztotožnil se stěžovatelkou, pokud jde o nesoulad údajů uvedených v Prohlášení a jeho přílohách se skutečností, což odůvodnil tím, že ust. § 49a občanského zákoníku, které by přicházelo v úvahu k použití, se vztahuje pouze na dvou a vícestranné právní úkony a pokud stěžovatelka sama uvedla v Prohlášení údaje, které dnes považuje za nesprávné, pak to nemůže mít za následek neplatnost Prohlášení. Soud také, jak uvedl, neshledal ani okolnosti, které by v daném případě vedly k závěru, že jde o úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud rozsudkem shora označeným rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, když převzal skutková zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Ani následnému dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu nebylo Nejvyšším soudem ČR vyhověno, neboť předmětem dovolacího přezkumu nemohly být otázky skutkového zjištění, přitom, jak je patrno z odůvodnění odmítavého rozhodnutí jmenovaného soudu, tento neshledal důvodu odchylovat se od právního závěru odvolacího soudu, že Prohlášení splňuje náležitosti ve smyslu ust. § 4 Zákona. a ztotožnil se rovněž s právním závěrem o tom, že případná absence některé z náležitostí podle ust. § 4 odst. 2 Zákona by měla za následek již neúspěch v řízení o vkladu vedeném před příslušným katastrálním úřadem. Posouzení věci odvolacím soudem podle dovolacího soudu odpovídá závěrům dnes již konstantní judikatury a přípustnost dovolání tak nemohla být v dané věci založena posouzením otázky zásadního právního významu.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která spatřuje porušení shora označených článků Listiny v podstatě v tom, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi důkazy stěžovatelkou předloženými, případně neprovedly ty důkazy, jejichž provedení navrhovala, z odůvodnění soudních rozhodnutí také podle ní nevyplývá srozumitelně, jakými skutkovými zjištěními a úvahami byly soudy vedeny, jejich závěry jsou v nesouladu s předloženými důkazy a jsou proto tato rozhodnutí projevem libovůle. Prohlášením vlastníků nemohlo dojít k zúžení vlastnického podílu na domě, společných prostorách a pozemcích a jejímu vlastnickému právu tak nebyla poskytnuta řádná soudní ochrana. Navrhla proto zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti jako účastník řízení dal najevo, že se nedomnívá, že by rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované čl. 11 Listiny. Prohlášením vlastníků budov ve smyslu ust. § 4 Zákona nebylo nuceně omezeno vlastnické právo stěžovatelky, když Prohlášení obsahovalo náležitosti požadované v § 5 Zákona. Nebylo podle něj porušeno ani právo stěžovatelky garantované v čl. 36 Listiny s tím, že z jeho rozsudku ze dne 3. 3. 2004 vyplývá jednoznačně, proč nemohla být stěžovatelka v řízení úspěšná. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.

Nevyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti upozornil především na to, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a obsahově tak jde o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení ještě v řízení před Ústavním soudem, přitom z obsahu ústavní stížnosti se nepodává zřetelný přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení jejích práv. Ve věci samé pak Nejvyšší soud odkázal na obsah napadeného rozsudku s tím, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné právní úpravy přípustnosti dovolání a posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na Ústavním soudu.

Na uvedená vyjádření účastníků řízení ze strany stěžovatelky, jíž tato byla prostřednictvím jejího zástupce doručena, již reagováno nebylo.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, s odkazem na svoji roli (čl. 83 Ústavy ČR), že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.

Soud I. stupně ve svém rozhodnutí objasnil, s důrazem na povahu právního úkonu, jímž je prohlášení vlastníků budovy o vymezení bytových jednotek podle Zákona, které je právním úkonem jednostranným, činěným samotnou stěžovatelkou, proč nepovažoval pro posouzení otázky platnosti tohoto právního úkonu za významné provádět další důkazy v řízení stěžovatelkou navrhované a z odůvodnění jeho rozhodnutí, jak shora naznačeno, je také dostatečně patrno, z jakých důkazů učinil svá skutková zjištění, z nichž pak při svém právním posouzení - s nímž se v zásadě ztotožnil také soud odvolací a v rozsahu svého přezkumu i soud dovolací, jenž je právě tím soudem, který je zákonem povolán k autoritativní interpretaci jednoduchého práva a jemuž také přísluší judikaturu obecných soudů sjednocovat - vycházel. Rozhodnutí jmenovaných soudů tak nevykazují prvky libovůle, opírají se o argumentaci mající základ v aplikovaných ustanoveních zákona a lze proto na jejich odůvodnění, dostatečně vysvětlující, proč žalobě stěžovatelky nebylo vyhověno, v převážné části odkázat s jedinou výhradou, která však, jak bude dále rozvedeno, nemohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů I. a II. stupně ani rozhodnutí dovolacího soudu.

Je třeba uvést, že Ústavní soud nesdílí ty závěry soudů I. a II. stupně - učiněné v podstatě jen na základě obsahu Prohlášení vlastníků - které se vztahují k tvrzení stěžovatelky o nesouladu údajů uvedených v Prohlášení a jeho přílohách se skutečností (vymezení jednotek v rozporu se skutečností schválenou kolaudačními rozhodnutími, v domě jsou jen čtyři bytové jednotky a nikoliv pět, jak je v Prohlášení vymezeno). I tato otázka totiž podle mínění Ústavního soudu měla být posuzována z pohledu ust. § 39 občanského zákoníku a nikoliv, jak ji posoudily obecné soudy, podle ust. § 49a občanského zákoníku o omylu, a to z následujících důvodů.

Prohlášení vlastníků, učiněná ve smyslu Zákona, jsou sice právními úkony jednostrannými, jak se správně uvádí v rozhodnutí soudu I. stupně, nicméně zároveň nutno konstatovat, že i pro jednostranné právní úkony platí, že tyto, aby byly platné, musí splňovat všechny náležitosti zákonem stanovené a to i náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně, tedy kromě náležitostí osoby, projevu vůle, poměru vůle a projevu, předmětu právního úkonu i jeho dovolenost. Neplatnost právního úkonu pro jeho nedovolenost upravuje právě ust. § 39 občanského zákoníku. Ve smyslu tohoto ustanovení je nedovolenost právního úkonu dána tehdy, jestliže je tento v rozporu se zákonem nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. O rozpor se zákonem přitom nemusí jít vždy jen tehdy, kde je určité chování výslovně zákonem zakázáno, rozpor se zákonem může být i obsahový, vyplývající pouze z obsahu ustanovení zákona. Ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku je také neplatný právní úkon zákon obcházející, tedy takový, který sice neporušuje přímo zákaz daný zákonem, který však svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu.

Zároveň třeba zdůraznit, že neplatnost právního úkonu, pokud je naplněna některá ze skutkových podstat ust. § 39 občanského zákoníku shora uvedených, je neplatností absolutní, danou od počátku a nastávající ex lege, nikoliv tedy z jednání subjektu právního úkonu. Právě tyto uvedené aspekty podle názoru Ústavního soudu soudy I. a II. stupně ve vztahu k uvedenému tvrzení stěžovatelky o kolaudačnímu rozhodnutí neodpovídajícímu vymezení jednotek v řízení dostatečně nereflektovaly.

Ustanovení § 4 odst. 1 Zákona již v úvodní větě stanoví, že vlastník budovy svým prohlášením určuje prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených tímto zákonem a v souladu se stavebním určením stanou jednotkami [§ 2 písm. h)] a společnými částmi domu [§ 2 písm. g)]. Z důvodů, které byly v obecné rovině předeslány, tak podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže být pomíjen význam tohoto ustanovení (kladoucího důraz na stavební určení), již z toho důvodu, že jde o jedno z klíčových ustanovení zákona, v němž jde o úpravu vlastnictví k bytům a na ně navazujících akcesorických práv ke společným částem domu, případně k pozemkům.

Účelem prohlášení vlastníka budovy podle Zákona je rozdělení budovy ve smyslu ust. § 2 písm. a) Zákona na jednotky a společné části domu a vytvoření vlastnictví jednotek a společných částí domů. Podle ust. § 2 písm. h) Zákona se pro jeho účely jednotkou rozumí i byt, jenž je opět pod písm. b) tohoto ustanovení, vymezujícího pojmy, definován jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení [§ 2 písm. b) Zákona]. Právě tato ustanovení spolu s ust. § 4 odst. 1 Zákona je tedy třeba mít na zřeteli a k nim provádět i příslušné dokazování. V této souvislosti možno odkázat i na komentářovou literaturu, vycházející z toho, že v prohlášení vlastníka je nezbytné vyznačit a popsat všechny jednotky v budově v souladu s jejich kolaudačním určením a že vlastník budovy je při určení jednotek v budově striktně vázán příslušným stavebním rozhodnutím a připouští v těchto souvislostech i neplatnost prohlášení podle § 39 pro rozpor se stavebním zákonem (srov. Fiala/Novotný/Oehm/Horák: Zákon o vlastnictví bytů, komentář, 3. vydání, C. H. Beck, str. 43, 23, 24).

Nicméně ani tento odlišný náhled Ústavníhosoudu k části odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně nemohl vést k vyhovění ústavní stížnosti. Tuto totiž, v části operující neplatností Prohlášení podle § 39 občanského zákoníku právě z důvodů kolaudačnímu rozhodnutí neodpovídajícímu vymezení jednotek, třeba považovat za nepřípustnou, neboť stěžovatelka v tomto směru nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu totiž neplatnost Prohlášení podle § 39 občanského zákoníku nespojovala - na rozdíl od žaloby a odvolání - s tvrzením o nesprávně vymezeném, kolaudačnímu rozhodnutí neodpovídajícím počtu bytových jednotek, nýbrž ji spojila pouze s tvrzením chybného, nepřesného vyjádření podílů vlastníků jednotek na společných částech budovy s matematickou chybou. Dovolací soud tak, vázán ust. § 242 odst. 3 o. s. ř., byl proto ve svém přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu uvedené otázky se týkající omezen, neboť jeho vázanost ve smyslu uvedeného ustanovení se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v ust. § 241a o. s. ř. byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech odvolatel spatřuje jeho naplnění (srov. Občanský soudní řád, Komentář - II. díl, 7. vydání C. H. Beck).

Ústavní stížnost byla proto z uvedených důvodů odmítnuta zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2007

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru