Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1566/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
byt/vyklizení
Podání
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1566.14.1
Datum podání05.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43, § 79 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1566/14 ze dne 2. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ivany Kvasnicové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2013 sp. zn. 22 C 134/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013 sp. zn. 20 Co 83/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatelka vystupující v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 jako žalobkyně se po České republice domáhala žalobou ze dne 30. 6. 2012 zaplacení 100 miliard Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že je nájemkyní v žalobě specifikovaného bytu, který však po dobu více než 11 let neužívá, jelikož na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 11 C 195/94 z něj byla exekučně vyklizena. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, se pak žalobkyně domáhá vyklizení předmětného bytu vůči stávajícím nájemníkům, přičemž řízení není dosud skončeno poté, co Nejvyšší soud třikrát rozhodnutí nižších instancí zrušil. Žalobkyně uvádí, že je po uvedenou dobu omezena ve svém právu na bydlení.

Obvodní soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 17. 9. 2012 č. j. 22 C 134/2012-38 k odstranění vad žaloby, poskytl jí přiměřenou lhůtu a poučil ji, že při neodstranění vad žalobu odmítne. Stěžovatelka žalobu včas doplnila a mj. zdůvodnila výši žalované částky tak, že 8 mil. Kč požaduje za to, že kdyby byla považována za nájemkyni bytu, posléze členku družstva, stala by se vlastníkem předmětné bytové jednotky, 6 mil. Kč žádá za to, že po (blíže nevymezenou) dobu, kdy se nachází v České republice, musí bydlet v hotelových zařízeních, 10 mil. Kč žádá za to, že musí bydlet v Německu, kde jsou zvýšené náklady na bydlení, stravování, lékařskou péči apod., 500.000 Kč požaduje jako náhradu majetku, který jí byl zašantročen v souvislosti s vyklizením, 60 mil. Kč žádá za to, že si tyto prostředky nemohla opatřit v zaměstnaneckém vztahu, resp. podnikání, když veškerý její čas byl pohlcen soudními spory, 3 mil. Kč požaduje jako náhradu soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, jež vynaložila v blíže neoznačených soudních sporech a 99.912.500.000 Kč požaduje jako nemajetkovou újmu za psychické trauma, ztrátu hodnoty ze života i osobních vazeb, extrémně zatěžující řízení sp. zn. 27C 78/2003 a za jeho dlouhodobost.

Usnesením ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 22 C 134/2012 soud žalobu odmítl jako neprojednatelnou se zdůvodněním, že skutkové vylíčení nesprávných úředních postupů ve vazbě k nároku samotnému je kusé a neurčité, nároky žalobkyně neplynou logicky z žalobních tvrzení. Obvodní soud v odůvodnění zdůraznil požadavky § 79 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu ("o.s.ř.") s tím, že žalobce musí vždy v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. Řádně vymezit předmět řízení je nezbytné i proto, aby soud mohl zkoumat, zda nestala překážka věci zahájené či věci rozsouzené nebo zda žalobce řádně svůj nárok předběžně u žalované uplatnil. Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud k přesvědčení, že z hlediska skutkového vylíčení nesprávných úředních postupů ve vazbě k nároku samotnému je kusé a neurčité. Není totiž odlišeno, jaká škoda a nemajetková újma byla způsobena tím kterým nesprávným úředním postupem. Samotné vymezení nesprávných úředních postupů je neurčité. Žalobkyně neidentifikuje vykonávací řízení, v jehož rámci byla vyklizena, netvrdí, kdy k vyklizení došlo, neuvádí ani, v čem spočívá nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 27C 78/2003, když ze samotné charakteristiky řízení jako dlouhodobého sporu nelze bez dalšího uzavřít, že žalobkyně namítá nepřiměřeně dlouhou délku řízení. I kdyby tak žalobkyně činila, není jasné, kolik žádá přisoudit jako zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhou délku řízení. Jestliže žalobkyně jako předpoklad zakládající odpovědnost státu vymezuje i nezákonná rozhodnutí, není zřejmé, jaké konkrétní újmy byly způsobeny žalobkyni těmito rozhodnutími a jaké jiné újmy či škody potom nesprávnými úředními postupy. Neurčité je i zdůvodnění výše škody, resp. nemajetkové újmy. Znalecké posudky jako důkazy nemohou nahrazovat žalobní tvrzení. Proto měla žalobkyně uvést, proč se domnívá, že by se stala vlastníkem bytu, jaká by byla kupní cena, jaké bylo nájemné v předmětném bytě (které patrně neplatila), kdy v ČR bydlela v hotelech, jakých, jaké byly jejich ceny, jaké finanční prostředky za jakou dobu použila na bydlení v Německu, na léky a stravování, z čeho usuzuje, že by za jedenáct let měla příjem 60 mil. Kč, jaké byly její příjmy před započetím soudního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 (sp. zn. 27 C 78/2003), jaké soudní poplatky platila a kdy a jaké náklady právního zastoupení vynaložila apod. Je-li požadovaná náhrada škody přemrštěná (a v tomto směru nekorelující žalobním tvrzením), pak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 99.912.500.000 Kč je na první pohled absurdní.

Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 20 Co 83/2013, bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Odvolací soud opět zopakoval, že žaloba stěžovatelky je neurčitá ve své podstatě, vymezení příčinné souvislosti mezi tím kterým nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím toho kterého orgánu a konkrétním nárokem stěžovatelky je nedostatečné. Podle odvolacího soudu nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. V daném případě bylo ke specifikaci daného skutkového děje (dějů) nezbytné, aby žalobkyně jasně označila konkrétní nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí toho kterého orgánu a vylíčila skutečnosti vyjadřující jeho příčinnou souvislost s tím kterým žalobním nárokem. Žalobkyně však v žalobě i v následném podání předkládá soudu neuspořádanou směs tvrzení o tom, které všechny orgány (včetně orgánů obecních, jednajících mimo rámec působnosti označené organizační složky státu) jí měly způsobit různými úkony či rozhodnutími opět souhrnně vymezenou škodu či újmu. Jinými slovy žalobkyně nerozlišuje, jaká škoda či újma jí byla způsobena tím kterým postupem či rozhodnutím tohoto kterého orgánu, a ponechává na soudu, aby si z jejích sice obsáhlých, leč neuspořádaných tvrzení "vybral" a sám tak vymezil základ žalobního nároku (resp. jednotlivých nároků), který si evidentně ona sama neujasnila. Jednotlivé žalobkyní vymezované nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy jsou odůvodněny zcela obecně bez řádné specifikace konkrétních skutečností, z nichž je jejich existence dovozována. Podle odvolacího soudu tak soud prvého stupně nepochybil, když žalobu odmítl, neboť pro nedostatky ve vylíčení rozhodujících skutečností nelze individualizovat skutek (skutky) zakládající žalobní nárok (nároky) a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.

Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1834/2013 odmítl a označil postup prvoinstančního a odvolacího soudu za zcela standardní. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalobkyně se formálně domáhá náhrady škody z nesprávného úředního postupu, ale z vylíčení skutkového děje nevyplývá, že by ze strany soudních a správních orgánů došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, které nevedlo k vydání rozhodnutí. Tvrzené údajné chyby při rozhodování těchto orgánů, s výjimkou rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze v řízení o vyklizení bytu, nelze podřadit ani pod nezákonné rozhodnutí. Zejména však, i když žalobkyně podrobně zdůvodnila vyčíslení požadovaných částek za jednotlivé škody a psychickou újmu, nebylo z jejího podání zřejmé, jaká je souvislost konkrétních jednotlivých soudních a správních řízení s těmito škodami a psychickou újmou.

II. Tvrzení stěžovatelky

Ústavnímu soudu byla 5. 5., 13. 5. a 14. 5. 2014 doručena podání stěžovatelky bez právního zastoupení ve věci "odškodnění za chybná soudní rozhodnutí zrušená Nejvyšším soudem ČR ve věci vyklizení bytu a odcizení všech věcí v souvislosti se souvisejícími návrhy". Ústavní soud podání stěžovatelky posoudil materiálně jako ústavní stížnost a výzvou ze dne 8. 7. 2014 byla stěžovatelka upozorněna na obsahové nedostatky podání, jakož i na povinnost být zastoupena advokátem. Ústavnímu soudu bylo dne 28. 7. 2014 doručeno doplnění ústavní stížnosti již v zastoupení advokátem obsahující ústavně relevantní argumentaci. Další doplnění ústavní stížnosti pak bylo učiněno dne 31. 7. 2014.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností všechna shora zmíněná rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva v čl. 36 odst. 1 (právo na přístup k soudu), čl. 36 odst. 3 (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem), čl. 37 odst. 1 (správně čl. 37 odst. 3 - rovnost stran - pozn. ÚS), a čl. 38 odst. 2 (právo na veřejné projednání věci bez průtahů), jakož práva zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a čl. 13 (právo na účinné prostředky nápravy).

Stěžovatelka zdůrazňuje význam práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu s tím, že právo na přístup k soudu je jedno z nejdůležitějších základních práv, které svým významným postavením mezi základními právy vytváří pojem právního státu. Účinnost práva na přístup k soudu vyžaduje skutečnou a konkrétní možnost jednotlivce napadnout čin, kterým bylo zasaženo do jeho práv. Porušení této možnosti by zakládalo tzv. denegatio iustitiae a znemožňovalo by jednotlivcům reálně se dovolat svých práv. Stěžovatelce byla odepřena možnost domáhat se svého práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Tímto odepřením přístupu k soudu došlo k porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo domáhat se svých práv u soudu.

Stěžovatelka dále uvádí, že k základním znakům právního státu patří také zásada právní jistoty, přičemž její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Soudy se dle stěžovatelky při intepretaci ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. dopustily přepjatého formalismu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základních práv a vede k porušení zásady právní jistoty a svévoli.

Soudy namísto toho, aby se žalobou stěžovatelky ze dne 30. 6. 2012 blíže zabývaly, její argumentaci odmítly s poukazem na skutečnost, že dle nich nárok žalobkyně neplyne logicky z žalobních tvrzení. Takováto rozhodnutí soudů však odporovala zásadě právní jistoty, kdy např. v případě průtahů v řízení stěžovatelka uvedla veškeré skutečnosti potřebné k posouzení jejího nároku a soudy se přesto z vlastní libovůle její žalobou nezabývaly.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém usnesení sám uvádí, že stěžovatelka požadovala 99.912.500.000 Kč jako nemajetkovou újmu za psychické trauma, ztrátu hodnoty ze života i osobních vazeb, extrémně zatěžující řízení vedené pod sp. zn. 27 C 78/2003 a za jeho dlouhodobost. Z uvedeného je tedy zřejmé, že výše specifikovanou částku požadovala stěžovatelka jako náhradu nemateriální újmy způsobené průtahy v řízení. Přitom imateriální újma způsobená průtahy v soudním řízení funguje na principu presumpce existence takového zásahu s ohledem na jeho okolnosti. Těmi je především skutečnost, zda řízení bylo nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích stiženo či ne. Pokud se v soudním řízení průtahy vyskytují nebo vyskytovaly, má se za to, že průběh tohoto řízení vždy do osobnostních práv účastníků více či méně zasáhl. V tomto ohledu se tudíž požadavek soudů na vymezení příčinné souvislosti jeví jako lichý, jelikož bylo na soudech, aby pouze zhodnotily, zda řízení průtahy trpělo či trpí a následně vyčíslily výši nemajetkové újmy těmito průtahy vzniklé (příčinná souvislost by byla presumována). K otázce výše nemateriální újmy přitom stěžovatelka navrhovala zpracování znaleckého posudku.

Stěžovatelka si uvědomuje, že výše uplatněného nároku je značně nestandardní, ale tato skutečnost by neměla soudy automaticky vést k závěru, že uplatněná žaloba jako celek je neprojednatelná. Přitom uvedenou extrémní výší uplatněného nároku se stěžovatelka snažila dát najevo extrémní narušování jejich práv, kdy v řízení, od něhož své nároky odvíjí, tedy ve sporu prvoinstančně vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27C 78/2003, byl její nárok již třikrát pravomocně zamítnut, přičemž ve všech těchto případech Nejvyšší soud tyto rozsudky pro nezákonnost zrušil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3151/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 460/2014). Nejvyšší soud přitom v závěru posledního z uvedených rozhodnutí, v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 460/2014, sám upozorňuje na skutečnost, že řízení trpí nepřiměřenou délkou.

U materiální újmy požadované stěžovatelkou je stěžovatelka rovněž přesvědčena, že soudy přepjatě formálně vykládaly ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., když dospěly k závěru, že jí uplatněná žaloba je neprojednatelná. Stěžovatelkou uplatněná žaloba ze dne 30. 6. 2012 možná po formální stránce (rozuměj vnější úpravu podání) neodpovídala podáním, jaké u soudu uplatňují žalobci zastoupeni advokátem, avšak po obsahové stránce žaloba odpovídala zákonným požadavkům. Stěžovatelka již v žalobě řádně konstatovala, v čem spočívá porušení právní povinnosti žalovaného, škoda, resp. škody, které jí vznikly a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou, resp. vzniklými škodami. Ve svém doplnění ze dne 28. 9. 2012, učiněném na výzvu soudu, svá skutková tvrzení blíže rozvedla, navrhla k nim důkazy a provedla právní hodnocení věci.

Výše uvedeným postupem soudů tak bylo stěžovatelce, na rozdíl od jiných žadatelů o náhradu materiální a nemateriální újmy, znemožněno uplatnění jejího práva na náhradu škody způsobené její osobě nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Její žalobou se soudy řádně nezabývaly, a tudíž jí znemožnily domáhat se svých práv u soudu, tedy jí znemožnily, aby její záležitost byla projednána soudem, jak jí zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III. Vyjádření účastníků řízení

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 21. 1. 2013, kterým byla žaloba pro neprojednatelnost z důvodu nesrozumitelnosti odmítnuta. Dle náhledu nalézacího soudu žalobkyně využívá ústavní stížnosti pouze jako další opravný prostředek poté, co nebyla úspěšná u dovolacího soudu a ústavní stížnost by měla být odmítnuta.

Městský soud v Praze opět odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž jako soud odvolací konstatoval, že žalobkyně přes poskytnuté poučení dostatečně nespecifikovala skutkový děj jasným vymezením konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu státu v příčinné souvislosti s tím kterým svým žalobním nárokem, a její žaloba je v tomto směru neurčitá. Městský soud opět zopakoval, že není ve smyslu vázanosti žalobním petitem podle § 153 odst. 2 o. s. ř. oprávněn dovozovat z neuspořádané směsi žalobních tvrzení základ žalobního nároku. Žaloba byla odmítnuta proto, že právně zastoupená žalobkyně si před jejím podáním neujasnila skutková východiska svého nároku (nároků) a její poukaz na porušení ústavních práv a formalismus soudů všech stupňů je účelovým pokusem přenášet naplnění této své povinnosti na soud. Městský soud tak navrhuje, aby Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně ji zamítl.

Nejvyšší soud plně odkázal na své rozhodnutí s tím, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádření účastníků řízení není obsažena jakákoli nová argumentace a pouze odkazují na odůvodnění svých rozhodnutí, nezasílal již Ústavní soud vyjádření účastníků řízení k případné replice navrhovatelce.

IV. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata tvrzených zásahů do ústavně zaručených práv se týkala práva na přístup k soudu. Tvrzené porušení dalších ústavních práv pak bylo pouze důsledkem neprojednání žaloby stěžovatelky před obecnými soudy. Důvodnost ústavní stížnosti je tak závislá na přezkoumání projednatelnosti žaloby podané stěžovatelkou, resp. posouzení přiměřenosti nároků obecného soudu na obsahové náležitosti žaloby. Vzhledem k tomu, že právo na přístup k soudu je klíčovým procesním ústavním právem (v tomto ohledu platí konstatování obsažená v ústavní stížnosti týkající se významu tohoto práva), posoudil Ústavní soud pečlivě předmětnou žalobu, jakož i její doplnění, učiněné na základě výzvy prvostupňového soudu.

V úvodu je nutno předeslat, že nelze požadovat za přepjatý formalismus, pokud obecné soudy trvají na jasném vymezení žalobních nároků i jasném popisu skutkového děje. Soudy nemohou tvrzení a nároky dotvářet či domýšlet a vzápětí o nich rozhodovat. Jinou věcí by byly formální nedostatky, chyby v psaní apod., zde však soudy vytýkají žalobě obsahovou neúplnost a nejasnost.

V ústavní stížnosti sice stěžovatelka (resp. její právní zástupce) tvrdí, že podaná žaloba "možná po formální stránce (rozuměj vnější úpravu podání) neodpovídala podáním, jaké u soudu uplatňují žalobci zastoupeni advokátem", což je však v rozporu se skutečností, neboť stěžovatelka byla v řízení před obecným soudem advokátem zastoupena a její žaloba byla advokátem podána.

Stěžovatelka (zastoupena advokátem) byla jasně a srozumitelně poučena usnesením ze dne 17. 9. 2012 č. j. 22C 134/2012-38 o tom, že její žaloba je neprojednatelná a jakým způsobem má být doplněna. Doplnění je však podobně nejasné a nepřehledné, jako samotná žaloba, neboť vesměs odkazuje na údaje uvedené v žalobě, popř. opětovně kopíruje pasáže z původní žaloby. Ani nové informace nečiní žalobu způsobilou k projednání. Sumarizace řady řízení, výčet různých rozhodnutí a postupů, jakož i závěrečné přehledy možných újem a částek pak ponechávají na soudu, aby skutkový děj dotvořil a jednotlivá tvrzení a nároky propojil. Což by však znamenalo nepřípustné doplnění, resp. částečné koncipování žaloby za strany soudu. Procesní role žalobce i soudu jsou dány, ale nelze je směšovat, což je taktéž aspekt spravedlivého procesu a ochrany rovnosti stran.

Stěžovatelka se primárně domáhá ochrany práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu je tak logicky vázáno na využití "stanoveného postupu". Postup, jakým se lze svého práva domáhat je předepsán procesními předpisy (v nyní posuzovaném případě tedy o. s. ř.), včetně základních obsahových náležitostí podání (žaloby). Stěžovatelce byla poskytnuta právní pomoc, neboť byla zastoupena advokátem a byla jasně poučena o tom, jaké obsahové náležitosti žalobě schází, resp. v čem je žaloba nedostatečná. Koncipovat na základě uvedeného poučení srozumitelnou a projednatelnou žalobu nota bene v případě zastoupení advokátem nelze považovat za obtížně splnitelný požadavek. Naopak jasné poučení a výzva k doplnění žaloby ze strany soudu je naplňováním práva stěžovatelky na přístup k soudu, kdy soud sice nemůže aktivitu účastníka suplovat, ale měl by ho o potřebě této procesní aktivity poučit a k jejímu naplnění jej vyzvat. Doplnění žaloby však obsahové nedostatky neodstranilo a soud prvého stupně tudíž žalobu odmítl jako neprojednatelnou.

Z pohledu ústavní záruky možnosti hájit svá práva před soudem, je nutno konstatovat, že stěžovatelce nijak nebylo bráněno, aby svá práva před soudem hájila, což ona s právní pomocí učinila, zároveň byla po nejasnostech v podání vyzvána a jasně poučena o tom, jak má ústavně předvídaný a v procesním předpise konkretizovaný "stanovený postup" vypadat. Pokud však ani po výzvě a poučení ze strany soudu nedostála procesním nároků na obsahové náležitosti podání a stanovený postup tak nedodržela, nelze považovat odmítnutí její žaloby za porušení práva na přístup k soudu.

Z hlediska samotné kvality předmětné žaloby ve znění jejího doplnění je nutno připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 973/2002 ze dne 18. 6.2003 (publikováno v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 2003, č. 135) "rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor".

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002 ze dne 15. 10. 2002 (publikované v časopise Soudní judikatura, č. 11, ročník 2002, č. 209) "požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši".

V rozhodnutí 25 Cdo 1310/2003 ze dne 30. 9. 2003 Nejvyšší soud zdůraznil, že "žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody. [...] Jestliže však žalobce v žalobě ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, a své podání nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně, jednalo se o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé, a to i za stavu, kdy žalobce uplatnil v petitu žaloby celkem částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím".

V kontextu judikatury vykládající obsahové náležitosti žaloby byly požadavky soudu prvého stupně zcela legitimní a pro právně zastoupenou stěžovatelku předvídatelné.

Pokud jde o nároky ve vztahu k materiální újmě, je nutno přisvědčit shora rekapitulovaným závěrům obecných soudů, že z hlediska skutkového je vylíčení nesprávných úředních postupů ve vazbě k nárokům stěžovatelky kusé a neurčité. Není zřejmé, jaká škoda a nemajetková újma byla způsobena tím kterým nesprávným úředním postupem, přičemž i samo vymezení nesprávných úředních postupů je neurčité. U nezákonných rozhodnutí není jasně patrné, jaké konkrétní újmy byly způsobeny žalobkyni těmito rozhodnutími a jaké jiné újmy či škody potom nesprávnými úředními postupy. Stěžovatelka navíc ve své žalobě zmiňuje další řízení vedená před jinými soudy, včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, aniž by bylo zřejmé, jaký vztah mají k tvrzeným nárokům.

Ústavní soud zde připomíná, že předmětné řízení, ke kterému směřovala žaloba stěžovatelky je řízením sporným zahajovaným na návrh, které je vedené zásadou dispoziční. Procesní iniciativa je tak dána do rukou účastníků řízení, nikoli soudu. "Požadavky na vylíčení "rozhodujících skutečností" jsou samozřejmě kvalitativně "vyšší" ve sporném řízení než v řízení nesporném a mají větší význam v řízení, které se zahajuje jen na návrh, než v řízení, jež lze zahájit i bez návrhu. V žalobě nebo návrhu na zahájení řízení musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem)" [Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 505].

Pokud jde o nemateriální újmu, zabýval se podrobněji Ústavní soud tvrzenou určitostí žaloby ve vztahu k nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, neboť jsou správné závěry uvedené v ústavní stížnosti, že imateriální újma způsobená průtahy v soudním řízení se presumuje v situaci, kdy k nepřiměřené délce řízení opravdu došlo. Jinak řečeno, pokud se v soudním řízení průtahy vedoucí k nepřiměřené délce řízení vyskytují nebo vyskytovaly, má se za to, že průběh tohoto řízení do osobnostních práv účastníků zasáhl.

Jakkoli v původní žalobě stěžovatelka o průtazích či nepřiměřené délce řízení nehovoří, v doplnění žaloby ze dne 28. 9. 2012, učiněné na výzvu soudu, pak k řadě tvrzených újem "doplňuje rozsáhlou nemajetkovou újmu psychického charakteru, ztráty pověsti, nabytí pověsti notorického sudiče a kverulanta, ztráty osobních a přátelských vazeb a v důsledku toho vlastně ztráty kvality života, když do uvedeného zohledňuje i nepřiměřenou délku vedení sporu před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003". Stěžovatelka tak vymezuje různé aspekty imateriální újmy, přičemž "do uvedeného zohledňuje i nepřiměřenou délku vedení sporu". Stejně tak v doplnění žaloby stěžovatelka navrhuje zpracování znaleckých posudků mj. "na psychické trauma, ztrátu hodnoty života, jakož i osobních vazeb, včetně extrémně zatěžujícího vedení sporu před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, jakož i jeho dlouhodobosti".

Nelze tak přisvědčit tvrzení soudu prvého stupně, že "ze samotné charakteristiky řízení jako dlouhodobého sporu nelze bez dalšího uzavřít, že žalobkyně namítá nepřiměřeně dlouhou délku řízení", neboť z kontextu výše uvedených tvrzení obsažených v žalobě bylo možno dovodit, že nepřiměřená délka řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003 má být jedním z namítaných nesprávných úředních postupů. Na straně druhé však neplatí ani shora rekapitulované tvrzení stěžovatelky, že "z uvedeného je tedy zřejmé, že výše specifikovanou částku [cca 99,9 miliard Kč - pozn. ÚS] požadovala stěžovatelka jako náhradu nemateriální újmy způsobené průtahy v řízení". Naopak z kusých informací uvedených v žalobě vyplývá, že stěžovatelka uvedenou sumu nepožadovala jen jako náhradu za imateriální újmu způsobenou průtahy v řízení, nýbrž tuto částku vymezila jako souhrnnou částku za veškerou možnou nejasně vymezenou imateriální újmu způsobenou všemi možnými napadenými (a opět nejasně vymezenými) postupy, jakož i rozhodnutími, které v žalobě zmiňuje. Nelze tak nic vytknout závěru soudu prvého stupně, že "i kdyby tak žalobkyně činila [tj. tvrdila nepřiměřenou délku řízení - pozn. ÚS], není jasné, kolik žádá přisoudit jako zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhou délku řízení".

Ústavní soud musel zvažovat, zda není "přepjatým formalismem" požadovat vyčíslení (alespoň orientační) částky požadované za ten který důvod tvrzené imateriální újmy, tedy též za tvrzené průtahy v konkrétním řízení, a to zejména v situaci, kdy celková požadovaná částka za imateriální újmu je natolik excesivně nadsazena, že případná přiznaná částka za nepřiměřenou délku řízení, kterou by dovodil sám soud, bude pouhým zlomkem celkově požadované částky a nehrozí tak, že by soud o jednotlivých dílčích nárocích mohl rozhodnout ultra petitum. Jinak řečeno Ústavní soud musel posoudit, zda lpění na této formě specifikace žaloby není příliš formalistické a tudíž představující neústavní zásah do práva na přístup k soudu.

Požadavek na vyčíslení (byť orientační) peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku za konkrétní újmu (zde tvrzená imateriální újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení) je běžným a předvídatelným požadavkem na kvalitu žaloby. Opět je nutno připomenout, že žalobce musí "v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit", resp. pokud "žalobce v žalobě ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, a své podání nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně, jednalo se o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé" (rozhodnutí 25 Cdo 1310/2003 ze dne 30. 9. 2003). Uvedené závěry konstantní judikatury, aplikované i v posuzovaném případě, nelze považovat za jakkoli excesivní vytvářející nepřiměřenou bariéru pro přístup k soudu.

Problém tak není v excesivní výši požadované částky, jak tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale (v případě nároku na náhradu imateriální újmy za průtahy v řízení) v neexistujícím určení výše částky, která má být za průtahy v řízení požadována. Jakkoli nelze při určení výše nemateriální újmy (ať již za průtahy v řízení, či z jiných důvodů) stanovit konkrétní částku zcela exaktně, nelze tuto procesní povinnost pominout tím, že se řada dílčích nároků na odškodnění imateriální újmy "ocení" jednou paušální částkou s tím, že soud dovodí, kolik by bylo možno za nemateriální újmu za to které pochybení (včetně nepřiměřené délky řízení) požadovat a následně o této částce rozhodne. Soud by tak fakticky doplňoval žalobu a rozhodoval o nároku, na jehož formulaci se sám podílel, což je postup nepřípustný.

Obecný soud tak nemůže o své vůli dovozovat např. to, že celá částka požadovaná za nemajetkovou újmu je požadována pouze jako kompenzace nepřiměřené délky řízení, neboť by to bylo v rozporu s tvrzeními stěžovatelky v žalobě, která důvody imateriální újmy spatřuje ve všech rozhodnutích a postupech, které v žalobě identifikuje, a to vše navíc poměrně nejasně a nepřehledně.

Ústavní soud tak dospívá k závěru, že požadavek soudu prvého stupně na doplnění žaloby, která by odpovídala požadavkům § 79 odst. 1 o. s. ř. v kontextu judikatury jej vykládající, jakož i následné odmítnutí žaloby, která i přes doplnění nadále těmto požadavkům neodpovídala, nelze považovat za požadavek nepřiměřený, který by bránil stěžovatelce se svých práv domáhat před soudem. Po zhodnocení stěžovatelkou podané žaloby ve znění jejího doplnění Ústavní soud neshledal závěry obecných soudů o neprojednatelnosti žaloby za vadné.

Naopak přisvědčením argumentaci stěžovatelky by Ústavní soud fakticky uložil obecným soudům povinnost doplňovat či "domýšlet" nejasné, nepřesné či neúplné žaloby a vzápětí pak o nárocích takto formulovaných rozhodovat, což by znamenalo popření procesní aktivity žalobců ve sporném řízení, porušení dispoziční zásady, rovnosti stran a v důsledku tak i práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud dodává, že si je vědom délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27C 78/2003, jakož i zmínky Nejvyššího soudu v posledním zrušovacím rozhodnutí v uvedeném řízení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 460/2014, ve kterém se hovoří o "snad i nepřiměřené délce" řízení. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu též známo, že dané řízení stále probíhá, stěžovatelka má tak stále možnost domáhat se náhrady imateriální újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku tohoto řízení, pokud tak učiní návrhem splňujícím všechny podstatné obsahové náležitosti. V tomto právu jí tedy není postupem orgánů veřejné moci nijak bráněno a požadavek na věcně a obsahově úplnou žalobu nepředstavuje jakkoli nepřiměřené břemeno upírající stěžovatelce právo na přístup k soudu, resp. možnost ochrany svých práv před soudem.

Vzhledem k tomu, že porušení dalších namítaných ústavních práv záviselo pouze na posouzení otázky projednatelnosti předmětné žaloby, resp. na posouzení tvrzeného odepření práva na přístup k soudu, musí i zde Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené, uzavřít, že ani další namítaná ústavní práva nebyla postupem obecných soudů porušena.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, v platném znění jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru