Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 156/05 #2Nález ÚS ze dne 28.07.2009K náhradě za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat m... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Stát
vlastnické právo/omezení
Nájem
náhrada
nájemné
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 167/54 SbNU 139
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.156.05.2
Datum vyhlášení13.08.2009
Datum podání18.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

176/1993 Sb.

40/1964 Sb., § 696 odst.1, § 442 odst.1

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy nesmí apriorně zamítat žaloby pronajímatelů na náhradu vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), nýbrž musejí uplatněný nárok posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V tomto smyslu jsou povinny poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nedodržení tohoto postupu představuje porušení základního práva žalobce na ochranu majetku a na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů J. R. a H. M. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. července 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. srpna 2004 č. j. 24 C 67/2003-40, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007 č. j. 25 Cdo 1124/2005-81.

Narativní část

Napadeným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. srpna 2004 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti státu, kterou se domáhali placení částky 3 520 Kč měsíčně z titulu náhrady škody způsobené v důsledku nečinnosti vlády spočívající v nepřijetí právní úpravy týkající se nájemného k bytům. Rovněž tento soud zamítl žalobu na určení, že Česká republika porušila čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve svém odůvodnění obvodní soud mimo jiné uvedl, že postup zákonodárce spočívající v nepřijetí zákona nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2004 toto rozhodnutí potvrdil v části týkající se posouzení postupu zákonodárce. V části týkající se určení porušení Úmluvy rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil, poněvadž obecné soudy nebyly podle jeho názoru oprávněny zjišťovat porušení Úmluvy. Nejvyšší soud následně konstatoval přípustnost dovolání v dané věci, přičemž svým rozsudkem ze dne 31. ledna 2007 přisvědčil názoru nižších soudů. Odmítl přitom jak právní názor, že nepřijetí zákona lze považovat za výše uvedený nesprávný úřední postup, tak možnost uplatnění obecné úpravy náhrady škody podle § 420 občanského zákoníku. Napadeným rozsudkem tedy zamítl dovolání stěžovatelů. Původní ústavní stížnost byla uplatněna pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, přičemž stěžovatelé podali zároveň dovolání. Poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud, rozšířili ústavní stížnost i ve vztahu k jeho rozhodnutí.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud vyhověl ústavní stížností v plném rozsahu, když konstatoval porušení základních práv stěžovatelů. Z tohoto hlediska v plné míře odkázal na právní závěry Ústavního soudu obsažené v jeho stanovisku ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09-st, podle něhož jsou obecné soudy povinny posoudit žaloby na náhradu škody vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Samotné posouzení, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele. Výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny přitom nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009

N 167/54 SbNU 139

K náhradě za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného - ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 156/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. J. R. a PhDr. H. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40 zamítajícímu žalobu stěžovatelů ohledně náhrady škody vzniklé jim v důsledku tzv. regulace nájemného, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63 převážně potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/2005-81, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků.

Výrok

I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/2005-81 se zrušují.

II. Návrh stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci ústavní stížnosti

Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63. V souladu s ustanovením § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") rovněž navrhovali, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "OZ") a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (notářský řád). Ustanovení § 442 odst. 1 OZ bylo podle stěžovatelů protiústavní, neboť v jejich očích zmenšovalo rozsah náhrady škody pouze na škodu skutečnou. Protiústavnost zákona č. 82/1998 Sb. pak spatřovali v tom, že i tento zákon nerovným způsobem zužuje odpovědnost státu za škodu.

Souběžně s touto ústavní stížností podali stěžovatelé k Nejvyššímu soudu dovolání, jímž napadli výše citované rozhodnutí městského soudu. Poté, co Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl rozsudkem z 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/05-81, rozšířili stěžovatelé svoji ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 156/05 podáním, jímž žádali zrušení i citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Souběžně s podáním rozšiřujícím ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 156/05 podali stěžovatelé z důvodu opatrnosti i novou ústavní stížnost evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1118/07, jíž napadají všechna výše citovaná rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu rozhodlo svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 12. 6. 2007 tak, že ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 156/05 a ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 1118/07 se spojují a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 156/05.

Citovanými rozhodnutími obecných soudů měla být podle názoru stěžovatelů porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména jejím článkem 6 a článkem 13) a k ní připojenými dodatkovými protokoly.

II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy

Z předložených podání, z příloh k nim připojených a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 67/2003 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40 zamítl žalobu proti státu na placení částky 3 520 Kč měsíčně s tím, že poskytnutím plnění jednomu z žalobců zanikne nárok v poskytnuté výši i druhému z žalobců (nyní stěžovatelů). Obvodní soud dále zamítl žalobu na určení, že Českou republikou byl porušen článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak jednak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené stěžovatelům nesprávným úředním postupem orgánů státu představující rozdíl mezi tzv. regulovaným a neregulovaným nájemným z bytu, který jako pronajímatelé a vlastníci domu pronajímají, a jednak o žalobě na určení, že Česká republika porušila článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh požadující satisfakci ve výši 1 miliónu Kč za omezení vlastnického práva byl již předtím soudem prvního stupně vyloučen k samostatnému projednání podle ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle závěru soudu stěžovatelům nemohla být způsobena škoda nesprávným úředním postupem státních orgánů, jejž stěžovatelé spatřují v nečinnosti vlády v úpravě nájemních vztahů k bytům a v tom, že Česká republika na nájemné stanovila cenové moratorium nařízením vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, jež bylo posléze zrušeno Ústavním soudem, a zrušeny byly rovněž výměry Ministerstva financí o maximálním nájemném. Jestliže vláda předložila návrh příslušného zákona Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, avšak zákon přijat nebyl, nelze uvažovat o nečinnosti exekutivy. Protože činnost Parlamentu při přijímání zákonů není úředním postupem, nevztahuje se podle soudu prvního stupně na tuto činnost odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Uplatněná škoda je podle obvodního soudu zcela v hypotetické rovině a požadavek na placení formou renty neodpovídá ani ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř. Pro vyhovění určovací žalobě obvodní soud neshledal podmínky podle § 80 písm. c) o. s. ř. (nedostatek naléhavého právního zájmu).

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o žalobě na plnění potvrdil, ve výroku o žalobě na určení jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dovodil, že pravomoc ke zjištění porušení Úmluvy či dodatkových protokolů státem ve vztahu k jeho občanovi je dána nikoliv českým soudům, ale Evropskému soudu pro lidská práva. Proto z důvodu neodstranitelného nedostatku jedné z podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku zrušil a řízení podle ustanovení § 221 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zastavil. Odvolací soud po analýze rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve věcech regulace nájemného a s poukazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dovodil, že za dobu účinnosti tzv. regulačního předpisu (nařízení vlády č. 567/2002 Sb.), tj. do 19. 3. 2003, nemůže být nárok na náhradu škody důvodný. V následném období, tedy po zrušení citovaného nařízení vlády Ústavním soudem, závisí nárok na náhradu tvrzené škody, která má spočívat v rozdílu mezi tzv. regulovaným a neregulovaným nájemným, na posouzení, zda jednání státu prostřednictvím Parlamentu České republiky, který nepřijal zákon předvídaný v ustanovení § 696 OZ, je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. S poukazem na návrhy zákona o nájemném odvolací soud uzavřel, že nepřijetí zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nemůže být nesprávným úředním postupem, neboť i možnost absence konsensu politických stran zastoupených v Parlamentu České republiky je výrazem principu zastupitelské demokracie. Uplatněný nárok nelze posuzovat ani podle ustanovení § 420 OZ, neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonu zákonodárné moci státu není vztahem občanskoprávním. Odvolací soud rovněž poukázal na nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že cenová regulace nebrání nikomu podnikat.

Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů. Stěžovatelé v dovolání především namítali nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uváděli, že bylo porušeno jejich právo užívat pokojně svůj majetek, že o nároku na spravedlivé zadostiučinění měl rozhodnout obecný soud v České republice, že ustanovení § 442 odst. 1 OZ je protiústavní, neboť zmenšuje rozsah náhrady škody jen na škodu skutečnou, protiústavní je i zákon č. 82/1998 Sb., neboť zužuje odpovědnost státu za škodu. Navrhli, aby dovolací soud přerušil řízení a věc předložil Evropskému soudnímu dvoru k řízení o předběžné otázce týkající se souladu českého práva s právem komunitárním, pokud jde o tzv. regulaci nájemného, a aby věc postoupil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 442 odst. 1 OZ a zákona č. 82/1998 Sb. Dovolací soud měl konečně rozsudek druhostupňového soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Pokud se týká žaloby na určení, že Českou republikou byl porušen článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že "Soudem" v čl. 41 Úmluvy není míněn kterýkoli soud členského státu, nýbrž jak vyplývá z článku 19 Úmluvy, rozumí se jím Evropský soud pro lidská práva zřízený Úmluvou.

Činnost Parlamentu České republiky při hlasování o návrhu zákona není podle Nejvyššího soudu úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je totiž zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní. V podmínkách české zastupitelské demokracie se rozhoduje hlasováním poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani nemůže existovat pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat. Nejvyšší soud rovněž neshledal v dané věci důvody k přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu, neboť jak ustanovení § 442 OZ, tak zákon č. 82/1998 Sb. pokládá za souladné s ústavním pořádkem České republiky. Návrh stěžovatelů na přerušení řízení a na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k řízení o předběžné otázce týkající se souladu českého práva s právem komunitárním, pokud jde o tzv. regulaci nájemného, měl dovolací soud za zcela neopodstatněný. Jak vyplývá z čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, Evropský soudní dvůr nemá v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc rozhodovat o souladu vnitrostátního práva členského státu s právem komunitárním, nýbrž pouze pravomoc vykládat komunitární právo.

III. Rekapitulace bodů a petitu ústavní stížnosti

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2005 stěžovatelé především namítají, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jejich shora uvedená ústavně zaručená práva, neboť pokud jde o rozhodnutí soudu ve věci žaloby na určení a žaloby s návrhem na přiznání spravedlivého zadostiučinění, mají za to, že nárok na vyslovení porušení čl. 1 Dodatkového protokolu je nárokem hmotněprávním, o němž (včetně přiměřeného zadostiučinění) může rozhodnout i vnitrostátní soud, vzhledem k tomu, že Úmluva je součástí vnitrostátně-právního pořádku. Nárok na spravedlivé zadostiučinění je dle jejich názoru nárokem hmotněprávním a nikoliv sankcí procesního rázu. Rozhoduje-li o výši zadostiučinění "soud", je jím v České republice obecný soud, neboť z Úmluvy neplyne, že by to měl být jiný orgán.

Stejně jako v odvolání i v ústavní stížnosti stěžovatelé původně poukazovali na protiústavnost ustanovení § 442 odst. 1 OZ omezujícího rozsah náhrady škody pouze na škodu skutečnou. Protiústavnost stěžovatelé rovněž původně vytýkali zákonu č. 82/1998 Sb., neboť i ten v době podání ústavní stížnosti v očích stěžovatelů nerovným způsobem zužoval odpovědnost státu za škodu. Stěžovatelé k tomu tehdy podotýkali, že škoda může být i nemateriální a její náhradu umožňuje přiznat při ústavně konformním výkladu i platná právní úprava. Způsob, jakým obecné soudy přistoupily k interpretaci odpovědnosti státu za nečinnost ve věci deregulace nájemného z bytů, ve svém důsledku přináší přetrvávající zcela pasivní přístup Ministerstva financí k této problematice, jenž je patrný z nedostatečně kvalitního a kvalifikovaného jednání orgánů výkonných (Ministerstva financí, Ministerstva pro místní rozvoj), jež nejsou s to zákonnou úpravu odpovídající požadavkům vysloveným Ústavním soudem připravit a předložit. Argumentace přijatá obecnými soudy znamená ve svých důsledcích jednak diskriminaci vlastníků domu, neboť vlastníci domu jsou diskriminováni a stavěni do nerovného postavení, jednak znamená neexistenci účinného prostředku ochrany občana před zvůlí státu.

V podáních, jež byly Ústavnímu soudu doručeny 3. 5. 2007 (jimiž byla jednak ústavní stížnost z 18. 3. 2005 doplněna a jednak jejich prostřednictvím byla podána ústavní stížnost nová, reagující na v mezidobí vzniknuvší relevantní judikaturu Ústavního soudu), stěžovatelé, s ohledem na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, poukazují na to, že tento soud svým přístupem posvěcuje přístup státu, který je nechal bez uspokojivého východiska trpět několik dlouhých let protiústavním omezením jejich vlastnického práva a odsouvá veřejnoprávní problém do roviny soukromoprávních vztahů. Obecné soudy jim podle jejich názoru odmítly poskytnout spravedlnost. Namísto toho, aby je soudy vedly v rámci splnění poučovací povinnosti k úspěšnému uplatnění jejich práva a poskytly jim takovým postupem spravedlnost a zamezily jejich majetkové újmě, nejjednodušším možným způsobem (zamítnutím) se s jejich žalobou vypořádaly. Soudy mají přitom zákony vykládat a aplikovat tak, aby byl naplněn jejich smysl a účel. Účelem zákona č. 82/1998 Sb. je náprava škod způsobených veřejnou mocí. Žádné ustanovení zákona nemůže postihnout vyčerpávající počet situací, na které má zákon dopadat, a je na příslušném orgánu, tedy soudu, aby jej správně vyložil a aplikoval v souladu s jeho smyslem a účelem na konkrétní případ. V této souvislosti stěžovatelé připomínají například nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 , kde je mj. konstatováno, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní. Z jejich pohledu je pak nerozhodné, zda odpovědnost státu za tento protiústavní stav je založena nečinností moci zákonodárné či moci výkonné.

V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2009 pak stěžovatelé mění svá dosavadní podání určená Ústavnímu soudu zejména v tom směru, že berou zpět ty jejich části, kde se domáhali zrušení ustanovení § 442 odst. 1 OZ a zrušení zákona č. 82/1998 Sb. (Ústavní soud se proto tímto návrhem v argumentační části tohoto nálezu nebude zabývat). Nově naopak navrhují, pokud jejich ústavní stížnosti bude vyhověno (což ovšem vzhledem k obsahu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 očekávají), aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Tato náhrada nákladů řízení by měla podle stěžovatelů jít k tíži České republiky, konkrétně Ministerstva financí. To zejména proto, že Česká republika nerespektovala nálezy Ústavního soudu vyhlašované v minulých letech, a to i přes komfortní časový prostor, jenž byl v tomto ohledu České republice Ústavním soudem poskytnut. Z nerespektování právního názoru Ústavního soudu měla Česká republika podle stěžovatelů materiální prospěch. Stěžovatelům přitom nejde o náhradu nákladů řízení proto, že by chtěli za každou cenu finanční prostředky - spíše jim jde o satisfakci.

Na základě všech těchto důvodů se stěžovatelé domnívají, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 sp. zn. 24 C 67/2003, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 sp. zn. 14 Co 328/2004, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/2005-81 byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou zakotvena v čl. 11 odst. 1, v čl. 26 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména v jejím článku 6 a článku 13) a v dodatkových protokolech k ní připojených. Proto by měl Ústavní soud oba citované rozsudky zrušit.

Původně měl Ústavní soud dle mínění stěžovatelů zrušit i ustanovení § 442 OZ a zákon č. 82/1998 Sb., a to z důvodů uvedených výše.

IV. Rekapitulace vyjádření účastníků řízení a rekapitulace repliky stěžovatelů

Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že nemá, co by dodal. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.

Městský soud v Praze v rámci vyjádření k právě projednávané ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně však upozornil na to, že pod vlivem nejnovější judikatury Ústavního soudu přehodnotil svůj právní názor. Jak plyne z rozhodnutí, kterými městský soud svoje vyjádření doplnil, městský soud při řešení tohoto typu sporů nyní vychází ze závěru, že odpovídající nájemné umožňuje pronajímateli pokrýt alespoň nutně vynaložené náklady potřebné k údržbě objektu. Aby výše těchto nákladů mohla být zjištěna, musí soud prvního stupně využít znaleckého posudku. Prvostupňový soud musí podle názoru městského soudu rovněž v průběhu řízení využívat ustanovení § 43 o. s. ř. Na závěr svého vyjádření městský soud uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Nejvyšší soud poznamenal, že obsah ústavní stížnosti je spíše proklamací, než právní argumentací vycházející z platných hmotněprávních předpisů. Porušení práva je podle Nejvyššího soudu spatřováno v podstatě v tom, že žalobě nebylo vyhověno. Nejvyšší soud považuje za absurdní, je-li mu vytýkáno pochybení spatřované v tom, že stěžovatele nepoučil o dynamickém vývoji judikatury. Údajná protiústavnost ustanovení § 442 OZ byla podle Nejvyššího soudu Ústavním soudem již vyřešena. Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, s upuštěním od ústního jednání podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.

Stěžovatelé využili práva repliky a k výše uvedeným vyjádřením podali Ústavnímu soudu svoje stanovisko.

Vyjádření obvodního soudu je podle stěžovatelů příliš stručné, nemohou na ně reagovat.

V replice k vyjádření Městského soudu v Praze vyjádřili stěžovatelé potěšení nad změnou rozhodovací praxe tohoto soudu, nicméně stále zůstávají přesvědčeni, že Česká republika se "regulací nájemného" dopustila nesprávného úředního postupu. Je potom podle nich lhostejno, zda ho způsobila moc výkonná či zákonodárná. Správnost jejich postoje přitom v tomto ohledu dokládá i slovenská právní úprava (tedy zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 514/2003 Z. z., o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a o zmene niektorých zákonov).

V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jejich základní subjektivní práva nebyla porušena. Nadto si stěžovatelé všímají, že Nejvyšší soud stále ještě nereflektuje četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se této problematiky.

Závěr repliky stěžovatelé využili k tomu, aby vyjádřili svůj nesouhlas s upuštěním od ústního jednání. Výše zmíněným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2009 však vzali svůj nesouhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zpět. Stěžovatelé tedy nakonec souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

V. Ústní jednání

Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť to nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a všichni účastníci (včetně stěžovatelů) i vedlejší účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva

A.

Jak plyne již ze samotné ústavní stížnosti, Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval již několikrát v minulosti. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; č. 252/2006 Sb.) - v němž také poukazuje na předchozí judikatorní vývoj - dospěl k závěru, že "Samotná dikce § 696 odst. 1 občanského zákoníku, která pouze předjímá přijetí nové úpravy, není protiústavní, protiústavní je dlouhodobá nečinnost zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v konečném důsledku porušení ústavních principů (výrok I.). (...) Za určitých podmínek jsou důsledky mezery (chybějící právní úpravy) protiústavní, zejména tehdy, když zákonodárce se rozhodne, že určitou oblast upraví, tento úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Stejný závěr platí i v případě, kdy Parlament deklarovanou úpravu přijal, avšak tato byla zrušena proto, že nesplňovala ústavní kritéria a zákonodárce nepřijal ústavně konformní náhradu, ačkoliv mu k tomu Ústavní soud poskytl dostatečnou lhůtu (18 měsíců).". S ohledem na to, že dlouhodobá nečinnost zákonodárce (jako představitele jedné větve veřejné moci ve státě), který nepřijal úpravu jednostranného zvyšování nájemného, je v rozporu s ústavním pořádkem, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, přitom výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli (ale i nájemci) s byty s regulovaným nájemným a pronajímateli (nájemci) s byty s tržním nájemným.

Rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věcech týkajících se problematiky nájemného, jakož i souvisejících otázek ohledně náhrady majetkové újmy zaznamenala po vydání nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 určitý vývoj, který směřoval k rozdílným právním závěrům. Z tohoto důvodu I. senát Ústavního soudu v souladu s § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předložil věc plénu k zaujetí stanoviska, kterým se odchyluje od právních názorů vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683). Předmětem posouzení učinil dvě otázky, jež spolu úzce souvisejí: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) subsidiarita nároku na náhradu škody vůči státu, přičemž druhá z nich se přímo dotýká posuzované věci.

Ústavní soud přijal dne 28. 4. 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb.), v němž formuloval, kromě jiného, i tento výrok: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb. (...)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pro najímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".

Ve světle závěrů obsažených v citovaném stanovisku, na které IV. senát Ústavního soudu plně odkazuje, je evidentní, že postup obecných soudů při posuzování nároků stěžovatelů nemůže obstát. Z uvedeného stanoviska je vhodné zejména připomenout, že posouzení, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamená, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok stěžovatelů (vlastníků bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu § 118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.

V souladu s právě uvedeným musí tedy Ústavnísoud konstatovat, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní subjektivní práva (svobody) stěžovatelů. V této části je tedy ústavní stížnost důvodná.

B.

Stěžovatelé spolu s návrhem na zrušení výše citovaných rozhodnutí využili ustanovení § 62 zákona o Ústavnímsoudu, když žádali, aby jim Ústavní soud přiznal v souladu s odstavcem 4 právě citovaného ustanovení náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, především pak náhradu právního zastoupení - odůvodnění tohoto návrhu již bylo stručně rekapitulováno v části III odůvodnění tohoto nálezu. Ústavní soud tento návrh stěžovatelů posoudil, avšak nevyhověl mu. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na § 62 odst. 3 téhož zákona, jenž vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně (což ostatně zmiňují i sami stěžovatelé). Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku (vedlejšímu účastníku) řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, a podle okolností případu se jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však v souzené věci nejde, neboť rozhodování ve věcech týkajících se regulovaného nájemného bylo dosud poznamenáno značnými nejasnostmi a rozporuplným přístupem, což je patrné i z toho, že rovněž uvnitř samotného Ústavního soudu bylo nutno sjednotit protichůdné názory prostřednictvím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Lze proto uzavřít, že v souzené věci nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby Ústavní soud postupoval podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnísoud v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Naopak návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem nevyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru