Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1551/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
dovolání/přípustnost
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1551.17.1
Datum podání18.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 265b, § 245


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1551/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jitka P. (jedná se o pseudonym), nyní ve výkon trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Zlatnická 1582/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, č. j. 6 Tdo 194/2017-30, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. 9 To 376/2016-274, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. června 2016, č. j. 2 T 29/2016-258, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatelka zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces.

Trestním příkazem ze dne 25. února 2016, č. j. 2T 29/2016-222, shledal Okresní soud v Příbrami stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákona, přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. května 2015, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a d), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákoníku a odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 40 měsíců s dohledem. Poškozená nezletilá byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestní příkaz napadl odporem státní zástupce; následně byla stěžovatelka shora citovaným rozsudkem okresního soudu shledána vinnou ze spáchání trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákona, a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. května 2015, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a d), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, a za to odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 60 měsíců s dohledem. Poškozená nezletilá byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově stěžovatelku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky do věznice s dozorem. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že byla odsouzena pro jednání směřující proti vlastním dcerám, a proto považuje za klíčový důkaz jejich výpověď. Jejich výslech však nebyl proveden, byl tak opomenut důkaz a tím porušeno právo na spravedlivý proces. Dále popisuje stěžovatelka, že se trestné činnosti dopouštěla pod vlivem manžela, z něhož měla strach, její vůle tedy nebyla svobodná a její jednání nemůže být trestným činem, dopouštěla-li se jej pod pohrůžkou násilí - ani tuto okolnost soudy nevzaly v úvahu. Podle stěžovatelky byl postup Nejvyššího soudu formalistický - nezohlednil souvislosti věci a skutečnost, že odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest byl odvozen od závěrů o její vině. Závěrem odkázala na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 164/2016 či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04, III. ÚS 3136/09 a navrhla, aby Ústavní soud zrušil buď všechna napadená rozhodnutí, nebo alespoň usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 29/2016, z něhož se podává, že stěžovatelka se nedala v řízení před soudem prvního stupně zastupovat - důvod pro povinné zastoupení zde nebyl. Po vynesení rozsudku okresního soudu se stěžovatelka vzdala práva na odvolání (č. l. 255); rozsudek napadl odvoláním státní zástupce (č. l. 267, 268), přesvědčený, že uložený trest neodpovídá závažnosti jednání ani přístupu stěžovatelky k věci. Poté, co krajský soud změnil trest na nepodmíněný, podala stěžovatelka, nyní již právně zastoupena, dovolání (č. l. 297 - 302) založené na tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]; argumentace užitá v dovolání je shodná s argumentací v ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že odvolací soud projednával pouze odvolání státního zástupce do výroku o trestu, a přezkoumával tedy oddělitelný výrok, jeho zákonnost, odůvodněnost i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání povinen přezkoumat jiné výroky (§ 254 trestního řádu). Stěžovatelka tedy mohla podat dovolání jen do výroku o trestu; vzhledem k tomu, že brojila výhradně proti výroku o vině, Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatelka tak neučinila, neboť nepodala odvolání (vzdala se práva jej podat) a své dovolání směřovala proti výroku, který nebyl předmětem odvolacího řízení. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně nepřípustná.

Nejvyššímu soudu stěžovatelka vyčítá přílišný formalismus, neboť výrok o trestu jednoznačně vyplývá z výroku o vině. K tomu je na místě poukázat, což učinil i Nejvyšší soud, například na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 660/02, podle kterého může dovolatel "...dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat". Stanovil-li zákonodárce taxativně dovolací důvody (§ 256b trestního řádu), nemůže Nejvyšší soud porušit dispoziční zásadu a prověřovat, co nebylo v dovolání napadeno. Brojí-li stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, který v souladu se zákonem a uvedenou zásadou neshledal přípustnost dovolání, je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh nepřípustný i zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru