Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1550/19 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
nájemné
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.1550.19.1
Datum podání10.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1550/19 ze dne 10. 7. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019, č. j. 23 Cdo 4711/2018-503, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2018, č. j. 47 Co 260/2016-466 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. února 2016, č. j. 20 C 160/2006-432, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 10. 5. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

2. Předmětem nalézacího řízení bylo zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, spočívající v bezdůvodném obohacení, vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl. Stěžovatel (žalobce) uzavřel s vedlejší účastnicí (žalovanou Obcí Prštice) dne 1. 4. 2000 smlouvu o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod, na jejímž základě stěžovatel provozoval majetek obce a za užívání tohoto majetku platil obci nájem. Ve věci bylo rozhodováno dvakrát, nejprve bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 11. 2008, č. j. 20 C 160/2006-146, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 47 Co 330/2009-186 (soudy zde dovodily, že uzavřená smlouva zanikla uplynutím doby pěti let, na kterou byla sjednána; k odstoupení od smlouvy nedošlo v souladu s právní úpravou a žalobce proto nemá nárok na vrácení plnění). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 986/2012-228, rozsudek soudu odvolacího, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, neboť záměr obce pronajmout nemovitý majetek nebyl ve smyslu § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, vhodným způsobem zveřejněn nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce. Jestliže soud shledal absolutní neplatnost smlouvy, každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je v případě absolutní neplatnosti bezdůvodným obohacením s účinky ex tunc. Soudu prvního stupně bylo uloženo zabývat se tím, jaká částka žalobou uplatněného nájemného může být žalobci (stěžovateli) oprávněně navrácena. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele (obce) v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce (stěžovatel) v užívání pronajaté věci. Peněžitá náhrada za užívání věci musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Není-li její výše stanovena právním předpisem, určí ji soud podle své úvahy na základě finančního ocenění prospěchu, který nájemci užíváním vznikl. Půjde tak o peněžitou částku, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy.

3. "Novým" rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 2. 2016, č. j. 20 C 160/2006-432, bylo opětovně rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici (Obci Prštice) o zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 47 Co 260/2016-466, byl výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dalšími výroky (II., III.) bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně.

5. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 23 Cdo 4711/2018-503, podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl.

II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení. Domnívá se, že v "opětovném" řízení (po zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího dovolacím soudem) obecné soudy nepostupovaly v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 986/2012-228, podle kterého obohacení nájemce spočívající v užívání pronajaté věci lze majetkově vyjádřit tak, že jde o peněžitou částku, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu.

7. Podle stěžovatele Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, a to se zcela nelogickým odůvodněním, že odvolací soud skutková zjištění ohledně stanovení výše obvyklého nájemného přijal, ač je z celého průběhu řízení zřejmé, že tak neučinil.

III.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou rozsahu ústavněprávního přezkumu návrhu stěžovatele. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje kasaci pouze rozhodnutí dovolacího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že stěžovatel brojí proti postupu soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, které podle jeho názoru nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu. Proto, v souladu s ustálenou judikaturou, Ústavní soud podrobil přezkumu i rozhodnutí nižších instancí.

9.Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

11. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

12. Konstantní judikatura Ústavního soudu zastává názor, podle kterého vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu na soudní ochranu a spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, nebo nález ze dne 26. ledna. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14). Jestliže soud nižšího stupně uvedený princip nerespektuje, dochází tak k porušení práva na spravedlivý proces.

13. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 20 C 160/2006, který si vyžádal, dospěl k závěru, že se o žádný z uvedených případů nejedná.

14. Stěžejní a vlastně jedinou námitkou stěžovatele je nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu, což v dovolacím řízení nebylo napraveno ani ze strany Nejvyššího soudu.

15. Tuto námitku však Ústavní soud nesdílí a považuje ji za zcela mylnou. Naopak, z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zjevné, že se projednávanou věcí řádně a dostatečně zabývaly, soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu (viz shora bod 2.) za účelem zjištění obvyklé výše nájemného pronajatého vodohospodářského zařízení přibral k vyhotovení znaleckého posudku znalecký ústav Institut regionálních informací, s. r. o. a následně nechal zpracovat revizní znalecký posudek soudního znalce v oboru ekonomika, specializace cenotvorba vodovodů a kanalizací, Ing. Pavla Peroutky. Znalecký ústav použil nákladovou metodu (porovnávací metodu vyloučil), přičemž výše obvyklého nájemného byla stanovena tak, aby bylo zajištěno vytváření dostatečných zdrojů pro rekonstrukci pronajatého zařízení. Revizní znalecký posudek v závěru uvedl, že v oboru vodovodů a kanalizací nelze pojem obvyklé nájemné jednoznačně definovat. Znalec se ztotožnil s postupem znaleckého ústavu, který pro určení obvyklé výše nájemného použil nákladovou metodu, neboť nelze uplatňovat porovnávací metodu, která by jen obtížně zohledňovala specifika jednotlivého vodohospodářského majetku a zásahy pronajímatele při stanovení nájemného z titulu politicko-sociálního. Protože výše obvyklého nájemného za užívání vodohospodářského zařízení přesáhla částku žalobou požadovanou (zaplacené nájemné), byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud shledal závěry revizního znaleckého posudku náležitě odůvodněnými, podloženými obsahem nálezu, odůvodnění považuje za odpovídající pravidlům logického myšlení. Hodnotu obvyklého nájemného nelze podle odvolacího soudu stanovit bez použití náhradních metod, neboť jde o obor s přísnou regulací a ceny pro vodné a stočné, včetně nákladové položky nájemného, podléhají věcnému usměrňování cen.

16. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že ze strany obecných soudů nižších instancí byl přijat závazný právní názor dovolacího soudu ohledně peněžité náhrady za užívání věci. Oba zpracované znalecké posudky s ohledem na specifičnost jednotlivého vodohospodářského majetku a zásahy pronajímatele při stanovení nájemného z titulu politicko-sociálního vyloučily porovnávací metodu a naopak se shodně přiklonily při určení peněžité náhrady za užívání věci k použití nákladové metody. Pouhý nesouhlas stěžovatele s metodami použitými k určení obvyklé ceny, jak byly popsány ve znaleckém posudku, jakož i v revizním znaleckém posudku, a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nemůže za daného stavu přivodit kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.

17.Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu shledal Ústavní soud, po prostudování dovolání, rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně správným. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu stěžovatel v dovolání vymezil tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu však již stěžovatel nevymezil, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, z obsahu dovolání však bylo možné dovodit, že jde o nerespektování pokynů Nejvyššího soudu, vyslovených v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 986/2012-228. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezaložily, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že příslušná skutková zjištění ohledně stanovení výše obvyklého nájemného odvolací soud přijal, když vycházel ze znaleckého posudku Institutu regionálních informací, s. r. o., resp. z revizního znaleckého posudku znalce Ing. Peroutky. Pokud stěžovatel napadal závěry znaleckých posudků, resp. správnost zjištěného skutkového stavu, tak ani tyto námitky nejsou přípustným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.

18. Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, rozhodnutí obsahuje úvahy, na jejichž základě Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, také se řádně vypořádal s námitkami, resp. otázkami, kterými stěžovatel vymezil přípustnost dovolání. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jakož ani rozhodnutím nižších stupňů, co vytknout.

19. Ústavní soud tak neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Rozhodnutí obecných soudů obsahují řádná odůvodnění, jakými úvahami se obecné soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V jejich závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru