Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1550/11 #1Usnesení ÚS ze dne 18.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
hospodářská, sociální a kulturní práva/pr... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
dovolání/otázka zásadního právního významu
Autorské právo
autorské dílo
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1550.11.1
Datum podání27.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 34 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 40

99/1963 Sb., § 241a, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1550/11 ze dne 18. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., zastoupeného Mgr. Martinou Nacherovou Goldovou, advokátkou na adrese Praha 1, Královodvorská 1084/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2009 č. j. 32 C 175/2007-57, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2010 č. j. 3 Co 117/2009-115 ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2010 č. j. 3 Co 117/2009-123 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011 č. j. 30 Cdo 246/2011-147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. května 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem v čl. 34 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 175/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 7. srpna 2007 domáhal po žalované RINGIER ČR a. s., nyní Ringier Axel Springer CZ a. s. (dále jen "žalovaná") přiznání nároků z porušení autorských práv dle ustanovení § 40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu, že žalovaná jako vydavatel deníku Blesk zasáhla neoprávněně do autorských práv stěžovatele tím, že v článku s názvem "Kolik vám ukousne banka" uveřejněném dne 2. září 2006 nepravdivě označila sebe jako spoluautora průzkumu a v rozporu se zákonem neuvedla, že autorem průzkumu a článků, které byly použity jako podklad pro zveřejněný článek je stěžovatel.

Městský soud rozsudkem ze dne 6. května 2009 č. j. 32 C 175/2007-57 žalobu na určení, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jeho autorských práv uvedeným článkem zamítl (výrok I.), žalobu na uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu zamítl (výrok II.), žalobu, podle které měla být žalované uložena povinnost uveřejnit část rozsudku v rozsahu výroku I. zamítl (výrok III.), žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli jako náhradu bezdůvodného obohacení částku 210 000,- Kč zamítl (výrok IV.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 32 606,- Kč (výrok V.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že stěžovatel neprokázal žádné ze svých skutkových tvrzení.

K odvolání stěžovatele do všech výroků rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 20. července 2010 č. j. 3 Co 117/2009-115 změnil jen v odst. V. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20 880,- Kč a jinak napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I.), dále uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 880,- Kč (výrok II.).

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu i dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2011 č. j. 30 Cdo 246/2011-147 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným rozsudkům městského a vrchního soudu vytýká zásah do jeho autorského práva, nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost, které se měly zásadním způsobem projevit v nesprávnosti rozhodnutí zejména odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že jím provedený výklad ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. byl proveden zúženě, neboť stěžovatel v podaném dovolání vymezil nejméně dvě otázky, o nichž je přesvědčen, je naplňují kritérium zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a to zda průzkum, resp. písemné vyjádřené výsledky průzkumu, jsou autorským dílem anebo databází, a tedy zda autorství průzkumu požívá ochrany dle autorskoprávních předpisů (1), dále zda článek (uveřejněný na internetu), jehož součástí jsou tabulky, které jsou písemně vyjádřenými výsledky průzkumu, je autorským dílem, a tedy zda autorství článků požívá ochrany dle autorskoprávních předpisů (2). Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 869/10 a II. ÚS 594/02.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu soudního řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že všechny ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Pro úplnost lze pak k výhradám stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat, přičemž interpretace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. byla Nejvyšším soudem provedena dle jeho konstantní judikatury. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že soud prvního stupně ke všem rozhodným skutečnostem, které stěžovatel tvrdil, přihlížel a vycházel z nich, jak vyplývá i z napadeného rozsudku. Dále vrchní soud konstatoval, že vzhledem k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého základního skutkového tvrzení, je pak zcela lichá jeho námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nelze než uzavřít, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci těmito soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. července 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru