Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1547/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní delikt
Správní soudnictví
pokuta
televizní a rozhlasové vysílání
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1547.11.1
Datum podání27.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

231/2001 Sb., § 32, § 59


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1547/11 ze dne 3. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, právně zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, se sídlem Sokolovská 495, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 20/2010-106 ze dne 24. 2. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 27. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces v širším slova smyslu, tak jak ho garantuje zejména článek 36 odst. 1 a 2 a článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešel i ústavní stížností napadený rozsudek, rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti stěžovatelky, kterou napadla rozsudek Městského soudu v Praze. Městský soud přitom zamítl její žalobu proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada"), kterým Rada uložila stěžovatelce pokutu ve výši 100.000,- Kč za porušení § 32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon číslo 231/2001 Sb." nebo "citovaný zákon"). Ve svém rozhodnutí přitom mimo jiné uvedla, že stěžovatelku na porušení § 32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb. již upozorňovala ve smyslu § 59 citovaného zákona, aniž ovšem toto své proklamované upozornění specifikovala. V řízení před městským soudem pak Rada doložila (srov. č. l. 58 - 67 spisu Městského soudu v Praze evidovaného pod sp. zn. 5 Ca 63/2009), že stěžovatelku na porušení § 32 odst. 1 písm. f) citovaného zákona již osmkrát upozornila, a sice zejména v souvislosti s takzvanou "kuřimskou kauzou".

Těžiště ústavněprávní argumentace stěžovatelky pak souvisí právě se skutečností, že k prokazování opakovaného upozornění ve smyslu § 59 citovaného zákona došlo až v řízení před správním soudem, nikoliv již před správním orgánem. Stěžovatelka tím ovšem byla podle svého názoru zkrácena na právu na spravedlivý proces, neboť v řízení před správním orgánem nebylo postaveno najisto, zda-li byla vůbec naplněna samotná podstata správního deliktu - dokazování v tomto směru proběhlo až před městským soudem. Stěžovatelka tedy neměla dostatek času na právní obranu. Městský soud nadto tím, že Radě umožnil tvrdit skutečnosti jdoucí nad rámec správního rozhodnutí, porušil rovnost stran; stěžovatelka totiž musela své žalobní body vymezit ve dvouměsíční lhůtě. Konečně bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce. Chtěl-li se totiž Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky odklonit od své judikatury - podle níž nelze nedostatek odůvodnění rozhodnutí správního orgánu napravovat podrobným právním rozborem učiněným před správním soudem - měl šestý senát Nejvyššího správního soudu věc předložit rozšířenému senátu tohoto soudu. Neučinil-li tak, zasáhl do práva stěžovatelky na zákonného soudce.

Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů (počítaje mezi ně i soudy správní), není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Ústavní soud ve své judikatuře nadto mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Jde-li o výklad, aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy nebo průběh řízení nazíraný procesněprávními principy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Nic takového však Ústavní soud v právě projednávané věci neshledal.

K jednotlivým námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí následující:

Ústavní soud v prvé řadě nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že se příslušný senát Nejvyššího správního soudu odklonil od své ustálené judikatury, co se týká - řečeno slovy stěžovatelky - možnosti v řízení před soudem dodatečně zhojit vady správního rozhodnutí. Předně je třeba říci, že šestý senát Nejvyššího správního soudu vycházel z ustálené judikatury, která se ke shora zmiňovaným ustanovením zákona vytvořila - explicitně na ni ostatně odkazuje jak Nejvyšší správní soud, tak Městský soud v Praze. Odkazy stěžovatelky na judikaturu v této souvislosti v ústavní stížnosti činěné jsou pak poněkud nepřiléhavé. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že se často týká zcela jiné oblasti právní regulace, než je ta v právě projednávané věci (což mnohdy nelze bez dalšího nereflektovat), pak nelze přehlédnout (plyne to ostatně i z citací této judikatury, jimiž stěžovatelka ústavní stížnost proložila), že ve správním řízení soudním jistě nelze například vytvářet chybějící právní argumentací, která měla být součástí správního rozhodnutí, či není možné nechat bez povšimnutí, že správní orgán, jenž ve správním řízení rozhodoval, se například neseznámil s posuzovaným televizním pořadem. Vady takovéhoto charakteru v soudním řízení správním napravovat nelze, a to i přesto, že správní soud není vázán jen provedením těch důkazů, jež jsou k provedení navrhovány. Ovšem o žádnou z právě zmíněných situací se v posuzovaném případě nejedná.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na právě uvedené nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru