Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1541/08 #1Usnesení ÚS ze dne 16.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty... více
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1541.08.1
Datum podání23.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1541/08 ze dne 16. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti EVT Svitavy, s. r. o., se sídlem V Zahrádkách 3, 568 02 Svitavy, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, AK se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 26. 9. 2007 čj. 55 Cm 132/2007-116 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 čj. 3 Cmo 405/2007-124 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených usnesení obecných soudů, kterými jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Stěžovatelka uvedla, že v zastoupení společníkem ing. Z. P. podala žalobu o náhradu škody proti jednateli obchodní společnosti J. K. a navrhla, aby byla osvobozena od soudního poplatku, neboť společník není oprávněn nakládat s finančními prostředky obchodní společnosti a uskutečnit platbu a od žalovaného lze jen stěží očekávat, že v rozporu se svým vlastním zájmem uhradí soudní poplatek. Krajský soud v Hradci Králové návrhu stěžovatelky nevyhověl s odůvodněním, že její majetkové a ziskové poměry osvobození neodůvodňují. Vrchní soud v Praze rozhodnutí krajského soudu potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka připomněla účel soudních poplatků a zmínila případy, ve kterých existuje objektivní překážka jejich zaplacení a přesto má účastník zájem na tom, aby řízení nebylo zastaveno. Dle jejího názoru taková překážka nastala z výše uvedeného důvodu i v jejím případě a neosvobozením od soudního poplatku jí byla odepřena reálná možnost pokračovat v řízení a pod hrozbou zastavení řízení došlo k navození situace denegatio iustitiae.

K tvrzení o porušení pravidel spravedlivého procesu, principu právní jistoty a rovnosti účastníků řízení stěžovatelka s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu poukázala jednak na nedostatečné odůvodnění usnesení krajského soudu, který na její argumenty nereagoval, a jednak na důvody, pro které vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vrchní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 29 Odo 871/2002 ze dne 25. 3. 2003) dospěl k závěru, že soudní poplatek může namísto společnosti zaplatit společník a následně tuto částku na společnosti vymáhat. S takovým řešením stěžovatelka zásadně nesouhlasí a považuje je za nepochopení základních principů právního státu ze strany odvolacího soudu. Stěžovatelka upozornila, že v řízení argumentovala usnesením Krajského soudu v Brně, který v jiném, avšak typově naprosto shodném případě (1 Cm 122/2003) a na základě stejných argumentů, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plné výši, vrchní soud však v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nenaznačil, zda se vůbec tímto rozhodnutím zabýval a proč se od něho odchýlil. Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že předmětem ústavní stížnosti není otázka výkladu jednoduchého práva při rozhodování o osvobození od soudních poplatků, nýbrž pochybení obecných soudů spočívající v tom, že jí svými rozhodnutími nedostatečně odůvodněnými reálně znemožnily pokračovat v soudním řízení.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2008, podepsaném předsedou senátu 3 Cmo, zcela odkázal na spisový materiál, doklady v něm založené a zejména na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k porušení základních práv účastníků na soudní ochranu a spravedlivý proces či k porušení Ústavy a Listiny.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Za účelem ověření stěžovatelčiných tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, sp. zn. 55 Cm 132/2007, ze kterého vyplynulo, že krajský soud po ověření majetkových a ziskových poměrů stěžovatelky dospěl k závěru, že je v jejích možnostech zaplatit soudní poplatek ve výši 32 290,- Kč a ústavní stížností napadeným usnesením ji od placení soudních poplatků neosvobodil. V odvolání stěžovatelka namítla, že se nedomáhala osvobození z důvodu nepříznivých majetkových poměrů, ale proto, že "je zcela zřejmé", že žalovaný jako jednatel žalující společnosti nedá pokyn k úhradě soudního poplatku a naopak učiní vše proto, aby docílil zastavení soudního řízení vedeného proti němu. Vrchní soud v Praze připustil, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi důvody a k argumentům stěžovatelky se vyjádřil sám. Připomněl okolnosti, za nichž lze přiznat osvobození od soudního poplatku s tím, že se nerozlišují potenciální žadatelé o výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl spor, který je předmětem řízení. Zdůraznil, že v případě, pokud společník společnosti s ručením omezeným využije práva podle ustanovení § 131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a podá jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil, je povinností společnosti soudní poplatek zaplatit; jestliže poplatek zaplatí sám společník, žalující jménem společnosti, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti, na jehož zaplacení má pak společník vůči společnosti nárok, neboť plnil za společnost, co podle práva měla plnit sama. Vrchní soud v Praze uzavřel, že pokud krajský soud dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatelky nejsou takové, že by odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku, šlo o závěr správný a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obecně lze konstatovat, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatelka ve své stížnosti poukázala, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Nelze však zcela vyloučit, že k zásahu do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu by za určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, neboť citované ustanovení zakotvuje "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk v hlavě páté Listiny. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by tedy neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Zároveň je však třeba mít na paměti, že právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.

K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, či nález sp. zn. IV.ÚS 289/03, tamtéž, sv. 34, str. 281), současně však v řadě rozhodnutí připustil, že nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy může mít za následek porušení ústavně zaručeného práva, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sb. n. u., svazek č. 17, str. 235 a násl.).

V projednávaném případě Ústavní soud v interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy žádné ústavně právně nesouladné konsekvence neshledal. Jak již ve své rozhodovací praxi dříve vyložil, o protiústavní výklad (a aplikaci) jednoduchého práva jde tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, avšak vadu, která by vyžadovala jeho zásah, nenalezl, a to ani ve světle právních názorů vyjádřených v nálezech stěžovatelkou v ústavní stížnosti citovaných. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zopakovala a rozvedla argumenty, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádal.

Pod "poměry účastníka" je třeba rozumět celkové hodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají, v daném případě i situaci, kdy je žalovaný jednatel, který může pouhou nečinností přivodit zastavení řízení proti sobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Pro takový případ obecné soudy dovodily (s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR), že jestliže soudní poplatek zaplatí sám společník, je společnost povinna mu jej uhradit. Aniž by se Ústavní soud mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, považoval za vhodné na okraj poznamenat, že o "poměrech účastníka" může vypovídat i to, zda před podáním návrhu na osvobození od soudního poplatku byl žalovaný žalujícím společníkem, resp. ostatními společníky na valné hromadě vyzván k zaplacení soudního poplatku a toto výslovně odmítl či zda žalující společník prokázal, že není schopen s ohledem na své poměry zaplatit soudní poplatek v konkrétní výši. Nic z toho z ústavní stížnosti ani z vyžádaného soudního spisu nevyplynulo; na druhé straně lze připustit, že okolnosti toho kterého případu jsou výrazně individuální a mohou přivodit i odlišná rozhodnutí obecných soudů. Jde však o posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu, kde je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována; ke sjednocování rozhodování obecných soudů pak není Ústavní soud povolán vůbec.

Vzhledem ke zjištění, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, z jakých skutečností při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházely, přiměřeně a srozumitelně odůvodnily, proč nepřiznaly stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a konečně i vzhledem k tomu, že jejich interpretace podústavního práva nevykazovala stopy extrémního vybočení z jeho smyslu a účelu, Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených základních práv za opodstatněné, a proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. října 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru