Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 154/97Nález ÚS ze dne 09.02.1998K poměru mezi právem na ochranu osobnosti a právem na šíření informací

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/sv... více
Věcný rejstříkDokazování
újma
satisfakce/zadostiučinění
Ochrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/10 SbNU 113
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.154.97
Datum podání05.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17, čl. 10 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 10

Ostatní dotčené předpisy

141/1963 Sb., § 8a

40/1964 Sb., § 13 odst.2, § 12 odst.1, § 12 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 154/97 ze dne 9. 2. 1998

N 17/10 SbNU 113

K poměru mezi právem na ochranu osobnosti a právem na šíření informací

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti R. ČR, a.s., se sídlem v P., zastoupené JUDr. H. Ch.,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, č. j.

2 Co 54/96-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze

dne 9. 11. 1995, č. j. 21 C 82/95-40, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 5. 5. 1997 doručena včas podaná

ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, č. j. 2 Co

54/96-59, byl ve věci samé potvrzen rozsudek Krajského soudu

v Praze ze dne 9. 11. 1995, č. j. 21 C 82/95-40, o ochranu

osobnosti, kterým byla stěžovatelce jako žalované uložena

povinnost, aby zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 100 000,- Kč.

Obecné soudy shodně dospěly ke zjištění, že v č. 44 týdeníku

REFLEX, ročník 1993, byla bez souhlasu JUDr. J. H. uveřejněna

fotografie osobní povahy, která s jeho činností jako soudce pro

informovanost veřejnosti neměla žádnou souvislost. K uveřejnění

fotografie podle odůvodnění napadených rozhodnutí došlo v takové

grafické úpravě, že při běžném čtení článku, v němž byla

fotografie umístěna, v souvislosti s nadpisem "Nejlepší lék na

vraždu je oxasepam" a text "Opilý násilník brutálně umlátil svou

milenku", musel mít čtenář dojem, že nadpis a text patří

k fotografii JUDr. J. H. Z uvedeného zjištění pak tyto soudy

dovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv JUDr. Jiřího

Horkého a na základě toho shledaly předpoklady pro přiznání

náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského

zákoníku.

Stěžovatelka je toho názoru, jak uvádí v ústavní stížnosti,

že oběma napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně

zaručeného práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka

konstatuje, že užívání práv a svobod ve smyslu tohoto článku

Listiny s sebou nese zvláštní povinnost a odpovědnost a respektuje

omezení daná zákonem, avšak za předpokladu, že tato omezení nesmí

zpochybnit právo samotné. Povinností médií je šířit informace

a myšlenky týkající se záležitostí, které přišly před soud, stejně

jako je tomu v jiných oblastech veřejného zájmu. Uvádí dále, že

tuto povinnost nelze omezit jen na veřejné jednání soudu a lze

tedy spravedlivě požadovat, aby veřejnost byla informována o celém

průběhu řízení. Stěžovatelka upozorňuje, že pro tento účel byl

v souladu s čl. 17 odst. 5 Listiny novelizován trestní řád, kde

v ustanovení § 8a je upraven postup při poskytování informací

o trestním řízení. Proto se také novináři obrátili na soudce, jako

na osobu oprávněnou, s požadavkem o poskytnutí informací o průběhu

trestního řízení. Z hlediska žurnalistického se jednalo

o reportáž, která prostředky sobě vlastními - slovem a obrazovými

snímky - popisovala konkrétní trestní řízení. V této souvislosti

stěžovatelka namítá, že nelze připustit omezení svobody projevu

pouze na slovo a neumožnit tak prezentaci informace obrazem. Proto

je třeba oba prostředky vnímat jako celek, jako způsob vyjádření

ústavně chráněné svobody projevu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti

sice připouští, že článek je pojat velmi kriticky, avšak zastává

názor, že nedošlo k překročení mezí, které by podrývaly autoritu

a nestrannost justice. Konečně ani nesouhlasí a považuje za

porušení svobody tisku argument uvedený v rozsudku Vrchního soudu

v Praze, že se nejednalo o zpravodajství ze soudní síně, neboť

uveřejněná fotografie byla osobní povahy. Závěrem proto navrhuje,

aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší oba napadené rozsudky.

Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v zákoně č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Vrchního soudu

v Praze, vedlejšího účastníka JUDr. J. H. a spis vedený

v předmětné věci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 21

C 82/95, s jehož obsahem se seznámil. Vrchní soud v Praze ve svém

vyjádření v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí a poukázal na

ustanovení § 12 odst. 3 o.z., podle něhož ani použití obrazového

snímku nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.

Předsedkyně senátu nakonec připomněla tu část odůvodnění

napadeného rozsudku, ve které se uvádí, že k neoprávněnému zásahu

do osobnostních práv žalobce nedošlo jenom uveřejněním jeho

fotografie bez jeho souhlasu, ale i způsobem uveřejnění této

fotografie. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal, oproti

stěžovatelkou namítanému porušení práva na svobodu projevu, na

porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, ve kterém je zakotveno právo

každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré

pověsti a chránění jeho jména. Ochrany těchto hodnot byl nucen

domáhat se soudní cestou. Dále ve svém vyjádření poukázal na

skutečnosti, které jsou v podstatě obsaženy v odůvodnění

napadených rozhodnutí, a které považuje za správné. Navrhuje proto

ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastník ke svému vyjádření

zároveň přiložil výtisk týdeníku REFLEX, č. 44, ročník 1993,

obsahující článek s uveřejněnou fotografií, která se stala

předmětem sporu o ochranu osobnosti.

Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti

a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním

na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do

jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich

soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe

atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky,

že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními

principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Kromě toho

Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle

kterého z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82

Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená

v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy

respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci

Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy,

a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám

neztotožňoval.

V těchto intencích se Ústavní soud zabýval i předmětnou

ústavní stížností. Základem předmětného sporu projednávaného před

obecnými soudy bylo posouzení, zda fotografie soudce JUDr. J. H.,

okolnosti jejího pořízení a zejména její následné použití pro

týdeník REFLEX, č. 44, ročník 1993, bylo v souladu s ustanovením

§ 12 občanského zákoníku.

Ústavní soud postupoval při posouzení stížnosti standardním

způsobem a zaměřil se proto nejprve na posouzení ústavnosti

aplikovaného ustanovení, tj. ustanovení § 12 občanského zákoníku,

zejména pak jeho odstavce třetího. Podle názoru Ústavního soudu

není toto ustanovení v rozporu s Ústavou, ústavními zákony ani

s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, zejména pak

s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Evropská úmluva"). Toto ustanovení umožňuje obrazové snímky bez

svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též

pro tiskové zpravodajství, avšak za podmínky, že takové použití

není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (jedná se o tzv.

zpravodajskou či reportážní licenci). Jedná se o ustanovení, které

má za cíl sladit dvě ústavní práva či svobody, které se mohou za

určitých situací dostat do vzájemného konfliktu. Svoboda projevu

a právo na informace a jejich šíření, zaručené čl. 17 Listiny,

stojí na straně jedné, na straně druhé pak stojí právo každého na

to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá

pověst, jakož i právo na ochranu jeho soukromí (čl. 10 Listiny).

Také článek 10 zmíněné Evropské úmluvy jednoznačně formuluje právo

na svobodu projevu jako právo, které zahrnuje nejen svobodu

zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace, ale obsahuje

i povinnosti a odpovědnost, a může proto být omezeno zákonem

v rozsahu, který je v demokratické společnosti nezbytný. Mimo jiné

se za přípustná omezení považují taková, která mají ochránit

pověst a práva jiných, resp. mají sloužit zachování autority

a nestrannosti soudní moci. K tomu, jaké zásahy jsou z hlediska

ochrany lidských práv akceptovatelné, existuje poměrně obsáhlá

judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro podporu názoru

Ústavního soudu v této věci lze uvést zejména rozsudek, který

Evropský soud pro lidská práva vynesl ve věci Prager a Oberschlich

proti Rakousku dne 26. 4. 1995 (A-313). Soud v této věci připomněl

prvořadou úlohu, kterou hraje tisk v právním státě, výslovně však

současně upozornil, že tisk má nejen povinnost šířit informace

a myšlenky týkající se činnosti justice jako základní instituce

demokratické společnosti, musí však na druhé straně respektovat

zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního

státu. Proto je nezbytné vážit vždy velmi pečlivě přiměřenost

použitých výrazů a prostředků.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že při střetu základního

politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu

osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, které stojí

na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby

s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě

zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před

právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny,

když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikace

šetřily podstatu a smysl základních práv. Proto se v dalším

Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavnosti interpretace

aplikovaných právních předpisů obecnými soudy. Lze konstatovat, že

při interpretaci příslušných ustanovení se soudy zaměřily zejména

na posouzení přiměřenosti použití pořízené fotografie. Ústavní

soud neshledal nic neústavního na názoru soudu, že forma použití,

jeho rozsah i způsob, musí vždy odpovídat účelu, a dále že při

každém tomto použití musí být vždy šetřena lidská důstojnost

dotčené fyzické osoby, neboť jinak jde v těchto případech

o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby. Postup obecných

soudů v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídily při hodnocení

důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z pohledu

namítaného zásahu do svobody projevu. Závěry plynoucí z jejich

hodnocení, tak jak jsou zřejmé z rozhodnutí, je třeba považovat za

výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování. To,

že se s těmito závěry stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo

o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

Konečně pak se Ústavní soud zaměřil, přesto že taková námitka

vznesena nebyla, na zjištění, zda ke svému rozhodnutí dospěly

obecné soudy po řádném a spravedlivém procesu. Ani v tomto směru

však neshledal důvody, které by jej opravňovaly ke konstatování

porušení zásad uvedených zejména v hlavě páté Listiny. Ze všech

výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost

není důvodná, a proto ji zamítl. Vzhledem k vyslovenému souhlasu

účastníků i vedlejšího účastníka s tím, aby Ústavnísoud rozhodl

bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru