Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 154/09 #1Nález ÚS ze dne 08.02.2011Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
lhůta
Prekluze
Daň
daňová kontrola
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/60 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.154.09.1
Datum vyhlášení16.02.2011
Datum podání21.01.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 47 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uplyne-li prekluzivní lhůta uvedená v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím právo státu daň vyměřit či doměřit. Tříletá prekluzivní lhůta se odvíjí od skončení zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, a není nijak vázána na uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání. Pokud Nejvyšší správní soud k zániku práva vyměřit daň v důsledku jeho prekluze nepřihlédne, poruší základní právo stěžovatele chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. P. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. 2. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008 č. j. 9 Afs 34/2008-95 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Dne 12. 8. 2002 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola za zdaňovací období roku 1998. Dne 11. 4. 2003 pak Finanční úřad vydal platební výměr, jímž stěžovateli dodatečně doměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 1998. Stěžovatel podal odvolání, které finanční ředitelství zamítlo. V žalobě stěžovatel namítal, že možnost doměřit daň zanikla podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ke dni 31. 12. 2001 a úkony spojené s daňovou kontrolou zahájenou v roce 2002 již lhůtu pro doměření daně prodloužit nemohly. Městský soud žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele; v odůvodnění uvedl, že počátek běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně byl logicky odvozen od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost předložit přiznání k dani, neboť před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání není daň splatná, daňový subjekt nemá povinnost ani daň přiznat ani ji uhradit, a zpravidla ani nezná její přesnou výši.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podstatou ústavní stížnosti bylo, zda je daňová kontrola způsobilá přerušit běh tříleté prekluzivní lhůty podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, pokud jde o doměření daně z příjmů na základě daňové kontroly. K obdobné otázce se již Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž konstatoval, že výklad zastávaný do té doby správními soudy a orgány daňové správy je nepřípustně extenzivní a ve svém důsledku vede k porušování základních práv jednotlivců. Za ústavně konformní považovat pouze takový výklad, podle něhož se tříletá prekluzivní lhůta odvíjí od skončení zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, a není nijak vázána na uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání.

Rovněž v projednávání věci Ústavní soud s odkazem na výše uvedený nález konstatoval, že možnost doměřit stěžovateli daň z příjmů za zdaňovací období roku 1998 zanikla již 31. 12. 2001, a žádné další úkony správce daně proto nemohly mít na běh prekluzivní lhůty vliv. K doměření daně platebním výměrem ze dne 11. 4. 2003 tak došlo po uplynutí lhůty stanovené ustanovením § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. K této skutečnosti Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nepřihlédl, ač tak měl z úřední povinnosti učinit.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud porušil základní právo stěžovatele chráněné ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 154/09 ze dne 8. 2. 2011

N 12/60 SbNU 121

Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 8. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 154/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 9 Afs 34/2008-95, ve sporu o doměření daně z příjmu fyzických osob, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008 č. j. 9 Afs 34/2008-95 se ruší, neboť jím bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením o porušení základního práva vlastnit majetek, jež je mu garantováno ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Porušení uvedených základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost, čímž aproboval protiústavní postup správce daně a na něj navazující rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu i Městského soudu v Praze.

3. Stěžovatel považuje za nepřípustné, že mu byla doměřena daň z příjmů za rok 1998 na základě daňové kontroly zahájené 12. 8. 2002, přestože podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, možnost doměřit daň zaniká po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. Dle stěžovatele přitom - na rozdíl od výkladu přijatého správcem daně - k zániku této možnosti došlo již ke konci roku 2001.

4. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že výklad citovaného ustanovení, podle něhož by se tříletá lhůta počítala až od konce zdaňovacího období, v němž mělo být podáno daňové přiznání, by fakticky prodloužil tříletou lhůtu na lhůtu čtyřletou. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel připomenul, že k obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 211/51 SbNU 639).

II.

5. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 8. 4. 2009. Uvedl, že jeho postupem nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se stěžovatel de facto domáhá meritorního přezkumu správnosti napadeného rozsudku, což je činnost, kterou Ústavnímu soudu podle jeho ustálené judikatury nepřísluší vykonávat.

6. Nadto Nejvyšší správní soud předložil argumenty podporující výklad přijatý v napadeném rozsudku. Počátek běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně byl podle jeho názoru logicky odvozen od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost předložit přiznání k dani, neboť před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání není daň splatná, daňový subjekt nemá povinnost ani daň přiznat ani ji uhradit, a zpravidla ani nezná její přesnou výši. Správce daně není před uplynutím lhůty pro podání přiznání oprávněn splnění předmětné povinnosti prověřovat ani přistoupit k jejímu vyměření.

7. Nejvyšší správní soud rovněž podrobil kritice nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, na který se stěžovatel odvolával. Přitom zejména zdůraznil, že výklad ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byl po dlouhou dobu zcela jasný a nesporný, pročež není namístě uvažovat o aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch". Zároveň poukázal na skutečnost, že Ústavním soudem přijatý výklad nepůsobí vždy pouze ve prospěch daňových subjektů, neboť jim například zkracuje lhůtu k podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost či vyšší daňovou ztrátu. Z těchto důvodů navrhl Nejvyšší správní soud, aby ústavní stížnost byla zamítnuta či jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

8. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2009 uvedlo, že napadený postup byl zcela v souladu s tehdy přijímaným výkladem zákona o správě daní a poplatků. Všechny orgány, které v předmětné věci rozhodovaly, se dle názoru Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele; z tohoto pohledu tudíž nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu proto navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

9. Ústavní soud si vyžádal v projednávané věci též vyjádření Finančního úřadu pro Prahu 9 (rozhodujícího ve stěžovatelově věci v prvním stupni daňového řízení) a Městského soudu v Praze (rozhodující o žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka), a to i když tyto orgány veřejné moci neměly v řízení před Ústavním soudem postavení účastníků či vedlejších účastníků (srov. ustanovení § 76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

10. Finanční úřad pro Prahu 9 ve svém vyjádření ze dne 7. 4. 2009 konstatoval, že nemá k ústavní stížnosti připomínek. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 14. 4. 2009, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Další vyjádření považoval s ohledem na existenci nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/2007 za nadbytečné.

III.

11. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 228/2005, z něhož zjistil následující.

12. Dne 12. 8. 2002 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola stran daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998. Dne 11. 4. 2003 pak Finanční úřad pro Prahu 9 vydal platební výměr č. j. 116165/03/009911/6769, jímž stěžovateli dodatečně doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 37 500 Kč.

13. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, jež bylo dne 15. 6. 2005 Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu zamítnuto.

14. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, ve které mimo jiné namítal, že možnost doměřit daň zanikla podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ke dni 31. 12. 2001 a že úkony spojené s daňovou kontrolou zahájenou v roce 2002 již lhůtu pro doměření daně prodloužit nemohly. Podanou žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2007 č. j. 10 Ca 228/2005 zamítl.

15. Zamítavý rozsudek napadl stěžovatel kasační stížností, jež byla naříkaným rozhodnutím zamítnuta.

IV.

16. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Za souhlasu účastníků řízení upustil Ústavní soud od ústního jednání, jež by dle jeho přesvědčení další objasnění věci nemohlo přinést (ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V.

17. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se způsobem, jakým se správní soudy a orgány daňové správy vypořádaly otázkou zániku možnosti doměřit stěžovateli daň z příjmů za zdaňovací období roku 1998.

18. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 a nález sp. zn. IV. ÚS 2701/08 ze dne 30. 3. 2009 (N 74/52 SbNU 711)] musejí správní soudy posuzovat otázku případné prekluze podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků z úřední povinnosti.

19. Klíčovou otázkou však v projednávané věci je, zda daňová kontrola zahájená dne 12. 8. 2002 byla způsobilá přerušit běh tříleté prekluzivní lhůty podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, pokud jde o doměření daně z příjmů za zdaňovací období roku 1998.

20. K obdobné otázce se již Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž konstatoval, že výklad zastávaný do té doby správními soudy a orgány daňové správy je nepřípustně extenzivní a ve svém důsledku vede k porušování základních práv jednotlivců. Podle názoru Ústavního soudu vysloveného v citovaném nálezu lze za racionální a ústavně konformní považovat pouze takový výklad, podle něhož se tříletá prekluzivní lhůta odvíjí již od skončení zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost (zde tedy 31. 12. 1998), a není nijak navázána na uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání.

21. IV. senát Ústavníhosoudu sice dne 18. 11. 2010 podal plénu Ústavního soudu návrh na přijetí stanoviska, kterým by byl citovaný nález překonán, avšak tento návrh vzal posléze zpět s ohledem na to, že rozhodovací praxe správních soudů se již ustálila na výkladu zaujatém v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, což potvrzuje i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 15/2009-122 ze dne 12. 1. 2011.

22. I při projednávání této věci je tudíž Ústavnísoud nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07 vázán. V souladu s tam uvedenými závěry Ústavní soud konstatuje, že možnost doměřit stěžovateli daň z příjmů za zdaňovací období roku 1998 zanikla již 31. 12. 2001, a žádné další úkony správce daně proto nemohly mít na běh prekluzivní lhůty vliv. K doměření daně platebním výměrem ze dne 11. 4. 2003 č. j. 116165/03/009911/6769 tak došlo po uplynutí lhůty stanovené ustanovením § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. K této skutečnosti však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nepřihlédl, ač tak měl z úřední povinnosti učinit. Tím - jak vyplývá již z nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 - porušil základní právo stěžovatele chráněné ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.

23. Ústavnísoud uznává, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s ustáleným a obecně přijímaným výkladem ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a že v době vydání napadeného rozsudku mu nález sp. zn. I. ÚS 1611/07 ještě nemohl být znám. To však nemůže nic změnit na skutečnosti, že se jím přijatý výklad dostal do objektivního rozporu s ustanovením ústavního pořádku v podobě interpretované Ústavním soudem a posléze i Nejvyšším správním soudem samotným.

24. Z uvedených důvodů Ústavnímusoudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru