Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1535/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSkutková podstata trestného činu
odsouzený
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1535.15.1
Datum podání22.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1535/15 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti P. K., zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Ostrava, Olivova 553/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 112/2015-25, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2014 č. j. 5 To 325/2014-564 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 7. 2014 sp. zn. 1 T 139/2013, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek (v petitu ústavní stížnosti chybně označen jako usnesení) Okresního soudu v Opavě, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka rovněž Ústavní soud žádá o zaplacení nákladů na své zastoupení podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), resp. in eventum o přiznání nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka byla napadenými rozhodnutími odsouzena za skutek, který spočíval v tom, že jako strážník Městské policie Opava vyřešila přestupek, jehož se měl dopustit ředitel Městské policie Opava, způsobem "Vyřízeno", tedy se závěrem, že se nejedná o přestupek, ačkoli si byla vědoma toho, že existovalo podezření z jeho spáchání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nevyřešily v rámci svých rozhodnutí předběžnou otázkou, totiž jestli byl skutečně spáchán přestupek, který stěžovatelka řešila. Další podstatná vada podle stěžovatelky spočívala v tom, že Nejvyšší soud jako soud dovolací změnil ve svém rozhodnutí popis skutku, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, oproti tomu, jak byl skutek popsán v obžalobě. Stěžovatelka dále namítá, že jí nebylo zasláno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jejímu dovolání, takže jí bylo upřeno právo na repliku, že je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné a že v řízení proti ní mělo dojít k porušení principu dvojinstančnosti řízení. Podle stěžovatelky rovněž trestní soudy v jejím případě nerespektovaly princip subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením běžných zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že v její věci bylo nezbytné vyřešit předběžnou otázku, jestli vůbec byl spáchán přestupek, za jehož "vyřízení" byla odsouzena. Jednání stěžovatelky totiž spočívalo v tom, že danou věc vyřídila se závěrem, že se nejedná o přestupek, přestože si byla vědoma existence podezření z jeho spáchání. Otázka, zda daný přestupek byl spáchán, tedy nemá na posouzení její odpovědnosti žádný vliv, jestliže bylo prokázáno, že v řízení o tomto přestupku stěžovatelka úmyslně vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu, a to v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Z hlediska prokázání úmyslného zavinění lze přitom odkázat zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Opavě (srov. s. 4 tohoto rozsudku).

Stěžovatelce nelze přisvědčit ani pokud jde o její další námitku, podle které měl Nejvyšší soud změnit ve svém rozhodnutí popis skutku, za nějž byla stěžovatelka odsouzena. Odlišnost měla přitom spočívat ve zmínce, že základ protiprávnosti jednání stěžovatelky byl založen na tom, že v dané věci jednala jako vyloučený orgán. Tato zmínka se však v rozhodnutí Nejvyššího soudu objevuje jen v rámci přepisu vyjádření podaného státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatelky. Z žádné další části napadeného usnesení Nejvyššího soudu však nelze dovodit, že by se Nejvyšší soud s touto argumentací ztotožnil. Nelze navíc opomenout fakt, že Nejvyšší soud nerozhodoval meritorně, ale svým usnesením toliko odmítl dovolání stěžovatelky, a proto nemohl právně významným způsobem změnit popis skutku, za který byla stěžovatelka odsouzena.

Skutečnost, že Nejvyšší soud nezaslal stěžovatelce k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání nelze v daných souvislostech považovat za zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces. Svou argumentaci stěžovatelka Nejvyššímu soudu přednesla právě v rámci svého dovolání a z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství přihlédl jen okrajově a podpůrně. Navíc, protože povinnost soudu doručit vyjádření státního zástupce dovolatelce nelze dovodit z žádného ustanovení trestního řádu, nemohlo být zasaženo ani do práva stěžovatelky na repliku (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 573/10).

Ústavní soud se také nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné. Stěžovatelka v této souvislosti opět přehlíží, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nejprve jen shrnoval argumentaci obsaženou ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Některé formulace (např. o služebních povinnostech stěžovatelky) lze tedy sice považovat za nepřesné, avšak nejde o nepřesnost na straně Nejvyššího soudu, který tyto formulace v rámci svých vlastních úvah již neuvádí. Jestliže se pak v dalších částech odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu objevují určité neobratné formulace, nejde v žádném případě o natolik závažné vady, aby z nich bylo možné dovozovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

V posuzované věci jistě nelze hovořit ani o porušení principu dvojinstančnosti řízení. Tvrzení stěžovatelky, že Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací ve svém prvním rozhodnutí (učiněném na podkladě odvolání státního zástupce proti původnímu zprošťujícímu rozsudku Okresnímu soudu v Opavě) uložil soudu prvního stupně, aby uznal stěžovatelku vinnou, je třeba považovat za zcela zavádějící. Krajský soud v Ostravě v tomto svém rozhodnutí (sp. zn. 5 To 88/2014) totiž pouze zcela v souladu s trestním řádem dal soudu prvního stupně pokyny k podrobnějšímu a důkladnějšímu hodnocení důkazů a nijak mu nenařizoval, k jakým závěrům má dospět.

Ústavní soud musí konečně odmítnout i tvrzení stěžovatelky, že v její věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, mj. s ohledem na dostatečnost jejího postihu v pracovněprávní rovině. Ústavní soud k tomu podotýká, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).

V posuzovaném případě trestní soudy spolehlivě a zcela adekvátně odůvodnily svůj závěr, že skutek, pro který byla stěžovatelka odsouzena, dosahuje takové společenské škodlivosti, že není na místě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Odkázat lze zejména na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (srov. s. 5-7 napadeného usnesení); Ústavní soud se s úvahami zde uvedenými zcela ztotožňuje.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ani náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru