Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 153/99Usnesení ÚS ze dne 25.05.1999Prodlení při placení odměn za právní služby ex offo

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkadvokát/odměna
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 39/14 SbNU 351
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.153.99
Datum podání24.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 9 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

128/1990 Sb., čl. 21 odst.2

141/1961 Sb., § 151 odst.4

182/1993 Sb., § 43 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 153/99 ze dne 25. 5. 1999

U 39/14 SbNU 351

Prodlení při placení odměn za právní služby ex offo

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. května 1999 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. B., zastoupeného JUDr. V. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 1998, čj. 14 Co 256/98-36,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 2. 1998, čj. 15 C 333/97-26, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti zaplatit mu úrok z prodlení za opožděné platby odměn za právní službu při zastupování ex offo v trestním řízení, stěžovatel uvádí, že k přiznání odměny advokáta a k jejímu zaplacení dochází s velkou časovou prodlevou. Tím se stěžovatel cítí být poškozen, a proto se domáhal po České republice - Okresním soudu v Chebu, v jehož obvodu má sídlo, úhrady úroků z prodlení. Podle stěžovatele má advokát nejen nárok na odměnu, ale i právo na výplatu této odměny v přiměřené lhůtě. Přiměřenou lhůtou se mu jeví lhůta obvyklá pro výplatu mzdy zaměstnanců, tedy období nepřesahující jeden měsíc. Dovozuje tak z názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/94, podle kterého je právo na poskytnutí odměny za právní služby advokátovi, který byl ustanoven ex offo, nutno posuzovat per analogiam podle článku 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přiznávajícího zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci. Stěžovatel připouští, že advokát hradí z odměny veškeré své náklady, část této odměny však posuzuje per analogiam jako skutečnou mzdu. Opožděnou úhradou odměny se tak cítí být diskriminován a poukazuje na to, že Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku nerespektoval práva zakotvená v článku 28 Listiny, článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a článku 12 Úmluvy o ochraně mzdy, a proto žádá Ústavní soud o jeho zrušení.

Ze spisu Okresního soudu v Sokolově, kterému bylo přikázáno projednání věci, a to sp. zn. 15 C 333/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vyčíslil u části svých pohledávek příslušné úroky z prodlení, počínající nabíhat po uplynutí jednoho měsíce od uplatnění odměny za vykonanou práci, a domáhal se jejich zaplacení. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, čj. 15 C 333/97-26, žalobu zamítl a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, že prodlení splnění peněžitého dluhu nelze založit na základě vykonstruované lhůty k plnění v délce jednoho měsíce, bez ohledu na právní moc usnesení o přiznání odměny. Podle ustanovení § 151 odst. 4 trestního řádu mají odsouzení právo podat stížnost do rozhodnutí o přiznání odměny ustavenému obhájci, přičemž tato stížnost má odkladný účinek. Povinnost plnit tedy nastane až tehdy, kdy je příslušné usnesení pravomocné a vykonatelné. Okresní soud v Sokolově rovněž poukázal na možnost poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájci, jestliže to odůvodňuje doba trvání trestního stíhání nebo jiné závažné důvody. Krajský soud v Plzni se s právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost je totiž založena především na tvrzeném porušení článku 28 Listiny, a proto již zde je třeba poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS st.1/96, v němž plénum Ústavního soudu, na rozdíl od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 89/94, konstatovalo, že článek 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovně právních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, zatímco ustanovení § 151 odst. 2 - 4 trestního řádu, týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájce, určuje jedno z práv tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu. Ústavní soud proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a dovozovat zde dotčení základního práva obsaženého v článku 28 Listiny (resp. článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článku 26 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech). Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, stejně jako již citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 1/96, mají však "společný jazyk" v tom, že považují instituci právního zastoupení "ex offo" za jednání "pro ochranu práv druhých" a současně za jeden z prvků právního státu vyjadřujících zájem společnosti na rovné možnosti obhajoby před soudem pro všechny, zájem, který je přednější než osobní zájem advokátů na převzetí či nepřevzetí daného případu. Článek 9 odst. 2 Listiny představuje tak nástroj ochrany celé řady, svou povahou velmi rozdílných, hodnot, neboť si lze představit situace, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady vůbec nedošlo. Kritériem zde není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip proporcionality, s nímž korespondovalo i ustanovení, v zažalované době platného, § 21 odst. 2 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, které za splnění určitých podmínek na straně klienta předvídalo i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně.

Uvažováno tedy z uvedeného ústavně právního pohledu, jsou práva obhájce, v projednávaném případě stěžovatele, respektována již tím, že k přiznání odměny a jejímu zaplacení dochází, i když se tak v některých případech děje s velkou časovou prodlevou. Dochází-li k uplynutí nepřiměřené doby, např. i několik let, od doby přiznání odměny do jejího zaplacení, jde podle názoru Ústavního soudu o jev nežádoucí, nicméně nezpůsobilý posunout věc do ústavně právní roviny, tedy o nedostatek spíše v rovině administrativní. K odstranění takovýchto "průtahů" jsou však povolány jiné instituce než Ústavní soud.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru