Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 153/96Nález ÚS ze dne 15.05.1997K právu obviněného na obhajobu. K nedostatku podkladů svědčících o úmyslu stěžovetele k loupeži

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkObhájce
Obhajoba
trestný čin/loupež
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/8 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.153.96
Datum podání05.06.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.b, čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234

141/1961 Sb., § 203 odst.3, § 208


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 153/96 ze dne 15. 5. 1997

N 59/8 SbNU 99

K právu obviněného na obhajobu. K nedostatku podkladů svědčících o úmyslu stěžovetele k loupeži

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. M.

a jeho matky K. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

2 To 217/95, ze dne 11.4.1996,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 217/95, ze dne

11.4.1996, se ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností,

s odvoláním na porušení čl. 6 odst. l , odst. 3 písm. b) a c)

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva") a čl. 36 odst. l, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají

vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánů

činných v trestním řízení, jakož i rozsudkem Vrchního soudu

v Praze v trestní věci obviněného R. M. a odvolatelky K. M., byla

porušena základní práva a svobody stěžovatelů zaručená ve shora

uvedených článcích Úmluvy a Listiny a aby rozsudek Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 2 To 217/95, ze dne 11.4.1996 byl zrušen.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze,

sp. zn. 10 T 18/94, byl stěžovatel dne 13.6.1995 rozsudkem

uvedeného soudu spolu s dalšími obžalovanými uznán vinným

organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. l, 2

písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody

v délce 7 roků se zařazením do věznice s dozorem. Vrchní soud

v Praze, který rozhodoval mj. také o odvolání stěžovatele a jeho

matky, v poměru ke stěžovateli rozhodl 11.4.1996 rozsudkem, sp.

zn. 2 To 217/95, tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze

zrušil a sám znovu rozhodl tak, že obžalovaného stěžovatele uznal

vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle § 10 odst.

l písm. a) k § 234 odst. l, 2 písm. b) trestního zákona, kterého

se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v květnu 1994

spolu s dalšími obžalovanými se jako řidič podniku VAKUS, za

využití svých znalostí o podmínkách převozu peněz na výplaty

z banky a o změně termínu výplat, podílel na vytvoření plánu

loupežného přepadení pracovnice podniku VAKUS, pověřené převozem

těchto peněz, ke kterému došlo 26.5.1994, a uložil mu trest odnětí

svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že postupem

orgánů činných v trestním řízení, jakož i rozsudkem Vrchního soudu

v Praze, byla porušena jejich ústavně zaručená práva, neboť Vrchní

soud v Praze neodstranil vady řízení a nijak se nevypořádal

s námitkami stěžovatele uváděnými v odvolání, v němž upozorňoval

na závažné procesní vady trestního řízení, ve svých důsledcích

vedoucí k porušení jeho práva na veřejný a spravedlivý proces,

jakož i práva na obhajobu. Soudy obou stupňů při hodnocení důkazů

přihlížely totiž i k důkazům obsaženým ve spise, které byly

získány a provedeny protiprávně, a naopak se nijak nevypořádaly se

skutečností, že stěžovatel i další obvinění v této trestní věci

byli zkráceni ve svých základních právech. K porušení těchto práv

došlo zejména tím, že dne 26. a 27. 5. 1994 byli stěžovatel

a další obvinění vyslechnuti ještě před sdělením obvinění

pracovníky kriminální policie v Praze 5 na zápis o podání

vysvětlení (§ 158 odst. 3 trestního řádu) a následně pak byli

vyslechnuti vyšetřovateli, kteří prakticky opsali skutečnosti

uváděné v těchto záznamech, které navíc předkládali obviněným

během jejich výslechu, což výslovně zakazuje ustanovení § 158

odst. 4 trestního řádu, které zároveň vylučuje jako důkaz použití

zápisu o podání vysvětlení sepsaného před zahájením trestního

stíhání. Přesto, v rozporu s tímto ustanovením, jsou tyto zápisy

o podání vysvětlení založeny jako listinné důkazy v trestním

spisu. Porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, jakož i čl.

37 odst. 2 Listiny, spatřuje stěžovatel v tom, že přesto, že

v projednávané trestní věci byli všichni obvinění včetně

stěžovatele stíháni pro trestný čin zakládající důvod nutné

obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu, byl stěžovatel dne

26.5.1994 vyslechnut na kriminální policii, kde o těchto právech

nebyl vůbec poučen, podle jeho tvrzení zde policisté na něj

křičeli a dávali mu najevo, že chce-li jít domů, nechť podepíše

to, co sami napsali do protokolu. Tentýž den byl stěžovatel

předveden před vyšetřovatele, který mu sdělil obvinění, přičemž po

sdělení tohoto obvinění okamžitě následoval jeho výslech, jehož

průběh dále stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje s tím, že

obdobně bylo nakládáno i s ostatními obviněnými, kteří všichni

byli vyslechnuti bez přítomnosti obhájce a bez toho, že by si

obhájce zvolili. Stěžovatel zdůrazňuje, s odvoláním na judikaturu

soudů, že takové výpovědi provedené v přípravném řízení bez

obhájce, ačkoliv jde o případ nutné obhajoby, jsou závažnou vadou

přípravného řízení. Uvádí dále, že po tomto výslechu byl

stěžovatel zadržen a dne 27.5.1994, stále bez obhájce, jej

vyslechl soudce, kvalitu jeho výslechu rovněž stěžovatel

zpochybňuje. Upozorňuje dále na formální závady protokolu

sepsaného o tomto úkonu, dále pak na to, že z úředního záznamu ze

dne 22.7.1994 ve spise založeného je patrno, že ještě dva měsíce

po zahájení trestního stíhání tento protokol, sepsaný se

stěžovatelem soudcem dne 27.5.1994, stejně jako obdobné protokoly

o výslechu ostatních obviněných soudcem, nebyly založeny ve

vyšetřovacím spise, čímž bylo obviněným i jejich obhájcům

znemožněno s těmito protokoly se seznámit a byli tak kráceni

v právu nahlížet do spisu. Z uvedeného se pak v ústavní stížnosti

dovozuje, že stěžovatel neměl ani přiměřený čas, ani faktickou

možnost k přípravě své obhajoby a vůbec již neměl možnost hájit se

prostřednictvím obhájce, ačkoliv se jednalo o případ nutné

obhajoby. Porušení čl. 6 odst. l Úmluvy pak stěžovatel spatřuje

v tom, že v návaznosti na procesně nepoužitelné výpovědi byli

přibráni znalci z oboru psychologie, jejichž úkolem bylo hodnotit

věrohodnost výpovědí stěžovatele i ostatních obviněných, určit,

které výpovědi jsou více a které méně věrohodné, přičemž znalci

posuzovali i jinak nepoužitelné výpovědi učiněné před sdělením

obvinění, jakož i výpovědi učiněné bez přítomnosti obhájců. V této

souvislosti opět se dovolává judikatury soudu, s níž je uvedený

postup soudu v rozporu. Dovozuje pak, že podobně jako znalci se

v procesně nepoužitelných výpovědích zhlédl i Městský soud

v Praze, který na takto nezákonných důkazech postavil své

rozhodnutí o vině a trestu obžalovaných. Soudu I. stupně pak dále

stěžovatel vytýká, že vycházel z výpovědi obžalovaného S. jako

z výpovědi procesně použitelné s odůvodněním, že tento měl

ustanoveného obhájce v jiné trestní věci proti němu vedené, přitom

tento postup Městského soudu v Praze je zcela v rozporu

s judikátem Vrchního soudu v Praze. Poukazuje také na rozsudek

soudu I. stupně, který v odůvodnění odkazuje na obsah dopisu

obžalovaného S., který adresoval své obhájkyni, tedy dopisu, jehož

cenzura je podle zákona nepřípustná. Kromě toho soudy podle

stěžovatele porušily právo všech obžalovaných na veřejné

projednání jejich věci, přičemž Vrchní soud v Praze se s touto

vadou nijak nevypořádal a ani ji neodstranil. K porušení tohoto

práva podle ústavní stížnosti došlo u hlavního líčení, konaného

dne 18.4.1995, kdy bylo soudem konstatováno, že není možná

přítomnost veřejnosti,a úvodní část hlavního líčení (čtení

obžaloby, návrhy poškozených, procesní rozhodnutí soudu) proto

proběhla s vyloučením veřejnosti, aniž by o tom soud rozhodl

usnesením a aniž by byl kterýkoliv z obžalovaných soudem poučen

o právu zvolit si důvěrníky. Podle stěžovatele přitom je

lhostejné, o jak dlouhou část hlavního líčení se jednalo, neboť

každá minuta konání hlavního líčení je podle Ústavy ČR veřejná.

Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje stěžovatel

v tom, že rozsudek soudu I. stupně je podle jeho názoru fakticky

nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění (a v této souvislosti

se dovolává nálezů Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS

150/93 a II. ÚS 135/93), jakož i v tom, že písemné vyhotovení

rozsudku Vrchního soudu v Praze mu nebylo včas doručeno. Tomuto

rozsudku také vytýká, že nijak nehodnotil listinný důkaz "žádanku

o přepravu", přestože se jedná o důkaz významný pro jeho obhajobu

(z tohoto důkazu je podle stěžovatele patrno, že stěžovatel se

závazně dozvěděl o příkazu k jízdě do banky až v den 26.5.1994

a neměl tak fakticky možnost předem informovat ostatní obžalované

o změněném termínu této jízdy). Stěžovatelka pak, jak se dále

v ústavní stížnosti uvádí, byla zkrácena v právu na právní pomoc

v řízení před soudem a v právu na spravedlivé projednání jejího

odvolání, neboť jí nebylo umožněno nahlédnutí do spisu za účelem

odůvodnění svého odvolání, které podala jako matka obžalovaného

stěžovatele v jeho prospěch. V závěru ústavní stížnosti se pak

stěžovatelé odvolávají na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č.

214/94 Sbírky zákonů a jeho odůvodnění, jakož i na rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva a Evropské komise pro lidská

práva.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze, jako

účastník řízení, navrhuje její zamítnutí a uvádí, že argumentace

v ústavní stížnosti se téměř ve všech bodech shoduje s argumenty

uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Z tohoto

důvodu se s nimi musel vrchní soud vypořádat již v odůvodnění

svého rozsudku ze dne 11.4.1996 a na jeho písemné vyhotovení proto

plně odkazuje. K ostatním námitkám uvádí, že odvolatelka K. M. se

od vyrozumění Městského soudu v Praze o tom, že spis byl již

odeslán odvolacímu soudu, až do dne konání veřejného zasedání

neobrátila na vrchní soud se žádostí o nahlédnutí do spisu,

a pokud by tak učinila, bylo by jí to umožněno. Rozsudek soudu II.

stupně byl napsán a rozmnožen ve lhůtě stanovené jednacím řádem.

Nebyl však distribuován, a to v souladu s jednacím řádem pro

okresní a krajské soudy, podle něhož tento úkon přísluší soudům I.

stupně poté, kdy je jim zaslán spolu s celým spisovým materiálem.

S ohledem na vyloučení trestní věci proti dvěma obžalovaným se

proto rozeslání rozsudku opozdilo.

Vrchní státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník

řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že výhrady

v ní obsažené v podstatě nepřesahují rámec obhajoby uplatňované

v proběhlém trestním řízení. K námitce porušení práva na obhajobu

konstatuje, že oba soudy výslovně vyhodnotily výslechy provedené

bez přítomnosti advokáta jako nepoužitelné důkazy pro svá

rozhodnutí o vině a též k nim při rozhodování nepřihlížely.

Námitkami o nerespektování práva na spravedlivý proces stěžovatel

ve skutečnosti brojí proti skutkovému zjištění a důkazům, na

jejichž základě Vrchní soud v Praze dospěl k nepochybnému závěru

o vině stěžovatele. Vrchní soud v Praze se s těmito výhradami již

vypořádal. V závěru vrchní státní zastupitelství navrhuje, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Zbývající vedlejší účastníci se k obsahu ústavní stížnosti

nevyjádřili, Česká pošta,s.p., odštěpný závod VAKUS, J.Z. a V.H.

se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdali.

Svoji argumentaci o porušení práv stěžovatele na veřejné

projednání věci v jeho přítomnosti stěžovatelé doplnili v doplňku

ústavní stížnosti, a to poukazem na skutečnost, že stěžovatel byl

při hlavním líčení před Městským soudem v Praze dne 18.4.1995

vykázán z jednací síně na dobu, kdy probíhal výslech ostatních

obžalovaných předcházející jeho výslechu. Tento postup soudu byl

odůvodněn ustanovením § 208 trestního řádu, podle názoru

stěžovatelů se však takový postup neslučuje s ustanovením čl. 6

odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, které v tomto směru

nepřipouštějí žádnou výjimku. Má-li obžalovaný právo být osobně

konfrontován jak se svědky, svědčícími proti němu, tak i se

svědky, svědčícími v jeho prospěch, je nutno toto jeho právo podle

stěžovatelů vztahovat i na výslech ostatních obžalovaných, a také

v této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Evropského

soudu pro lidská práva ve věci Kostovski z roku 1989 a ve věci

Colozza z roku 1985. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé

vytýkají, že se s jejich námitkami vypořádal toliko účelovým

způsobem, který dále v doplňku ústavní stížnosti rozvádějí

a uzavírají, že ústavní stížností napadené rozhodnutí se vyznačuje

vnitřní nekonzistentností, vzájemnými rozpory, a tímto vytýkaným

postupem podle stěžovatelů Vrchní soud v Praze porušil nejen čl.

36 odst. l Listiny, ale i čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud si připojil spis Městského soudu v Praze, sp.

zn. 10 T 18/94, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především konstatuje, že z obsahu spisu je

patrno, že přípravné řízení trpělo většinou vad, které stěžovatel

v ústavní stížnosti namítá a které ve svých důsledcích, zejména

pokud jde o provádění výslechů bezprostředně po sdělení obvinění

bez přítomnosti obhájců, omezily řádný a efektivní výkon práva

stěžovatele na obhajobu, čímž v této fázi řízení došlo k porušení

čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, ve smyslu kterých mezi

minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, patří

také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby

a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního

výběru. Tato procesní pochybení učiněná v průběhu přípravného

řízení se snažil odstranit již soud I. stupně v hlavním líčení

tím, že takto učiněné výpovědi označil před započetím výslechu

toho kterého obžalovaného za nepoužitelné a tuto skutečnost

zaznamenal i v protokolu o hlavním líčení. Sám je však neodstranil

zcela, neboť i když ve svém rozsudku opakovaně konstatoval, že

z výpovědí obžalovaných učiněných v přípravném řízení bez

přítomnosti obhájce vycházet nelze, neučinil tak v poměru

k obžalovanému S., u něhož použitelnost této jeho výpovědi

zdůvodnil tím, že tento obžalovaný měl ustanoveného obhájce v jiné

trestní věci proti němu vedené, přitom právě na výpovědi tohoto

obžalovaného v podstatě - v kontextu s dalšími provedenými důkazy

- své závěry o vině všech obžalovaných založil (č.l. 1058). Vrchní

soud v Praze při svém rozhodování o odvolání obžalovaných tento

nesprávný postup soudu I. stupně v tomto směru v podstatě

napravil, když konstatoval, že ani z původní výpovědi S. vycházet

nelze, zároveň však vyjádřil názor, že toto pochybení soudu I.

stupně nemůže v zásadě na závěrech o vině obžalovaných nic změnit,

když sám jako soud odvolací vycházel z následujících výpovědí

obžalovaného S., učiněných do data 19.7.1994, které byly již

procesně použitelné, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí

zdůraznil, že všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu,

o které soud I. stupně své skutkové závěry opřel, obžalovaný S.

takřka doslova shodně popsal i ve své výpovědi učiněné dne

16.6.1994, která již proběhla jak za přítomnosti jeho obhájkyně,

tak za přítomnosti obhájců všech ostatních obžalovaných včetně

obhájce stěžovatele. Vinu stěžovatele vrchní soud dovodil

z uvedené výpovědi po zhodnocení výpovědí dalších

spoluobžalovaných, jejich konfrontací a svědků, jak podrobně

rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Závěry vrchního soudu ve

vztahu k ostatním obžalovaným Ústavní soud nehodnotí, ani mu to

v tomto řízení nepřísluší, aniž by sám jakkoliv "hodnotil"

hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, nemůže však s těmito

závěry souhlasit pokud jde o stěžovatele, zejména potud, pokud

kvalifikují jednání stěžovatele jako organizátorství k trestnému

činu loupeže, neboť pro tento závěr ve spise chybí dostatečné

podklady. V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje fakt, na který již

v úvodu svého rozhodnutí považoval za nutné upozornit soud I.

stupně, totiž že obžalovaní se mezi sebou navzájem neznali

všichni. Právě stěžovatel znal pouze obžalovaného J. Z.(který byl

pravomocně obžaloby zproštěn) a dále obžalovaného M.B. Ostatní

obžalované, a to ani S., který loupežné přepadení provedl, neznal.

Z provedeného dokazování je pak patrno, a plyne to i z odůvodnění

rozsudků obou stupňů, že obžalovanému S. poskytl kasr, kterého

tento také při činu použil, obžalovaný M.N., a to teprve den před

provedením loupeže v nočních hodinách 25.5.1994, přitom na druhé

straně z výpovědí některých obžalovaných plyne, že původně se mezi

nimi jednalo pouze "o vytrhnutí kufříku s penězi" pracovnici

VAKUSU, která se navíc před Z. a stěžovatelem podle výpovědi M. B.

měla nechat slyšet, že v případě, že by chtěl peníze někdo

odcizit, nechala by tomu volný průběh. Vzhledem k tomu, že

pojmovým znakem trestného činu loupeže je násilí, musí

i organizátorství k tomuto úmyslnému trestnému činu u pachatele

nutně zahrnovat také úmysl - ať již přímý či nepřímý - odcizit

majetek násilím, přitom např. samotné vytržení kabelky se podle

dosavadní praxe obecných soudů za násilí nepovažuje (R 19/1979).

Z obsahu spisu není patrno, že by k tomuto znaku skutkové podstaty

trestného činu loupeže v poměru ke stěžovateli byly v tomto směru

provedeny důkazy, resp. ani jedno z rozhodnutí soudů obou stupňů

vědomost stěžovatele o použití násilí, případně srozumění s jeho

možným použitím, z žádného z provedených důkazů nedovozuje. Za

tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností

napadeným rozsudkem byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, ukládající

soudům, aby stanoveným způsobem, tj. v souladu se zákonem

- v daném případě zákonem trestním - poskytovaly ochranu právům,

jakož i čl. 95 odst. l Ústavy ČR a čl. 36 odst. l Listiny, neboť

v poměru ke stěžovateli, také s ohledem na nedostatečně podložený

výsledek, nelze považovat proběhlé trestní řízení proti němu za

řízení, které by mělo spravedlivý charakter. Z uvedených důvodů

proto Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích

týkajících se stěžovatele zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb].

Pro úplnost je třeba uvést, pokud jde o další námitky

stěžovatelů, týkající se neregulérnosti znaleckých posudků z oboru

psychologie, že i když znalcům neměly být vyšetřovatelem dány

k dispozici ty z výslechů obžalovaných, které nebyly provedeny

řádně, samotný dopad této skutečnosti se v řízení před soudem již

neprojevil, neboť obecné soudy k závěrům znaleckých posudků při

hodnocení věrohodnosti stěžovatele (i dalších obžalovaných), jak

je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, nijak nepřihlížely, svá

skutková zjištění o tyto posudky v uvedeném směru neopíraly,

v poměru ke stěžovateli se o nich zmínil soud I. stupně v jiných

souvislostech toliko v úvaze o uložení trestu. Jakkoliv by pak

bylo možno přisvědčit stěžovatelům v tom, že došlo ze strany soudu

I. stupně k nesprávnému postupu na počátku hlavního líčení,

konaného dne 18.4.1995, kdy z kapacitních důvodů nemohla být

přítomna veřejnost, nelze tento fakt s ohledem na to, že při

samotném provádění dokazování již veřejnost přítomna být mohla,

považovat za zásah, který by vykazoval intenzitu zásahu

protiústavního. Povahu takového zásahu pak nemá ani provádění

odděleného výslechu obžalovaných soudem I. stupně u hlavního

líčení, neboť tento postup odpovídá ustanovení § 208 trestního

řádu (proti jehož použití ani jeden z obžalovaných, ani z jejich

právních zástupců, nic nenamítal, žádný z nich také nežádal

o rozhodnutí senátu, jak to umožňuje ustanovení § 203 odst. 3

trestního řádu), přitom z protokolu o hlavním líčení plyne, že

stěžovatel byl po návratu do jednací síně s výslechy

spoluobžalovaných (do té doby soudem vyslechnutých za přítomnosti

jeho obhájce) řádně seznámen. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colozza a Kostovski,

kterých se stěžovatel v této souvislosti dovolává, není případný,

uvedená rozhodnutí se týkají skutkově jiných případů, v prvém

z nich probíhalo řízení bez osobní účasti obžalovaného během

celého trestního řízení, ve druhém z nich pak k odsouzení došlo na

základě svědectví podaného anonymními svědky. Konečně pak je třeba

uvést, že ani postup obecných soudů v poměru ke stěžovatelce nemá

povahu zásahu do jejích ústavně zaručených práv, když z obsahu

spisu je patrno, že tato se se žádostí o nahlédnutí do spisu

obrátila pouze na soud I. stupně, v poměru k vrchnímu soudu tak

neučinila, přitom není důvodu nevěřit vyjádření tohoto soudu v tom

směru, že pokud by tak učinila, byl by jí tento soud nahlédnutí do

spisu umožnil, nehledě k tomu, že samotnému stěžovateli bylo již

v přípravném řízení umožněno pořídit si fotokopie spisu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru