Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1524/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
žaloba/změna
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1524.10.1
Datum podání25.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 457, § 560

99/1963 Sb., § 153 odst.2, § 80 odst.2 písm.b, § 157 odst.2, § 205a odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1524/10 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky UNI-AGRO s.r.o., se sídlem v Sobůlkách 85, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 5 C 44/2009-35 ze dne 30. června 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice č. j. 23 Co 549/2009-58 ze dne 30. března 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích práv zakotvených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem č. j. 5 C 44/2009-35 ze dne 30. června 2009 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalované Eligo a.s. (dále jen "žalovaná") byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 80.000,- Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 25.942,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozsudkem č. j. 23 Co 549/2009-58 ze dne 30. března 2010 rozhodl, že změna žaloby, podle níž by žalované bylo uloženo zaplatit stěžovatelce částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení od 2. 10. 2008 do zaplacení proti vydání lisovací formy "lžička" stěžovatelkou, se nepřipouští, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 25.800,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na jediný judikát Nejvyššího soudu a zcela pominul návrh stěžovatelky na vyslechnutí svědka Ing. S., přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99. Odvolací soud se pak podle názoru stěžovatelky nedostatečně vypořádal s jejím tvrzením o nenaplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně. Stěžovatelka nesouhlasí též s odmítnutím připuštění změny žaloby odvolacím soudem z důvodu rozporu s ust.§ 205a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu a zásadou hospodárnosti řízení a s jeho závěrem, že ve věci nelze bez návrhu stěžovatele rozhodnout dle ust. § 457 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá určitý způsob vypořádání účastníků. V postupu obecných soudů stěžovatelka spatřuje libovůli a extrémní rozpor s principy spravedlnosti a porušení svého práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky podrobně zabývaly a v řízení postupovaly a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Důvody svých rozhodnutí v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, vypořádaly se všemi ve věci rozhodujícími skutečnostmi a v jejich závěrech (a postupu) neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Vzhledem k právě uvedenému Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné, přičemž tyto se navíc v podstatě shodují s námitkami vznesenými již před obecnými soudy, které se s nimi, resp. skutečnostmi těmito námitkami dotčenými, řádně vypořádaly.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti se Ústavní soud k námitkám stěžovatelky vyjádří pouze stručně.

Není pravdou, že soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na jediný judikát Nejvyššího soudu. Jak uvedl již odvolací soud, soud prvního stupně svůj závěr opřel o ust. § 457 a § 560 občanského zákoníku.

Též tvrzení stěžovatelky, že soud prvního stupně zcela pominul návrh stěžovatelky na výslech jednatele jejího právního předchůdce Ing. S., není opodstatněné. Soud prvního stupně uvedl, že tento důkaz považuje za nadbytečný, když sama stěžovatelka uvedla, že "lžička" je v držení společnosti LUVE-PLAST, s.r.o. Soud prvního stupně proto evidentně nepovažoval za nutné stran otázky vrácení "lžičky" žalované provádět další dokazování, neboť to nebylo nezbytné, přičemž Ústavní soud nemá důvod tento závěr soudu prvního stupně zpochybňovat. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99 uváděný stěžovatelkou v této souvislosti tak považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť, na rozdíl od věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 68/99, se obecný soud ve věci stěžovatelky vypořádal s tím, proč některé navržené důkazy (včetně výslechu svědka Ing. S.) neprovedl.

Pokud jde o námitku nedostatečného vypořádání se odvolacím soudem s tvrzením stěžovatelky o nenaplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně, konstatuje Ústavní soud, že názor stěžovatelky nesdílí. Ústavní soud považuje (též) v tomto ohledu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za dostatečné, přičemž postup soudu prvního stupně a závěr odvolacího soudu o této otázce má za správný. Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 5 C 44/2005 Ústavní soud zjistil, že ve věci stěžovatelky se uskutečnila dvě jednání, a to dne 24. června 2009 a dne 30. června 2009. Pozdější z uvedených jednání bylo nařízeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Jednání dne 24. června se nezúčastnila ani stěžovatelka, ani její zástupce, přičemž zástupce stěžovatelky zaslal soudu prvního stupně dne 22. června 2009 faxovou omluvu své neúčasti u jednání (nařízeného na den 24. června 2009) s tím, že se mu nepodařilo zajistit substituci a s tím, že souhlasí s projednáním věci. Stěžovatelka se tedy k jednání nedostavila a včas nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání a soud prvního stupně tak mohl věc projednat a rozhodnout v její nepřítomnosti.

Ústavní soud konečně neshledal žádný důvod ani pro zpochybnění závěru odvolacího soudu o nepřípustnosti změny žaloby stěžovatelky v odvolacím řízení a o nepřípustnosti rozhodnutí dle ust. § 457 občanského zákoníku upravujícího vypořádání mezi účastníky bez návrhu stěžovatelky, neboť by došlo k nepřípustnému překročení jejího návrhu dle ust. § 153 odst. 2 občanského soudního řádu. Tyto závěry odvolacího soudu z odvolacím soudem citovaných ustanovení občanského soudního řádu logicky vyplývají.

Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru